— Nejvyšší správní soud

6 A 99/2002- 52 - text č. j. 6 A 99/2002 - 57 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Petra Příhody v právní věci žalobce E. s. r. o., zastoupeného advokátkou JUDr. Zdeňkou Doležílkovou se sídlem Plzeňská 359/466, 724 00 Ostrava, proti žalovanému Ministerstvu životního prostředí, se sídlem Vršovická 65, 100 10 Praha 10, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 6. 2002, č. j. 580/149/008/A-20/2002, t a k t o : I. Žaloba s e z a m í t á . II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí žalovaného Ministerstva životního prostředí, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a bylo potvrzeno rozhodnutí České inspekce životního prostředí, oblastního inspektorátu Ostrava (dále jen „ČIŽP“) ze dne 25. 1. 2002, č. j. 9/OH/0404/02/Hol. Citovaným rozhodnutím ČIŽP žalobci uložila pokutu ve výši 200 000 Kč za porušení ustanovení § 28 odst. 1 písm. a), c), § 39 odst. 1 písm. d) zákona č. 125/1997 Sb., o odpadech, kterého se dopustil tím, že dne 4. 12. 2001 neumožnil zástupcům ČIŽP vstup na stavbu „Rekultivace území bývalého odvalu D. J. Š. v O“, čímž zabránil odebrat vzorky produktu firmy G. – U., a.s. (stabilizátu) a znemožnil rovněž provést fotodokumentaci. Žalobce namítá, že žalovaný nepřezkoumal odvoláním napadené rozhodnutí v celém rozsahu, protože dostatečně nereagoval na všechny vznesené námitky a procesní návrhy a nedoplnil řízení tak, aby byl spolehlivě zjištěn skutkový i právní stav. V tom spatřuje rozpor s ustanoveními § 32 odst. 1, § 34 odst. 4, § 46 a § 59 odst. 1 správního řádu. Žalobce tvrdí, že se porušení zákona o odpadech dopustit nemohl, neboť ČIŽP provedla nesprávnou kvalifikaci předmětné skutkové podstaty. Dále namítá, že není zřejmé, jakými úvahami se ČIŽP řídila při hodnocení důkazů a při uložení sankce. Obě citovaná rozhodnutí se údajně nedostatečně vypořádala se skutkovými a právními námitkami žalobce, obsaženými ve vyjádření k oznámení o zahájení správního řízení a ve vyjádření k odvolacímu řízení. Žalobce poukazuje na skutečnost, že mohl porušit pouze ustanovení § 7 odst. 4 písm. f) zákona o odpadech, nikoliv však § 28 odst. 1 písm. a), c) téhož zákona, které v sankčním § 39 odst. 1 písm. d) slouží jako odvolávka na oprávnění inspektorů a jiných kontrolních pracovníků. Inspektorům ČIŽP prý nebylo zcela znemožněno provést kontrolu, neboť jim žalobce nabídl kterýkoliv jiný termín s výjimkou 4. 12. 2001, což však neakceptovali. Žalobce dále uvádí, že žalovaný neprovedl výslech svědka, který žalobce navrhl, přičemž nikterak neprokázal, že poskytnuté informace (vyjádření) žalobce a návrh na výslech svědka jsou nepravdivé, neúplné a zásadním způsobem neovlivní rozhodnutí. Nezákonnost napadeného rozhodnutí spočívá rovněž v tom, že k výslechu svědka Ing. L. došlo bez vyrozumění žalobce a tedy i bez možnosti mu klást otázky dle § 33 odst. 1 správního řádu. K této námitce poukazuje žalobce rovněž na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 32/99. Žalobce rovněž zpochybňuje pojem „stabilizát“, kdy především není zřejmé, zda pro jeho hodnocení lze použít stejných kritérií jako pro odpady, což žalobce vysvětluje zejména odkazem na zahraniční odborné studie. Stanovená výše sankce dle přesvědčení žalobce porušuje ustanovení § 40 odst. 3 zákona o odpadech, neboť je podložena toliko rozbory stabilizátu získanými v jiném správním řízení a není důkaz o tom, že tyto rozbory by byly srovnatelné s rozbory stabilizátu využívanými na předmětné stavbě. Ze všech shora uvedených důvodů žalobce navrhuje napadené rozhodnutí žalovaného zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě především odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí, z něhož je patrno, že případ byl náležitě přezkoumán a že se žalovaný náležitě vypořádal s odvolacími námitkami, a to i k výši udělené pokuty. K námitce ohledně výslechu svědka Ing. L. bez vyrozumění žalobce žalovaný uvádí, že správní řízení je ovládáno zásadami neveřejnosti a písemnosti (§ 21 odst. 1 správního řádu). V daném případě údajně nebyl naplněn subjektivní ani objektivní předpoklad pro nařízení ústního jednání, přičemž v daném případě by ústní jednání odporovalo zásadě hospodárnosti správního řízení. Žalobní námitka, že došlo k porušení § 33 odst. 1 správního řádu, proto není důvodná, neboť možnost účastníka správního řízení klást svědkům otázky je dána