9 Afs 8/2008 — Nejvyšší správní soud

10 A 64/2024- 35 - text 10 č. j. 10 A 64/2024- [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců JUDr. Jaromíra Klepše a JUDr. Vladimíra Gabriela Navrátila v právní věci žalobkyně: Odborová organizace Sluníčko, IČO 22711554 sídlem Petrušov 152, 571 01 Staré Město proti žalovanému: Úřad vlády České republiky, sídlem nábřeží Edvarda Beneše 128/4, 118 01 Praha 1 – Malá Strana o žalobě proti rozhodnutí vedoucí Úřadu vlády České republiky ze dne 04.07.2024, č. j. 44346-2024-UVCR, sp. zn. SPIS-2024-21031, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci Žalobkyně podala žalovanému celkem tři žádosti o informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „informační zákon“ nebo „zákon o informacích“), a to ze dne 06.06.2024, 12.06.2024 a 15.06.2024. Žalobkyně se obsahově příbuznými žádostmi (s každou další žádostí své požadavky pouze rozšiřovala o jeden další požadavek) dožadovala sdělení dodatečných informací ohledně jejích četných podnětů k žalované dle § 42 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „správní řád“) a na to navazujících žádostí o opatření proti nečinnosti podle § 80 správního řádu. Žalobkyně se skrze informační žádost domáhala jmen a příjmení všech osob, které jsou v předmětných věcech „oprávněnou úřední osobou podle § 15 odst. 2 správního řádu.“ 1. Rozhodnutím ze dne 21.06.2024, č. j. 42657-2024-UVCR, sp. zn. SPIS-2024-21031 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) žalovaný žádosti s odkazem na § 15 odst. 1 a § 11b zákona o informacích odmítl. 2. Žalobkyně reagovala na prvostupňové rozhodnutí podáním rozkladu ze dne 21.06.2024. O něm rozhodla vedoucí žalovaného rozhodnutím ze dne 04.07.2024, č. j. 44346-2024-UVCR, sp. zn. SPIS-2024-21031 (dále „napadené rozhodnutí“) tak, že rozklad s odkazem na § 152 odst. 6 písm. b) správního řádu zamítla. II. Napadené rozhodnutí 3. Žalovaný nejprve v napadeném rozhodnutí shrnuje skutkový stav věci. 4. Žalobkyně podala postupně ve dnech 06.06.2024, 12.06.2024 a 15.06.2024 žádosti o informace. Ty navazovaly na její dřívější podněty žalovanému především z období března – května 2024, v nichž se žalobkyně snažila iniciovat správní řízení podle § 42 správního řádu. Na to navazovaly podněty k provedení opatření proti nečinnosti podle § 80 správního řádu. Žalobkyní iniciovaná správní řízení se měla týkat oblasti přezkumu služebního hodnocení zaměstnanců podle zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o státní službě“), dále předchozích stížností žalobkyně v souvislosti s prováděním služebního hodnocení, též připomínkového řízení vedeného podle Legislativních pravidel vlády nebo žádostí žalobkyně o vyloučení ministra vnitra z projednávání a rozhodování ve věci. 5. Konkrétně se žalobkyně skrze žádosti o informace chtěla dozvědět, „ohledně každé ze zde výše uplatněných žádostí o opatření proti nečinnosti žádáme o jména a příjmení všech osob, které jsou v dané věci „oprávněnou úřední osobou“ ve smyslu § 15 (2) správního řádu.“ Žádost obsahovala též citaci ustanovení § 15 odst. 4 správního řádu. 6. Prvostupňovým rozhodnutím žádosti, které byly spojeny do jednoho řízení z důvodu jejich obsahové příbuznosti, žalovaný odmítl s poukazem na to, že ve vztahu k žalobkyní specifikovaným podáním nebyla a ani nemohla být vedena žádná správní řízení a že informace vztahující se k takovýmto neexistujícím řízením tedy neexistují. Proto Úřad vlády těmito informacemi nedisponuje a ani nemá povinnost jimi disponovat, jsou tedy splněny podmínky odmítnutí žádosti podle § 11b zákona o informacích. 7. Žalobkyně proti tomuto rozhodnutí v rozkladu namítala, že povinnost žalovaného disponovat požadovanými informacemi plyne z povinnosti vést o každé věci, nikoli pouze o správním řízení, správní spis, a pro každou věc určit oprávněnou úřední osobu. 8. Žalovaný namítá, že tvrzení žalobkyně jsou neopodstatněná, neboť se zakládají na nesprávných předpokladech vycházejících z chybného výkladu ustanovení správního řádu o správním řízení (zejm. § 15 odst. 4), když vůbec nezohledňuje smysl a obsah tohoto ustanovení, ani jeho systematické zařazení. Žalobkyně totiž dovozuje nutnost rozlišovat „věc“ a „řízení“ a povinnost určovat oprávněnou úřední osobu v každé věci, a nikoliv jen pro správní řízení. K tomu však žalovaný uvádí, že § 15 je nadepsán „Vedení řízení“ a celý jeho obsah se zjevně týká vedení správního řízení. 