5 As 30/2004 — Nejvyšší správní soud

5 As 30/2004- 85 - text č. j. 5 As 30/2004 - 85 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Valentové a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce: O., zast. JUDr. Martinem Vlčkem, CSc., advokátem se sídlem Praha 2, Anglická 4, proti žalovanému: Státní fond ČR pro podporu a rozvoj české kinematografie, se sídlem Praha 1 – Malá Strana, Maltézské náměstí 471/1, zast. JUDr. Annou Kokoškovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Lublaňská 61, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 10. 2002, č. j. 14 316/2002, o kasační stížnosti žalobce – stěžovatele, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2003, č. j. 8 Ca 2/2003 – 41, t a k t o : I. Kasační stížnosti s e z a m í t á . II. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á . O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 11. 2003, č. j. 8 Ca 2/2003 – 41, odmítl žalobu žalobce proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 10. 2002, č. j. 14 316/2002, s odůvodněním, že toto rozhodnutí není konečným, ale bylo možno proti němu podat řádný opravný prostředek – odvolání k Ministru kultury ČR. Takovéto poučení rozhodnutí žalovaného obsahuje. Nevyužil-li žalobce možnosti podat odvolání a místo toho podal dne 1. 11. 2002 žalobu, podal ji předčasně. Proto bylo nutno takovou žalobu odmítnout podle ust. § 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Pokud žaloba směřovala i proti dopisu Ministra kultury ČR ze dne 13. 9. 2002 k č. j. 6496/2002, nejde o rozhodnutí ve smyslu ust. § 47 správního řádu ve znění pozdějších předpisů, ani podle ust. § 65 odst. 1 s. ř. s., a proto je podle ust. 70 písm. a) s. ř. s. jeho přezkum vyloučen. Písemnost vyhotovena Ministerstvem kultury dne 28. 5. 2002, č. j. 6496/2002, a podepsaná vedoucí samostatného oddělní správy státních fondů Ministerstva kultury, rovněž nesplňuje náležitosti rozhodnutí ve smyslu § 47 zákona č. 71/1967 Sb., ani podle ust. § 65 odst. 1 s. ř. s., a proto je podle ust. § 70 písm. a) s. ř. s. vyloučena ze soudního přezkumu. Žaloba v těchto případech byla odmítnuta podle ust. § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. V kasační stížnosti žalobce – nyní stěžovatel vyslovil odlišný právní názor na otázku povahy úkonů účastníka řízení (povinného subjektu), jež měly být předmětem přezkumu ve věci sp. zn. 8 Ca 2/2003, než který plyne z odůvodnění napadeného usnesení, pokud jde o písemnosti ze dnů 28. 5. 2002 a 13. 9. 2002, č. j. 6496/2002. Stěžovatel dne 6. 5. 2002 podal účastníkovi řízení, jakožto povinnému subjektu, žádost o poskytnutí informací podle § 13 ZSPI. Věcně příslušný útvar povinného subjektu žádost přijal, vedl o ní řízení, prodloužil lhůtu k rozhodnutí a nakonec zaslal dopis ze dne 28. 5. 2002. Stěžovatel trvá na tom, že tento dopis je správním rozhodnutím v materiálním smyslu, ač postrádá formální znaky rozhodnutí (§ 47 správního řádu) a odvolává se na usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 5. 1996 (sp. zn. III. ÚS 28/96). Účastník řízení neposkytl stěžovateli informace, jejichž sdělení se žádostí domáhal. Podle ust. § 15 odst. 1 ZSPI pokud povinný subjekt žádosti, byť i jen zčásti, nevyhoví, vydá o tom ve lhůtě pro vyřízení žádosti rozhodnutí. Jestliže tedy účastník řízení žádné informace neposkytl a vydal písemnost, která dané dosvědčuje, lze jistě proti zamítavému stanovisku ministerstva podat opravný prostředek (§ 16 ZSPI). S poukazem na usnesení Ústavního soudu má stěžovatel za to, že tím, že povinný subjekt neposkytl žádané informace, jistě autoritativně zasáhl do jeho právní sféry jako právnické osoby a tím pádem o těchto právech stěžovatele rozhodl a vydal rozhodnutí. Postup účastníka řízení podle stěžovatele plně opodstatňoval podání opravného prostředku. Podle ust. § 20 odst. 4 ZSPI „Pokud tento zákon nestanoví jinak, vztahuje se na počítání lhůt a na řízení podle § 15 a 16 správní řád...“ Ust. § 16 ZSPI nevylučuje aplikaci ust. § 54 odst. 3 správního řádu. Výše uvedené lze s ohledem na specifický postup uplatněný ministrem kultury vztáhnout i k dopisu ministra kultury ze dne 13. 9. 2002, kterým stěžovateli sdělil, že jeho žádost odkládá s odkazem na § 14 odst. 3 písm. b) ZSPI a postupuje přímo povinnému subjektu (žalovanému). Pokud tedy městský soud stěžovateli vytýká, že správní žalobou napadl akty vydané účastníkem řízení, které jsou vyloučeny ze soudního přezkumu, má stěžovatel, vycházeje z materiálního nazírání na správní akty za to, že tomuto závěru neodpovídá právní stav věci. