49 A 5/2026 – Městský soud v Praze

49 A 5/2026- 17 - text [OBRÁZEK][OBRÁZEK] [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem Martinem Bobákem ve věci žalobce: X. Y. státní příslušnost Republika Uzbekistán zastoupený advokátem JUDr. Matějem Šedivým sídlem Václavské náměstí 831/21, 110 00 Praha 1 proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie sídlem Olšanská 2, 130 51 Praha 3 o žalobě proti rozhodnutí žalované z 13. 2. 2026, čj. CPR-38806-2/ČJ-2025-930310-V217, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení případu 1. Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, Odbor cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (správní orgán I. stupně) uložila žalobci správní vyhoštění, jelikož na území ČR nebo na území členských států EU, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace (členské státy EU a smluvní státy), pobýval bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu nebyl oprávněn, a to konkrétně v období minimálně od 7. 8. 2025 do 16. 10. 2025 [§ 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (zákon o pobytu cizinců)]. Dále stanovila dobu 1 roku, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států EU a smluvních států, a zároveň dobu k vycestování z území do 20 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí dle § 118 odst. 3 téhož zákona [rozhodnutí z 16. 10. 2025, čj. KRPA-327098-15/ČJ-2025-000022-SV (prvostupňové rozhodnutí)]. Žalobce se odvolal. V záhlaví specifikovaným rozhodnutím (napadené rozhodnutí) žalovaná jeho odvolání zamítla a prvostupňové rozhodnutí potvrdila. II. Podání stran 2. Žalobce se proti napadenému rozhodnutí bránil žalobou. V ní namítal, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Je nepřiměřeně přísné. Porušuje požadavky § 174a zákona o pobytu cizinců, jelikož správní orgány mu uložily správní vyhoštění i za situace, v níž jde o jeho historicky první porušení zákona. Nadto vyjádřil lítost a přislíbil, že vycestuje do domovského státu. K protiprávnímu jednání ho dohnala zoufalá životní situace. Žalobcovy pohnutky oslabují intenzitu jeho protiprávního jednání. Z jeho strany jde o ojedinělý exces z jinak řádného způsobu života. Domnívá se, že je vůči němu možné působit mírnějším a výchovnějším způsobem, než jakým je správní vyhoštění na dobu 12 měsíců. Přiléhavější by bylo uložit mu povinnost opustit území ČR dle § 50a téhož zákona, potažmo správní vyhoštění na dobu 6 měsíců. 3. Žalovaná ve vyjádření z 2. 3. 2026 navrhla, aby soud žalobu zamítl. Dále uvedla, že je přesvědčena, že za okolností tohoto případu nemohla upustit od správního vyhoštění. Uložené správní vyhoštění je dle ní přiměřené. III. Posouzení věci 4. Dle soudu je žaloba včasná, přípustná a podala ji osoba k tomu oprávněná. Soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů. Přitom neshledal důvody, jimiž by se musel zabývat z úřední povinnosti [§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.)]. O věci soud rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť účastníci takový postup akceptovali; žalovaná výslovně a žalobce mlčky (§ 51 odst. 1 s. ř. s.). 5. Žaloba není důvodná. 6. Ze správního spisu vyplynulo, že hlídka cizinecké policie zajistila žalobce 16. 10. 2025 při pobytové kontrole cizinců. Kontrolou jeho cestovního dokladu zjistila, že překročil dobu 90 dnů pobytu na území ČR, tj. dobu, po kterou zde mohl pobývat na základě bulharského víza typu C s platností od 28. 4. 2025 do 6. 8. 2025. 7. Správní orgán I. stupně vyslechl žalobce za přítomnosti tlumočníka. Z protokolu o výslechu z 16. 10. 2025 mj. vyplynulo, že žalobce je zdráv, s ničím se neléčí. Je ženatý, má X děti. Také jeho rodiče a sourozenci jsou v Uzbekistánu. Na území EU nemá žádné příbuzné. Jeho vycestování nikoho nezasáhne na soukromém či rodinném životě. Vycestuje dobrovolně. V Uzbekistánu mu po návratu nic nehrozí. Je to bezpečná země. V ČR nic nevlastní, nemá zde žádné závazky ani pohledávky, ani jakékoli vazby. Z Uzbekistánu letěl do Turecka a pak autobusem přicestoval do Bulharska, kde získal shora uvedené vízum typu C. V Bulharsku pracoval do 20. 