9. Z § 15 odst. 2 správního řádu, který definuje legislativní zkratku „oprávněná úřední osoba,“ dle žalovaného vyplývá, že smyslem určení oprávněné úřední osoby je vymezení úřední osoby, která má činit úkony správního orgánu ve správním řízení. V návaznosti na to je smyslem § 15 odst. 4 správního řádu zajistit, aby pro účely každého správního řízení byla oprávněná úřední osoba jednoznačně určena, a to zejm. v zájmu zajištění možnosti účastníka řízení být o tomto důležitém aspektu řízení informován. Právě proto rozlišuje správní řád mezi pojmem „oprávněná úřední osoba“ podle § 15 odst. 2 a „úřední osoba“ podle § 14 odst. 1 správního řádu, přičemž druhý z pojmů je podstatně širší a zahrnuje kromě oprávněných úředních osob i další osoby, které se na úřední činnosti správního orgánu podílejí. Výklad žalobkyně, že pro každý úkon je třeba určit „oprávněnou úřední osobu,“ by vedl k absurdnímu závěru a ke zcela neúměrnému a neopodstatněnému nárůstu administrativní zátěže. 10. Žalovaný uvádí, že žalobkyni bylo již v minulosti několikrát (v rámci vyřizování řady jejích předchozích žádostí o informace) vysvětleno, že pokud zvláštní zákon pro nějaký postup výslovně vylučuje správní řízení, jako to činí např. zákon o státní službě v § 159 odst. 2 ve vztahu k provádění služebního hodnocení, popřípadě pokud jde o věc, na kterou úprava správního řízení zcela zjevně nedopadá, jako je legislativní proces, pak je bez dalšího zřejmé, že § 42 správního řádu upravující přijímání podnětů k zahájení (správního) řízení, ani § 80 správního řádu upravující opatření proti nečinnosti v takové věci nelze použít. To platí i na nyní projednávaný případ. 11. Žalovaný poukazuje na to, že v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí bylo jednoznačně uvedeno, že po prověření podání, na která žadatelka poukazuje a způsobu jejich vyřízení, bylo zjištěno, že jakkoliv byla některá z těchto podání žadatelky označena jako „žádost o opatření proti nečinnosti,“ podle skutečného obsahu se o žádná opatření proti nečinnosti ve smyslu § 80 správního řádu nejednalo. Šlo totiž o věci, o nichž Úřadem vlády nebylo ani nemohlo být vedeno správní řízení (a žadatelka tedy vůbec nemohla být ani potenciálním účastníkem takového řízení), a všechna tato podání byla vyřízena způsobem odpovídajícím této skutečnosti. 12. Žalovaný doplňuje, že všechna podání, na která žadatelka ve své žádosti odkazuje, jsou vesměs vzájemně provázána a jde o řetězení dalších a dalších obsahově na sebe navazujících stížností, podnětů a žádostí, jejichž společný prvek lze spatřovat především v obsahové bezpředmětnosti a samoúčelné snaze šikanózním způsobem napadat každou úřední osobu, která se nesmyslnými a samoúčelnými podáními žadatelky zabývá, a zahlcovat a paralyzovat těmito podáními běžnou úřední činnost Úřadu vlády. III. Žaloba a další podání účastníků 13. Žalobkyně v žalobě ze dne 11.07.2024 navrhuje napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit žalovanému k novému řízení. 14. Žalobkyně odkazuje na svůj rozklad a uvádí, že Úřad vlády se dle napadeného rozhodnutí nehodlá řídit rozsudkem NSS ze dne 08.07.2009, č. j. 3 Ans 1/2009–58, který se týká vyřizování podnětů podle § 42 správního řádu. 15. Dále poukazuje na závěry výkladového stanoviska Ministerstva vnitra č. j. MV-121564-3/LG-2024, které se zabývá úpravou ochrany nečinnosti podle § 80 správního řádu, a též na závěry výkladového stanoviska Ministerstva vnitra č. j. MV-39798-2/LG-2024, které shrnuje zásady vedení spisové dokumentace a sdělení oprávněné úřední osoby. 16. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě ze dne 16.08.2024 setrvává na svém stanovisku a navrhuje žalobu jako nedůvodnou zamítnout. Úvodem odkazuje na napadené rozhodnutí o rozkladu a doplňuje následující. 17. Žalobkyně sice v žalobě argumentuje judikaturou a stanovisky Ministerstva vnitra, jedná se ovšem o odkazy zmatečné, patrně pramenící z jejích nesčetných podání, kterými se soustavně snaží zahlcovat Úřad vlády a o jejich vyřízení již ztratila přehled. Citace žalobkyně nejsou pro tento případ přiléhavé. Ve vztahu ke stanovisku Ministerstva vnitra č. j. MV-39798-2/LG-2024 žalovaný uvádí, že mu není zřejmé, proč by měl postupovat podle vyjádření, které jiný správní úřad poskytl žalobkyni na její soukromou žádost související zřejmě se zcela jinou věcí. 18. Přesto se k obsahu dotčených stanovisek vyjadřuje v tom smyslu, že v obou případec