2 As 83/2003 — Nejvyšší správní soud

2 As 83/2003- 62 - text č. j. 2 As 83/2003 – 62 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Hany Pipkové v právní věci žalobkyně: I. K., zastoupené JUDr. Vladimírem Fesslem, advokátem se sídlem v Ostravě, 28. října 108, proti žalovanému Krajskému úřadu kraje Vysočina, se sídlem v Jihlavě, Žižkova 57, o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 29 Ca 14/2003 - 18 ze dne 19. 6. 2003, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á. II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhá zrušení nadepsaného usnesení Krajského soudu v Brně, kterým byla odmítnuta její žaloba. Okresní úřad v Třebíči dne 27. 3. 2002 vydal na žádost stěžovatelky listinu označenou jako potvrzení o nabytí československého státního občanství R. U. Touto listinou okresní úřad potvrdil, že R. U., posledně bytem M. B., S. 397, o. T., byl státním občanem Československé socialistické republiky a zároveň státním občanem České socialistické republiky. Dále je v listině uvedeno, že toto občanství nabyl podle ust. § 1 a § 2 zákona č. 39/1969 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České socialistické republiky, a ust. § 3 Ústavního dekretu č. 33/1945 Sb. Správní žalobou se stěžovatelka u krajského soudu domáhala, aby soud „zrušil § 3 zákona č. 33/1945 Sb.“ z tohoto potvrzení. Krajský soud v daném případě s odkazem na ust. § 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) dospěl k závěru, že není splněna jedna z podmínek řízení, přičemž jde o nedostatek neodstranitelný. Nedostatek podmínky řízení spočívá dle soudu v absenci soudně přezkoumatelného správního rozhodnutí. Návrhem na zahájení řízení (žalobou) byl v daném případě dle soudu napadnut úkon správního orgánu, kterým nebyly zakládány, měněny, rušeny nebo závazně určovány práva a povinnosti stěžovatelky, a jde tedy o úkon, který soudu nepřísluší přezkoumávat. Z tohoto důvodu soud žalobu ve smyslu ust. § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítl. Stěžovatelka ve své kasační stížnosti neidentifikuje důvod odkazem na konkrétní ustanovení § 103 odst. 1 s. ř. s., nicméně z obsahu podání Nejvyšší správní soud vyvodil, že dovozuje důvod uvedený v ust. § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tj. nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení. Ve stížnosti uvádí, že chce pro sebe požádat o státní občanství Spolkové republiky Německo. K žádosti musí předložit potvrzení o nabytí českého občanství u sebe, svého otce a dědy. V případě, že některý z jejích předků, tj. otec nebo děd, nabyl občanství České republiky na základě vlastní žádosti, ztrácí možnost nabytí německého občanství každý z jeho potomků. Podle ust. § 3 ústavního dekretu č. 33/1945 Sb., na nějž je v žalobou napadeném potvrzení odkazováno, se státní občanství Československé republiky nabývalo na základě žádosti. To podle stěžovatelky znamená, že pokud napadené potvrzení nebude změněno, nemůže požádat o německé občanství, resp. o něj může požádat, ale tato žádost jí bude zamítnuta. Domnívá se, že by byla ve svých právech krácena v souvislosti s „rozhodnutím správního orgánu“ a že tedy její žaloba je oprávněná, řádně odůvodněná a že ona sama splňuje podmínku žalobní legitimace dle § 65 s. ř. s. Dále se stěžovatelka domnívá, že soud nemohl řádně posoudit její žalobu bez projednání získání československého občanství paní I. U., manželky pana R. U., neboť státní občanství manželky bylo podmínkou pro podání žádosti, na základě níž bylo možné podle ust. § 3 ústavního dekretu č. 33/1945 Sb. státní občanství získat. Jak dále uvádí stěžovatelka, krajský soud vyloučil ve smyslu ust. § 39 odst. 2 s. ř. s. projednávání žaloby proti potvrzení o nabytí československého státního občanství v případě I. U. k samostatnému projednání, a to usnesením bez možnosti podat opravné prostředky. Na základě výše uvedených důvodů stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížností napadené usnesení Krajského soudu v Brně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Ze spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že dne 7. 12. 1950 vydal Krajský národní výbor v Ostravě výměr o vrácení československého státního občanství „podle § 3 dekretu číslo 33/45 Sb. a § 1 nařízení číslo. 252/1949 Sb.