jen při ústním jednání, které je však toliko fakultativním institutem a pokud v daném případě pro jeho nařízení nebyl dán zákonný důvod, nemohlo k porušení citovaného ustanovení dojít. Žalovaný tak aplikoval ustanovení § 34 odst. 2 a § 35 správního řádu, jež upravují výslech svědka obecně jako důkazní prostředek bez jakékoliv vazby na ústní jednání a na oprávnění dle § 33 odst. 1 správního řádu. Žalovaný navíc dal žalobci možnost vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k jeho podkladu i ke způsobu jeho zjištění (tedy i k protokolu o výslechu svědka), čehož žalobce také využil. Proto napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení zákona. Žalovaný závěrem uvádí, že se ke skutečné povaze materiálu, který byl ukládán na předmětné stavbě, nemohl vyjádřit, protože ČIŽP nebylo umožněno se k tomuto stadiu šetření dopracovat, jelikož nebyla vpuštěna na danou lokalitu. Z charakteru rekultivační stavby, na níž se ukládají odpady jako výplňové materiály v řádech desítek tisíců tun ročně, navíc vyplývá, že smysl má pouze kontrola, která zjistí reálný stav a není předem ohlášena. V opačném případě totiž hrozí překrytí a promíchání nepovolených materiálů s materiály legálními s cílem zahlazení stop. V daném případě se jedná o místo staré deponie průmyslových odpadů na bývalém hornickém odvalu, což samo o sobě ztěžuje identifikaci nových a starých navážek. Z těchto důvodů žalovaný navrhuje žalobu zamítnout. Protože věc nebyla Vrchním soudem v Praze skončena do 31. 12. 2002, byla dle ustanovení § 132 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní („s. ř. s.“), postoupena Nejvyššímu správnímu soudu k dokončení v řízení podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního soudního řádu správního – tedy v řízení o žalobách proti rozhodnutím správního orgánu. Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že dne 4. 12. 2001 bylo mezi ČIŽP a žalobcem dohodnuto předání písemných dokladů požadovaných při předešlé kontrole, přičemž současně byli zástupci žalobce informováni o tom, že týž den bude provedena fyzická kontrola stavby a v případě potřeby budou odebrány vzorky stabilizátu pro chemickou analýzu a bude provedena fotodokumentace. Ing. V. D.(jednatel žalobce) se této fyzické kontroly odmítl zúčastnit a zakázal vstup bez jeho přítomnosti na stavbu. Protokol, který o tom sepsal zástupce ČIŽP, odmítl podepsat vedoucí stavby Ing. P. V. Žalobce následně zaslal ČIŽP stanovisko, v němž uvedl, že nebrání prošetření způsobu využití stabilizátoru, nicméně vyžaduje plnění provozního řádu stavby. ČIŽP shora citovaným rozhodnutím ze dne 25. 1. 2002 uložila žalobci pokutu ve výši 200 000 Kč za porušení uvedených ustanovení zákona o odpadech. Žalobce v odvolání proti tomuto rozhodnutí správního orgánu I. stupně především uvedl (poznámka soudu: obdobně jako ve správní žalobě), že došlo k nesprávné kvalifikaci skutkové podstaty správního deliktu a k nezjištění skutečného stavu věci. Ke skutkovým okolnostem věci žalobce sdělil, že Ing. D. byl dne 4. 12. 2001 časově zaneprázdněn a proto nabídl provedení kontroly v jakémkoliv jiném termínu, přičemž vstup na stavbu nebyl zakázán, nýbrž bylo z bezpečnostních důvodů doporučeno provést kontrolu po předchozí dohodě. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí především uvedl, že podle ustanovení § 7 odst. 4 písm. f) zákona o odpadech je oprávněná osoba povinna umožnit kontrolním orgánům přístup do objektů, prostorů a zařízení; na vyžádání předložit dokumentaci a poskytnout pravdivé a úplné informace související s nakládáním s odpady. Právě tato povinnost, která sice nemá u sankčního ustanovení § 39 odst. 1 písm. d) cit. zákona výslovně uveden odkaz, je přesným slovním ekvivalentem skutkové podstaty deliktu podle § 28 tohoto zákona. Výrok rozhodnutí správního orgánu I. stupně proto odpovídal zákonu. Ke skutkovým okolnostem případu žalovaný konstatoval, že přítomnost jednatele žalobce nebyla při kontrole nezbytná, neboť na stavbě byl přítomen pracovník dozoru stavby, který mohl kontrolu umožnit. Poukaz žalobce na bezpečnostní důvody (frekventovaný provoz nákladních vozidel) rovněž nebyl důvodný, o čemž svědčí výpověď zaměstnance hygienické stanice Ing. L., který uvedl, že brána stavby byla uzavřena a po dobu cca 30 minut nebyl pozorován žádný dopravní ruch. Žalovaný odmítl rovněž odkaz žalobce na provozní řád, je