— Nejvyšší správní soud

2 A 525/2001- 37 - text č. j. 2 A 525/2001-37 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy, v právní věci žalobců O. Š., a Ing. V. Š., za zemřelou žadatelku O. Š., proti žalované České správě sociálního zabezpečení, Praha 5, Křížová 25, v řízení o opravném prostředku (žalobě) proti rozhodnutí žalované ze dne 7. 11. 2001, t a k t o : I. Rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 7. 11. 2001 č. xxx s e z r u š u j e a věc se v r a c í žalované k dalšímu řízení. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení (dále též jen „žalované“) uvedeným v záhlaví tohoto rozsudku byla žalobkyni O. Š., zemřelé dne xxx 2002, přiznána jednorázová peněžní částka ve výši 30 000 Kč podle § 5 odst. 7 zákona č. 261/2001 Sb. (o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 – 1945) s odůvodněním, že žádost uplatnila z důvodu věznění (pro politické důvody) svého manžela MUDr. V. Š. a prokázala je v době od 14. 12. 1959 do 5. 12. 1960. Jelikož věznění bylo kratší než 1 rok, ale trvalo alespoň 3 měsíce, náležela by jejímu manželovi ve smyslu § 5 odst. 4 zákona č. 261/2001 Sb. jednorázová peněžní částka ve výši 60 000 Kč a žadatelce jako vdově po politickém vězni polovina této částky ve smyslu § 5 odst. 7 téhož zákona, tj. 30 000 Kč. V opravném prostředku žalobkyně namítala, že jí náleží jako vdově po politickém vězni odškodnění za jeden rok neoprávněného věznění jejího manžela, tj. částka 60 000 Kč. Uvedla, že MUDr. V. Š. nastoupil výkon trestu odnětí svobody dne 14. 12. 1959, přičemž dne 5. 12 1960 mu byl rozhodnutím soudu trest přerušen do konce výkonu trestu, tedy na 9 dní, když trest měl skončit 14. 12. 1960 včetně. Poukazovala na zákon o výkonu trestu (§ 34 oddíl B) podle něhož se přerušení výkonu trestu až na dobu 15 dnů dává do výkonu trestu. Žalovaná podala k opravnému prostředku písemné vyjádření, v němž poukázala na podklady rozhodnutí, zejména na fotokopii sdělení Ústřední služby Sboru nápravné výchovy ČR z 12. 9. 1991, podle něhož MUDr. Š. vykonal trest odnětí svobody v době od 14. 12. 1959 do 5. 12. 1960. Stejně tak poukázala na fotokopii dalšího potvrzení téhož orgánu z 9. 10. 1991, podle něhož MUDr. Š. ve vazbě nebyl, trest vykonal v době od 14. 12. 1959 do 5. 12. 1960, kdy tohoto dne mu byl trest přerušen do konce výkonu trestu. Žalovaná dále zdůraznila ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb., podle něhož výše jednorázové peněžní částky pro politického vězně při věznění delším než 1 rok činí 120 000 Kč, přičemž za každý další měsíc věznění se tato výše zvyšuje o 1000 Kč a dále na § 4 téhož ustanovení, podle něhož výše jednorázové peněžní částky pro politického vězně při věznění kratším než 1 rok, trvajícím však alespoň 3 měsíce, činí 60 000 Kč; jednorázová peněžní částka pro vdovu nebo vdovce po politickém vězni činí vždy její polovinu (odst. 7 téhož ustanovení). K námitce žalobkyně, že přerušení výkonu trestu, k němuž u jejího manžela došlo od 5. 12. 1960 do konce výkonu trestu (takže do vykonání trestu v rozsahu 1 roku chybí 9 dní) žalovaná uvedla, že žalobkyně má zřejmě na mysli ustanovení § 346 odst. 2 zákona č. 64/1954 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), podle něhož předseda senátu může na žádost odsouzeného pro naléhavé rodinné důvody anebo na návrh náčelníka vězeňského ústavu nebo prokurátora odměnou za dobrý pracovní výkon a vzorné chování výkon trestu přerušit nejdéle na 15 dní, a to i opětovně; tato doba se započítává do trestu. Ze zmíněného ustanovení, podle názoru žalované, lze dovodit pouze tolik, že o dobu, po kterou byl občanovi výkon trestu přerušen, mu nelze dobu věznění prodloužit. V žádném případě však z něho nelze vyvodit, že by i tato doba, tj. doba, kdy občan ve skutečnosti vězněn nebyl, má být započtena i pro účely stanovení výše jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb., neboť z obsahu ustanovení § 5 odst. 2 a 4 tohoto zákona jednoznačně vyplývá, že výše peněžní částky je stanovena diferencovaně v závislosti na době věznění. Dobou věznění je přitom třeba rozumět dobu, kdy byl občan zbaven osobní svobody. V případě jiného výkladu by obdobně peněžní částka náležela občanovi i za dobu sice uloženého, avšak např. v důsledku amnestie nebo podmíněného propuštění fakticky nevykonaného trestu odnětí svobody. Takový výklad by podle názoru žalované odporoval účelu zákona i záměru zákonodárce, jímž je přiznat odškodnění pouze a právě jen za dobu neoprávněného věznění. Žalovaná navrhovala, aby soud napadené rozhodnutí jako věcně správné a zákonu odpovídající potvrdil. Vrchní soud v Praze o této věci nerozhodl do 31. 