7. 2025. Pak tam nebyla práce, tak se rozhodl, že vycestuje do ČR. Bylo mu slíbeno, že mu mafián zařídí pobyt na Slovensku. Do ČR přicestoval 21. 7. 2025. Od té doby je zde nepřetržitě. Mafián mu slíbil zařízení pobytového titulu na Slovensku, kde nikdy nepobýval. Žalobce to ale nemá jak doložit. Neměl v úmyslu vycestovat, v ČR chtěl pracovat. Dosud zde vykonával pomocné stavební práce. V ČR nečinil kroky pro legalizaci svého pobytu. V Praze bydlí na ubytovně s dalšími krajany. Nemá označenou domovní schránku ani zvonek. 8. Soud při posuzování věci vycházel z následující právní úpravy. 9. Podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 5 let, pobývá-li cizinec na území nebo na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu není oprávněn. 10. Podle § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Účastník řízení je povinen v rámci řízení poskytnout ministerstvu veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti vydaného rozhodnutí. 11. Předně soud uvádí, že napadené rozhodnutí není nepřezkoumatelné. Bylo-li by nepřezkoumatelné, žalobce by nemohl polemizovat s jeho odůvodněním. Soud neshledal, že by z napadeného rozhodnutí nebylo možné zjistit o jaké věci žalovaná rozhodla, jak a proč rozhodla, resp. jak vypořádala žalobcovy námitky apod. 12. V posuzované kauze je stěžejní, že žalobce nijak nezpochybňoval svůj neoprávněný pobyt na území EU v období od 7. 8. 2025 do 16. 10. 2025, tj. ode dne, kdy pozbylo platnosti jeho bulharské devadesátidenní vízum typu C do dne, kdy ho kontrolovala hlídka cizinecké policie. Domáhá se pouze stanovení povinnosti opustit území dle § 50a zákona o pobytu cizinců, resp. příznivějšího stanovení délky správního vyhoštění. Tvrdí, že správní orgány nedostatečně zohlednily další skutečnosti, které mu mohly jít ku prospěchu. Má za to, že přiléhavější by bylo opatření v podobě vyhoštění na 6 měsíců. 13. Těmto námitkám soud nepřisvědčil. Přitom vycházel také z principu, že kvalita žaloby předurčuje hloubku soudního přezkumu. Soud se jistě nemohl zabývat veškerými aspekty posuzované kauzy, aniž žalobce na to které dílčí pochybení konkrétně poukázal. 14. Soud předesílá, že zákon o pobytu cizinců v § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 nepřipouští správní uvážení. Naplní-li cizinec podmínky tohoto ustanovení, správní orgán je povinen správní vyhoštění uložit. V nynější kauze není sporu o tom, že se žalobce vytýkaného jednání dopustil a v žalobě ani nenamítl opak. Podstatné je, že žalobce pobýval na území ČR ve výše specifikované době nelegálně. Správní orgány tedy měly splněny veškeré podmínky pro uložení správního vyhoštění. Nemohly postupovat jinak. Ani žalobce netvrdil nic, co by vylučovalo jeho správní vyhoštění (typicky důvody týkající se rodinných vazeb v ČR nebo u existence platného pobytového titulu v jiném státě EU). Již jen proto se správní orgány u žalobce nemohly zabývat jinými mírnějšími opatřeními (postup dle § 50a zákona o pobytu cizinců), neboť by samy porušovaly zákon o pobytu cizinců. 15. Délka správního vyhoštění, jejíž nepřiměřenost žalobce v žalobě namítá, naopak podléhá správnímu uvážení. Správní orgán je povinen ji stanovit v rámci zákonem vymezeného rozmezí po zohlednění všech individuálních okolností konkrétního případu. Tím jsou dány meze správního uvážení. Soudní přezkum správního uvážení je pak limitován na posouzení, zda správní orgán nepřekročil zákonem stanovené meze správního uvážení nebo zda je nezneužil. Pokud tomu tak není, soud není oprávněn jakkoliv nahrazovat úvahu správního orgánu [§ 78 odst. 1 s. ř. s.; např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu (NSS) ze dne 23. 3. 2005, čj. 6 A 25/2002-42, č. 906/2006 Sb. NSS, a mnoho navazující judikatury]. 16. Z odůvodnění obou rozhodnutí správních orgánů je zřejmé, že se podrobně zabývaly i otázkou přiměřenosti dopadů rozhodnutí do žalobcov