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že žalobu proti rozhodnutí Státního fondu ČR pro podporu a rozvoj české kinematografie ze dne 9. 10. 2002, č. j. 14 316/2002, podal předčasně, protože nevyčerpal proti tomuto rozhodnutí opravné prostředky. Toto rozhodnutí obsahuje poučení o odvolání, které z důvodů procesní opatrnosti stěžovatel podal dne 25. 10. 2002. O podaném odvolání Ministr kultury nikdy nerozhodl, pouze zaslal stěžovateli přípis ze dne 20. 12. 2002, tj. po uplynutí lhůty k podání správní žaloby, ve kterém uvedl, že vyřízení žádosti stěžovatele bylo podřízeno ustanovení § 16 odst. 3 ZSPI. Uvedená skutečnost ostatně vyplývá z obsahu soudního spisu. Stěžovatel se nacházel ve složité situaci, kdy prvoinstanční rozhodnutí povinného subjektu ze dne 28. 5. 2003, které rovněž napadl posléze správní žalobou, napadl před odvolacím orgánem opravným prostředkem. O podaném opravném prostředku Ministr kultury rozhodl tak, že jej odložil. Následně rozhodl rozhodnutím, kterým z části žádosti stěžovatele vyhověl a zčásti ji zamítl. Toto rozhodnutí představuje již druhé posouzení žádosti stěžovatele, nebylo jej tudíž možno napadnout dalším odvoláním, přestože tak ministr kultury v poučení tvrdil. Žalobce přesto z důvodu procesní opatrnosti odvolání podal. Aby neuplynula lhůta k podání správní žaloby proti rozhodnutí ze dne 9. 10. 2002, podal i předmětnou žalobu proti tomuto rozhodnutí. Jak ostatně vyplývá z postupu účastníka řízení, motivací účastníka řízení bylo zkrátit stěžovatele na jeho právech a neposkytnout mu informace v žádaném rozsahu. Představuje-li přípis ze dne 28. 5. 2002 správní rozhodnutí a rozhodnutí ze dne 9. 10. 2002 je druhoinstančním rozhodnutím ve věci žádosti stěžovatele, byl pořad práva vyžadovaný předpisy správního soudnictví vyčerpán a soudní přezkum těchto aktů plně na místě. Podle názoru stěžovatele je nutno ústavně konformním způsobem zhodnotit postup účastníka řízení, jelikož díky jeho postupu došlo k nezákonnému porušení práva stěžovatele na poskytnutí informací uplatněných v žádosti ze dne 6. 5. 2003. Stěžovatel se domáhal toho, aby Nejvyšší správní soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2003, č. j. 8 Ca 2/2003 – 41, a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil tak, že ji považuje za nedůvodnou a navrhl Nejvyššímu správnímu soudu, aby jí zamítl. Žalovaný se ztotožnil s právním názorem Městského soudu v Praze. Pokud jde o věcnost, správnost žalobou napadeného rozhodnutí ze dne 9. 10. 2002, č. j. 14 316/2002, vyslovil, že jde o rozhodnutí věcně správné a odůvodněné, a to jak v části, v níž bylo žádosti o poskytnutí informací vyhověno, stejně tak jako v části, kde bylo poskytnutí informací odepřeno a odkázal v této souvislosti na obsah spisu. Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené usnesení v rozsahu uplatněném v kasační stížnosti a z důvodů uvedených v kasační stížnosti (§ 109 odst. 2, 3 s. ř. s.) a dospěl k těmto závěrům: Z obsahu soudního i správního spisu vyplývá, že dne 16. 1. 1997 uzavřeli Státní fond ČR pro podporu a rozvoj české kinematografie, zastoupený ministrem kultury ČR (žalovaný) na jedné straně a D., I., O. (stěžovatel) na straně druhé Dohodu o finančním vyrovnání z titulu užití filmových děl v tuzemsku i zahraničí. V dohodě zúčastněné strany vycházely z toho, že na základě usnesení Vlády ČR č. 445 ze dne 17. 6. 1992 a zákona č. 241/1992 Sb., o Státním fondu ČR pro podporu a rozvoj české kinematografie, vykonává Fond autorská práva k filmovým dílům vyrobeným ve F. s. B. a uvedeným do distribuce v období od 1. 1. 1965 do 31. 12. 1991. Fond uzavřel s A. B., a. s. smlouvu o výhradním obchodním zastoupení, podle které se A. B. v článku I odst. 1 zavázal zprostředkovávat s účinností od 10. 12. 1993 výkon autorských práv k filmovým dílům užitým v ČR i v zahraničí. Podle článku IV uvedené smlouvy se zavázal A. B. poukazovat odměny autorům jednotlivých složek filmového díla za užití filmů na základě podmínek (dispozic) Fondu. Článek II. Dohody o finančním vyrovnání obsahuje dohodu zúčastněných stran na podmínkách poskytnutí finančního vyrovnání autorů jednotlivých složek filmového díla. Přípisem ze dne 6. 5. 2002 adresovaným Ministerstvu kultury ČR s určením pro: Správu státních fondů (doručen byl Ministerstvu kultury ČR 6. 5. 2002) stěžovatel požádal podle § 13 zákona č. 106/1999 Sb., o poskytnutí informací o užití děl kinematografických, k nimž práva výrobce vykonává S