12. 2002 a proto byla daná věc tímto soudem postoupena Nejvyššímu správnímu soudu podle ustanovení § 132 zákona č. 150/2002 Sb. (soudní řád správní – dále jen s. ř. s.), podle něhož, nestanoví-li zákon jinak, věci správního soudnictví, v nichž nebylo rozhodnuto do dne účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2003) a v nichž byla dána věcná příslušnost k řízení vrchním soudům, nebo nejvyššímu soudu, převezme a dokončí Nejvyšší správní soud. Podle ustanovení § 129 odst. 2 s. ř. s. postupuje Nejvyšší správní soud v tomto řízení podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního s. ř. s. Účinky procesních úkonů v těchto řízeních učiněných zůstávají zachovány a posoudí se přiměřeně podle tohoto zákona. Nejvyšší správní soud podle uvedené části zákona v řízení dále postupoval a účastníky o tom vyrozuměl. Z obsahu sdělení JUDr. O.M., notářky v Náchodě ze dne 26. 6. 2003 ověřil, že žadatelka – žalobkyně O. Š., nar. xxx 1917, zemřela dne xxx 2002 a jejími dědici ze zákona jsou syn Ing. V. Š., nar. xxx 1954 a dcera O. Š., nar. xxx 1947. Usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2003 č. j. 2 A 525/2001-29, které nabylo právní moci dne 12. 9. 2003, bylo rozhodnuto tak, že v řízení bude pokračováno se synem žalobkyně Ing. V. Š. a dcerou O. Š., jako s žalobci (§ 7 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb., § 107 odst. 1 o. s. ř. a § 64 s. ř. s.). Oba žalobce soud vyzval, aby označili důkazy k prokázání žalobní námitky a současně všechny účastníky vyrozuměl o možnosti dokončit řízení rozhodnutím ve věci samé bez toho, aniž by bylo nařizováno jednání. Žalovaná vyslovila s takovým postupem souhlas a žalobci se k němu nevyjádřili, z čehož se má za to, že souhlas byl udělen. Žádný z účastníků rovněž nevznesl námitku podjatosti senátu Nejvyššího správního soudu, který věc podle rozvrhu práce rozhoduje. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že žaloba (opravný prostředek) je důvodná. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. se zákon dále vztahuje na občany České republiky, kteří byli vězněni mezi 25. 2. 1948 a 1. 1. 1990 a u kterých bylo rozhodnutí o jejich věznění zcela nebo částečně zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, nebo podle zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu (dále jen „politický vězeň“). Podle ustanovení § 4 odst. 1 téhož zákona oprávněná osoba uvedená v § 1 odst. 1 a odst. 2 předloží ověřený opis osvědčení vydaného podle § 8 zákona č. 255/1946 Sb., popř. dokladu, které toto osvědčení nahrazují a nebo tyto skutečnosti osvědčují, nebo ověřený opis potvrzení vydaného podle § 5 zákona č. 34/1946 Sb., jímž se vymezuje pojem československého partyzána, a další ověřené doklady osvědčující nárok, pokud je k tomu orgán příslušný k vydávání rozhodnutí vyzve nebo rozhodnutí o úplném či částečnému zrušení rozhodnutí o jejich věznění. Podle § 3 odst. 1 citovaného zákona je politický vězeň oprávněnou osobou mající nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky. Podle § 5 odst. 2 téhož zákona výše jednorázové peněžní částky pro politického vězně při věznění delším než jeden rok činí 120 000 Kč. Za každý další měsíc věznění se výše jednorázové peněžní částky zvyšuje o 1000 Kč. Podle odst. 4 citovaného ustanovení výše jednorázové peněžní částky pro politického vězně při věznění kratším než 1 rok, trvajícím však alespoň 3 měsíce, činí 60 000 Kč. Podle § 5 odst. 7 téhož zákona činí výše jednorázové peněžní částky pro vdovu po politickém vězni jednu polovinu. Z obsahu správního spisu předloženého žalovaným plyne, že původní žalobkyně O. Š. požádala u Okresní správy sociálního zabezpečení v Náchodě dne 12. 9. 2001 o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle výše již citovaného zákona jako vdova po politickém vězn