— Nejvyšší správní soud

7 A 39/2001- 43 - text č. j. 7 A 39/2001 - 43 U S N E S E N Í Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Valentové a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci žalobce: Středisko cenných papírů, se sídlem Praha 1, Rybná 14, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Vansou, advokátem AK se sídlem Praha 1, Václavské nám. 36, proti žalované: Komise pro cenné papíry, se sídlem Praha 1, Washingtonova 7, o žalobě žalobce proti rozhodnutí prezídia Komise pro cenné papíry ze dne 18. 1. 2001 č. j. 31/14407/2000 a rozhodnutí Komise pro cenné papíry ze dne 11. 10. 2000 č. j. 31/13958/2000, takto: I. Návrh se odmítá II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení III. Žalobci se vrací zaplacený soudní poplatek ve výši 1000 Kč k rukám jeho právního zástupce JUDr. Jaroslava Vansy, advokáta AK se sídlem Praha 1, Václavské náměstí 36, ve lhůtě tří týdnů ode dne právní moci tohoto usnesení z účtu Nejvyššího správního soudu O d ů v o d n ě n í : Žalobce podal dne 27. 3. 2001 žalobu u Vrchního soudu v Praze, jíž se domáhal přezkoumání rozhodnutí žalované Komise pro cenné papíry jako prvostupňového orgánu ze dne 11. 10. 2000 č. j. 31/13958/2000 v části II písm. e) výroku a rozhodnutí prezídia Komise pro cenné papíry ze dne 18. 1. 2001 č. j. 31/14407/2000, jímž prezídium Komise pro cenné papíry zamítlo rozklad žalobce podle § 60 správního řádu podaný proti prvostupňovému rozhodnutí Komise pro cenné papíry. V žalobě žalobce uváděl, že žalovaná, jako správní úřad pro oblast kapitálového trhu podle zákona č. 15/1998 Sb. vydala v prvním stupni ve správním řízení zahájeném dne 11. 10. 2000 podle zákona č. 71/1967 Sb. o správním řízení rozhodnutí o předběžném opatření, kterým podle ustanovení § 91 zákona o cenných papírech ve znění platném do 31. 12. 2000 zastavila obchodování s veřejně obchodovatelnými akciemi společnosti Investiční a poštovní banka a. s. ISIN CZ 0008002854. V rozporu s citovaným ustanovením zákona o cenných papírech uvedla v části II e) výroku uvedeného rozhodnutí, že se předmětné pozastavení obchodování vztahuje i „na vypořádání závazků ze smluv podle písm. a – c (část II vydaného rozhodnutí) uzavřených po účinnosti tohoto rozhodnutí a registraci převodů na základě takových smluv v zákonem stanovené evidenci cenných papírů při registraci zřízení zástavního práva k cenným papírům v této evidenci“. V odůvodnění této části výroku žalovaná stanovila, že rozhodnutí v uvedeném rozsahu zavazuje též žalobce s tím, že porušením stanovené povinnosti se dopouští správního deliktu podléhajícímu sankci (pokutě) až do výše 100 milionů Kč. 7 A 39/2001 - 44 Uvedeným postupem tak žalovaná přiznala žalobci postavení účastníka řízení, neboť v příslušném správním řízení bylo jednáno (a rozhodnuto) mj. i o právech, právem chráněných zájmech a povinnostech žalobce. Žalobce však s poukazem na obsah ust. § 91 ve vztahu k ust. § 8 zákona o cenných papírech ve znění platném do 31. 12. 2000 s těmito závěry žalované nesouhlasil a v souladu s poučením podal v zákonné lhůtě do části II písm. e) výroku uvedeného rozhodnutí rozklad č. j. SCT – 27439/K4234 – 2000 ze dne 16. 10. 2000. Rozhodnutím o rozkladu ze dne 18. 1. 2001 č. j. 31/14407/2000 prezídium Komise pro cenné papíry zamítlo rozklad žalobce s tím, že jako rozhodující důvod pro zamítnutí rozkladu byla uvedena skutečnost, že žalobce nebyl v době vydání rozhodnutí ze dne 11. 10. 2000 účastníkem řízení a jeho podání nelze považovat za rozklad podaný oprávněnou osobou. Rozhodnutí o rozkladu nabylo právní moci dne 26. 1. 2001 a žalobce tak vyčerpal řádné opravné prostředky k zajištění nápravy. Žalobce tvrdí, že rozhodnutím o rozkladu byl zkrácen na svých právech, neboť tak byla potvrzena platnost části II písm. e) výroku rozhodnutí prvostupňového orgánu, která je v rozporu s ustanovením § 91 zákona o cenných papírech ve znění platném k 31. 12. 2000. Ve prospěch jeho argumentace hovoří jednak existující doktrinální výklady týkající se aplikace citovaného ustanovení, jednak novela zákona o cenných papírech provedená zákonem č. 362/2000 Sb., kterým byl s účinností od 1. 1. 2001 do zákona o cenných papírech vložen nový § 91a, který postavení žalobce jako účastníka správního řízení již řeší zcela jednoznačně. Žalobce se ztotožňuje s názorem žalované, že ustanovení § 91a zákona o cenných papírech nelze aplikovat na skutečnosti vzniklé před nabytím účinnosti uvedené novely, avšak na rozdíl od žalované z toho dovozuje, že zde nemělo místo ani ustanovení části II písm. e) výroku rozhodnutí ze dne 11. 