“ panu R. U. Podle ust. § 2 s. ř. s. poskytují soudy ve správním soudnictví ochranu veřejným subjektivním právům fyzických i právnických osob způsobem stanoveným tímto zákonem a za podmínek stanovených tímto nebo zvláštním zákonem a rozhodují o dalších věcech, v nichž tak stanoví tento zákon. Podle ust. § 65 odst. 1 s. ř. s. kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti (dále jen „rozhodnutí“), se může žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak. Podle ust. § 70 písm. a) s. ř. s. jsou ze soudního přezkoumávání vyloučeny úkony správního orgánu, které nejsou rozhodnutími. Podle ust. § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. nestanoví-li tento zákon jinak, soud usnesením odmítne návrh, nejsou-li splněny jiné podmínky řízení a tento nedostatek je neodstranitelný nebo přes výzvu soudu nebyl odstraněn a nelze proto v řízení pokračovat. Podle ust. § 3 ústavního dekretu presidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské (dále též „ústavní dekret č. 33/1945 Sb.“), mohly osoby, které pozbyly československého státního občanství podle § 1 tohoto dekretu, požádat u místně příslušného okresního národního výboru (okresní správní komise) nebo zastupitelského úřadu o jeho vrácení. O takovéto žádosti rozhodoval podle volné úvahy krajský národní výbor na návrh okresního národního výboru. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení Krajského soudu v Brně v rozsahu důvodů uplatněných v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Krajský soud v Brně žalobu odmítl z důvodu uvedeného v ust. § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť v daném případě nebyly splněny podmínky řízení před správním soudem a tento nedostatek byl neodstranitelný. Nedostatek podmínek přitom soud spatřoval v absenci rozhodnutí ve smyslu ust. § 65 odst. 1 s. ř. s. Podstatou sporu tak v daném případě je, zda potvrzení vydané správním orgánem, kterým bylo osvědčeno, že pan R. U. byl státním občanem Československé socialistické republiky a zároveň státním občanem České socialistické republiky, je či není úkonem, kterým se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti. Po posouzení všech okolností případu dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že uvedené potvrzení není rozhodnutím ve smyslu legislativní zkratky zavedené v cit. ustanovení. Přitom zvážil zejména následující skutečnosti. Předně má Nejvyšší správní soud za to, že uvedeným potvrzením se práva a povinnosti nezakládají, nemění nebo neruší, jinými slovy, že nejde o konstitutivní rozhodnutí správního orgánu, neboť pan R. U. byl státním občanem a státní občanství získal na základě své žádosti rozhodnutím podle ust. § 3 ústavního dekretu č. 33/1945 Sb. Rozhodnutím ve smyslu ust. § 65 odst. 1 s. ř. s. je však i správní akt, kterým se závazně určují práva nebo povinnosti. Proto bylo dále předmětem posouzení Nejvyššího správního soudu, zda se v případě vydaného potvrzení nejedná o tento typ rozhodnutí ve smyslu cit. ustanovení, který by soudnímu přezkumu za splnění ostatních podmínek stanovených právním řádem podléhal. Soud má v souladu s teorií správního práva za to, že je nutno rozlišovat mezi správními akty a jinými správními úkony. A v daném případě konkrétně mezi deklaratorním správním aktem a jiným správním úkonem ve formě osvědčení (resp. potvrzení). Při posouzení této otázky je nutno vyjít ze skutečné povahy úkonu správního orgánu v dané věci a nespoléhat pouze na jeho formální podobu nebo označení, neboť právní řád České republiky v některých předpisech označuje správní rozhodnutí ve smyslu ust. § 65 s. ř. s. jako osvědčení a naopak. Rovněž není rozhodné, zda správnímu úkonu předchází formální správní řízení a případně podle jakého procesního předpisu je v tomto řízení postupováno. Deklaratorním správním aktem (rozhodnutím) se autoritativně zjišťují a potvrzují existující vztahy správního práva, jeho místo je tam, kde je existence konkrétního správního vztahu sporná, pochybná nebo když potvrzení závisí na výkladu neurčitého právního pojmu (obdobně srov. Staša, J. in Hendrych, D. a kolektiv: Správní právo. Obecná část. 5. vydání. Praha 2003, str. 117-118). Oproti tomu osvědčení, resp. potvrzení, je jiným úkonem správního orgánu odlišným od správního aktu, který úředně