7 As 20/2004 — Nejvyšší správní soud

4 Ans 3/2004- 48 - text č. j. 4 Ans 3/2004 - 48 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobce: O. ž. p., zast. JUDr. Petrem Kužvartem, advokátem, se sídlem Za Zelenou liškou 967/B, Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo dopravy, se sídlem v Praze 1, nábř. Ludvíka Svobody 12, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2004, č. j. 8 Ca 40/2004 – 24, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá shora označené usnesení Městského soudu v Praze, kterým byla odmítnuta žaloba (návrh) stěžovatele proti nečinnosti žalovaného Ministerstva dopravy. Označenou žalobou se stěžovatel na žalovaném domáhal rozhodnutí o podnětu stěžovatele k přezkoumání rozhodnutí Odboru dopravy Magistrátu hlavního města Prahy o povolení staveb novinových stánků v Praze 1 mimo odvolací řízení. V žalobě stěžovatel žalovanému vytýkal nesprávné rozhodnutí v otázce příslušnosti k mimoodvolacímu přezkumu a stejně tak požadoval meritorní prověření svého podnětu. Usnesením Městského soudu v Praze, ze dne 30. 6. 2004, č. j. 8 Ca 40/2004 – 24, byla žaloba podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), odmítnuta s tím, že podnět žalobce (stěžovatele) podle ustanovení § 65 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) není návrhem podle § 18 správního řádu a jeho doručením není zahájeno žádné řízení, v němž by byl správní orgán povinen vydat rozhodnutí. Proti tomuto rozhodnutí Městského soudu v Praze podal stěžovatel kasační stížnost, ve které namítal nezákonnost odmítavého usnesení. V kasační stížnosti nejprve zrekapituloval průběh řízení ve věci. Následně pak uvedl, že podáním podnětu dle § 65 správního řádu je založena povinnost příslušného orgánu se podnětem zabývat; podnět musí být prošetřen z hlediska svého obsahu, přičemž se na toto prošetřování plně vztahují ustanovení § 3 odst. 1 až 4 správního řádu a § 16 vládní vyhlášky č. 150/1958 Ú.l. Prověření podnětu podle stěžovatele může skončit pouze dvěma způsoby, a to buď je podnět shledán důvodným a je zahájeno přezkumné řízení, nebo je podnět shledán nedůvodným, a to však musí být podateli řádně s uvedením důvodů sděleno. V souzené věci podle stěžovatele správní orgán, a to i přesto, že byla zjištěna důvodnost podnětu, nechal podnětem namítanou nezákonnost bez povšimnutí a podnět navíc odložil jako nedůvodný. K tomuto stěžovatel doplnil, že správní orgán nemůže postupovat podle své absolutní volné úvahy a právní předpis mu nedává právo uvážit, zda zjištěnou nezákonnost odstraní, když je mu známa. S poukazem na výše uvedené pak stěžovatel uvedl, že pod ustanovení § 79 odst. 2 s. ř. s. je třeba podřadit i rozhodovací proces v širším rámci, než je pouhé správní řízení, a dovodil tedy, že přešetřování resp. vyřizování podnětu je správním řízením svého druhu a podatel má právo na vyřízení svého podnětu, a to předpisem stanoveným způsobem. Pracovníkům veřejné správy stěžovatel s ohledem na uvedené a s podporou ustanovení § 61 odst. 1 zákona č. 218/2002 Sb. obecně vytýkal, že podněty řádně neprověřují, Městskému soudu v Praze pak vytknul, že napadeným usnesením vyslal veřejné správě „neblahý signál a oslabil institut podnětu“. Stěžovatel uzavřel, že řízení o podnětech nesmí být vyňato ze soudního přezkumu, což by bylo i v rozporu s ústavní doktrínou právního státu, výslovně pak s čl. 4 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, a navrhl zrušení označeného usnesení a vrácení věci k dalšímu řízení. Žalovaný správní orgán podal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém nejprve zdůvodnil svůj postup ve věci, kdy uvedl, že se podnětem zabýval, avšak z důvodu absence své příslušnosti věc postoupil Magistrátu hl. města Prahy. Dále pak uvedl, že v souzené věci postupoval v souladu se zákonem, přičemž stěžovatel nesprávně vykládá právní předpisy. Stejně tak uvedl, že i když správní orgán má postupovat podle tzv. absolutního volného uvážení, postupoval v souzené věci i v souladu s ústavním pořádkem a právním řádem, když podnět řádně prošetřil. Doplnil, že o dalším postupu v mimoodvolacím řízení je