10. 2000 č. j. 31/13958/2000. Žalovaná tak svými rozhodnutími na jedné straně ukládá žalobci povinnosti, které jsou v rozporu se zákonem a pojmově mu tím zároveň přisuzuje postavení účastníka správního řízení a na druhé straně mu práva účastníka řízení odpírá a znemožňuje mu tak procesní právo obrany. Rozhodnutí o rozkladu je nutno posuzovat ve vztahu k původnímu rozhodnutí ze dne 11. 10. 2000. Toto rozhodnutí vychází z nesprávného právního posouzení dané věci a žalobce zároveň poukazuje na to, že rozhodnutí rozkladu je z hlediska postavení žalobce jako účastníka správního řízení v přímém rozporu s rozhodnutím ze dne 11. 10. 2000, které bylo kromě toho v části II písm. e) vydáno v rozporu se zákonem. Z toho důvodu se žalobce domnívá, že v rámci přezkumného řízení je v souladu s ust. § 250j odst. 2 o. s. ř. nutno zrušit jak rozhodnutí o rozkladu ze dne 18. 1. 2001, tak rozhodnutí prvního stupně ze dne 11. 10. 2000 a to v části II písm. e/ výroku. Navrhl proto zrušení obou rozhodnutí (prvostupňového v části II písm. e/ výroku) a vrácení věci žalované k dalšímu řízení. Žalovaná ve svém vyjádření ze dne 13. 6. 2001 navrhla zamítnutí žaloby. Žalobce napadá jednak postup komise odpírající mu účastenství v řízení a dále zákonnost rozhodnutí samotného. Konkrétně namítá, že mu komise uložila v rozhodnutí povinnosti a tím mu přisoudila postavení účastníka řízení podle § 14 odst. 1 správního řádu a zároveň s ním, jakožto s účastníkem řízení nejednala a rozhodnutí komise bylo v části týkající se žalobce vydáno v rozporu se zákonem. V rozsáhlém vyjádření reagovala na námitky žalobce se svým závěrem, že pokyn k registraci převodu podle § 22 odst. 1 zákona o cenných papírech je projevem vůle směřujícím k vzniku, změně nebo zániku právního vztahu a tedy právním úkonem. Z toho vyplývá, že v případě pozastavení obchodování s akciemi jde o úkon neplatný. Námitka tvrzení žalobce, že je ze zákona povinen provést na základě pokynů registraci převodu, je tedy mylná, protože to platí pouze u pokynů platných. Podle ní, žalobce nesmí registrovat převody cenných papírů u nichž je pozastaveno obchodování podle 7 A 39/2001 - 45 § 91 zákona o cenných papírech ve znění účinném do 31. 12. 2000 – převod by postrádal právní důvod (důvod by nebyl řádný, tj. platný pokyn) a zároveň by odporoval rozhodnutí Komise pro cenné papíry. Složitější je, podle ní, situace u pozastavení ve fázi před vydáním rozhodnutí ve věci, kdy je pozastavení opřeno nikoliv o příslušné ustanovení zákona o cenných papírech ale o § 43 správního řádu. Podle něj může správní orgán v rozsahu nezbytně nutném pro zajištění účelu řízení uložit účastníkům řízení, aby něco vykonali, něčeho se zdrželi nebo něco strpěli. Zde Komise pro cenné papíry uložila účastníkům řízení, aby strpěli pozastavení obchodování s akciemi IPB a zdrželi se obchodování s těmito akciemi. Množství judikátů potvrzuje, že rozhodnutí o předběžném opatření se může obsahově krýt s rozhodnutím ve věci, je-li to nezbytné k zajištění účelu řízení. Žalovaná se domnívá, že k zajištění účelu řízení – zabránění velkým hospodářským ztrátám – bylo nutné uložit předběžným opatřením stejné opatření jaké pak obsahovalo rozhodnutí ve věci. Pozastavení obchodování sice představuje značný zásah do práv zejména majitelů akcií, zákon jej však koncipuje jako nástroj jejich ochrany. Nelze připustit, aby po dobu řízení velké hospodářské ztráty vznikaly. Důsledná ochrana investorů a kapitálového trhu, kterou citované ustanovení zákona o cenných papírech sleduje, naopak zpravidla vyžaduje zásah okamžitě. Povaha věci vede k tomu, že pozastavení bude nástrojem krátkodobým, jehož potřeba se vyčerpá během jediného týdne. Poté může být například chybějící informace uveřejněna, neboť nebezpečí nežádoucího obchodování s využitím důvěrných informací zanikne a hrozba hospodářských ztrát pomine. Případ akcií IPB, kdy není dostatek informací k dispozici po dobu mnoha měsíců, je v tomto ohledu výjimečný, na principu však nic nemění, zejména pokud jde o potřebu okamžitého zásahu. Jakékoliv prodlení s pozastavením obchodování mohlo v daném případě vést k rozsáhlému poškození především na straně neprofesionálních majitelů akcií IPB, jejichž celkový počet přesahoval 50 000. Předběžné opatření je tedy důležitou složkou ochrany investorské veřejnosti před velkými hospodářskými ztr