třeba uvažovat jen v případě, kdy je dána věcná a místní příslušnost k zahájení takového řízení. S odkazem na výše uvedené žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu s § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Z obsahu kasační stížnosti, i když tato důvody kasační stížností výslovně s konkrétními ustanoveními soudního řádu správního nespojuje, je nutno dovodit, že stěžovatel uplatňuje důvod podřaditelný ustanovení § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Podle tohoto zákonného ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení. Nejvyšší správní soud však v dané věci takovou nezákonnost neshledal. Z obsahu spisu Nejvyšší správní soud zjistil, ze se stěžovatel na žalovaném domáhal rozhodnutí o podnětu stěžovatele k přezkoumání rozhodnutí Odboru dopravy Magistrátu hlavního města Prahy o povolení staveb novinových stánků v Praze 1 mimo odvolací řízení podle § 65 správního řádu, a dovolával se i opatření proti nečinnosti podle § 50 správního řádu ve spojení s tím, že o jeho podnětu k přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení nebylo rozhodnuto. Ministerstvo podaný podnět prošetřilo, dospělo k závěru, že k opatření proti nečinnosti podle § 50 správního řádu není příslušné, příslušným je Magistrát hlavního města Prahy, kterému věc postoupilo. Magistrát hlavního města Prahy poté o podaném podnětu stěžovatele k přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení nerozhodl, stejně jako v dané věci nepřijal stěžovatelem požadované opatření proti nečinnosti. Proti tomuto postupu podal stěžovatel několik dalších podnětů, resp. stížností a následně i žalobu k Městskému soudu v Praze, o které bylo rozhodnuto nyní napadeným usnesením. Předmětem sporu tak není meritorní posouzení rozhodnutí ve věci, tedy povolení staveb novinových stánků v Praze 1, nýbrž to, zda je správní orgán povinen „rozhodnout“ o podaném podnětu stěžovatele k přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení podle § 65 správního řádu, když mu nevyhoví, a zda v případě, že tak správní orgán postupovat nebude, přichází v úvahu opatření proti nečinnosti podle § 50 správního řádu, resp., žaloba na ochranu proti nečinnosti podle § 79 s. ř. s. Žalobou proti nečinnosti správního orgánu se ve smyslu ustanovení § 79 odst.1 s. ř. s. se může domáhat ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. To neplatí, spojuje-li zvláštní zákon s nečinností správního orgánu fikci, že bylo vydáno rozhodnutí o určitém obsahu nebo jiný právní důsledek. Podle druhého odstavce tohoto zákonného ustanovení je žalovaným správní orgán, který podle žalobního tvrzení má povinnost vydat rozhodnutí nebo osvědčení. V daném případě jde o objektivní nemožnost naplnit požadavek této právní normy na účastníka řízení, neboť ustanovení § 79 s. ř. s. vychází z předpokladu existence procesních prostředků, které dnešní právní řád dosud neobsahuje; jejich zakotvením disponuje až nový správní řád, s účinností od 1. 1. 2006. Jde tady o zvláštní případ lex imperfekta, tedy normy, jež je nedostačující co do právních účinků. Proto nelze zatím ani požadovat po účastníku správního řízení, aby vyhledával alternativní prostředky pro naplnění hypotézy ustanovení § 79 odst. 1 s. ř. s., např. cestou podnětu k postupu dle § 50 správního řádu. Účastník správního řízení, jež je stiženo nečinností správního orgánu, se může za popsané situace obrátit na soud ihned. „Označení“ či „výběr“ žalovaného zákonná dikce svěřuje plně do dispoziční sféry žalobce („žalovaným je správní orgán, který podle žalobního tvrzení má povinnost vydat rozhodnutí nebo osvědčení“.). S ohledem na shora citované znění prvního odstavce předmětného zákonného ustanovení (§ 79 s. ř. s.), by se z povahy věci mělo jednat vždy o takový správní orgán, kterému je při nečinnosti možno uložit vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. Pokud jde o postup podle ustanovení § 50 správního řádu, ten přísluší správnímu orgánu, jenž je instančně nadřízen tomu orgánu, který má rozhodnutí vydat. Podle tohoto ustanovení „Dovoluje-li to povaha věci a nelze-li nápravy dosáhnout j