3 Ads 55/2005 — Nejvyšší správní soud

3 Ads 55/2005- 47 - text č. j. 3 Ads 55/2005 - 47 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a Mgr. Daniely Zemanové ve věci žalobkyně Č. hypoteční a. s., zastoupené JUDr. Jaroslavem Hrouzkem, CSc., advokátem se sídlem Praha 1, Štěpánská 20, proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2005, č. j. 12 Cad 44/2004 - 24, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalované s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností napadla žalobkyně (dále též stěžovatelka) v záhlaví uvedený rozsudek Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalované č.j. 332-6003-642-9.9.2004/Ře, ze dne 23. 9. 2004. Česká správa sociálního zabezpečení jím zamítla odvolání stěžovatelky proti platebnímu výměru Pražské správy sociálního zabezpečení, jímž byla stěžovatelce uložena povinnost uhradit dlužné pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, zjištěné za období od 1. 7. 2002 do 31. 5. 2004 a penále z dlužného pojistného, úhrnem 697 354 Kč. Důvodem vystavení platebního výměru byla mimo jiné skutečnost, že stěžovatelka nezahrnula do vyměřovacího základu pro odvod pojistného odměny vyplacené členům statutárního orgánu, kteří byli zároveň vedoucími pracovníky akciové společnosti, za období od července 2002 do dubna 2003. Městský soud v Praze odkázal v odůvodnění napadeného rozsudku jednak na rozhodnutí zdejšího soudu č. j. 3 Ads 39/2003, ze dne 21. 4. 2004, publ. pod č. 428/2005 Sb. NSS, jednak na usnesení Ústavního soudu č. j. I ÚS 419/04, ze dne 14. 3. 2005, jimiž oba zmíněné soudy rozhodly v prakticky téže věci mezi shodnými účastníky o povinnosti uložené stěžovatelce v souvislosti s výsledky kontroly za předchozí kontrolované období. Podle uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu je odměna, již dostávají za činnost členů představenstva generální ředitel společnosti a jeho náměstci, příjmem zúčtovaným jim v souvislosti s výkonem zaměstnání, z něhož jsou nemocensky pojištěni. Z tohoto důvodu se podle § 5 odst. 1 písm. a) zákona ČNR č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti (dále jen „z. č. 589/1992 Sb.“), odměna zahrne do vyměřovacího základu pro stanovení pojistného na sociální zabezpečení. Není zde přitom rozhodující, že členství generálního ředitele či jeho náměstků v představenstvu není zakotveno přímo v jejich pracovní smlouvě, nýbrž je stanoveno ve stanovách společnosti. Podstatné naopak je, že generální ředitel i jeho náměstci jsou členy představenstva z titulu funkce generálního ředitele, či jeho náměstka, kterou vykonávají na základě pracovního poměru, z něhož jsou účastni nemocenského pojištění, a že se tedy jedná tzv. o "povinné" členství. Výše uvedeným usnesením se pak Ústavní soud ztotožnil se závěry obecných soudů, neboť z dokazování provedeného před těmito soudy vyplynulo, že povinnost vykonávat funkci v představenstvu stěžovatelky byla dána jednak stanovami, jednak příslušnými ustanoveními zákona o bankách. Není proto podle Ústavního soudu rozhodující, která funkce vznikla zmíněným osobám jako první či dle kterého právního předpisu se řídí její výkon, nýbrž určujícím faktorem je povaha vykonávané činnosti. V konkrétním případě členové představenstva tuto činnost vykonávali v souvislosti se svým postavením ve vedení společnosti a mezi jejich povinnosti jako členů vedení společnosti tedy patřil i výkon činnosti v představenstvu banky. Pokud jim za tuto činnost byla vyplácena pravidelná odměna, jde de facto o jednu ze složek jejich mzdy. Veden těmito právními názory Městský soud v Praze žalobu podle ust. § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb. soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) zamítl. Kasační stížností napadla stěžovatelka rozsudek Městského soudu v Praze z důvodů podle ust. § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Soud podle ní směšuje pojmy vedoucí zaměstnanec banky podle § 4 odst. 5 písm. d) zákona č. 21/1992 Sb., o bankách (dále jen „zákon o bankách“) a vedoucí zaměstnanec podle § 9 odst. 3 zákona č. 65/1965, zákoníku práce. Zatímco posléze jmenovaný musí být vždy nutně v pracovněprávním vztahu, vedoucí zaměstnanec banky je osobou, která je navrhována na výkon řídící funkce na základě smlouvy pracovní nebo jiné. Podle § 8 odst. 2 zákona o bankách musí být statutární orgán nejméně tříčlenný a musí být složen z vedoucích zaměstnanců banky. Dle stěžovatelky však musí být uvedená podmínka splněna pouze při volbě člena orgánu, a nikoli v průběhu výkonu funkce, a její nesplnění není sankcionováno neplatností volby, (která se řídí zcela podmínkami stanovenými obchodním zákoníkem). Členem statutárního orgánu banky se tak podle stěžovatelky může platně stát i fyzická osoba, která není vedoucím zaměstnancem banky ve smyslu ust. § 9 odst. 3 zákoníku práce, a která není ani vedoucím zaměstnancem ve smyslu § 4 odst. 3 písm. d) zákona o bankách. Výkon funkce člena statutárního orgánu se pak řídí právem obchodním (§ 66 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku), čemuž odpovídá i konstrukce požadavků kladených obchodním zákoníkem na členy orgánu, jakož i konstrukce odpovědnosti za výkon funkce člena orgánu. Dle stěžovatelky je třeba poukázat rovněž na odlišnost druhu práce vykonávané v rámci pracovněprávního vztahu na straně jedné a obsahu výkonu funkce člena statutárního orgánu na straně druhé. Skutečnost, že členové orgánu jsou současně i zaměstnanci, je podle ní pouze vnitřním organizačním opatřením, které však nic nemění na dvojím postavení těchto fyzických osob v odlišných právních režimech. (Uvedené vyplývá rovněž z odlišného režimu zániku těchto právních vztahů, jakož i způsobů odměňování.) Na tomto názoru stěžovatelky pak nemůže nic změnit ani to, že stanovy v rozhodném období upravovaly, kdo se mohl stát členem statutárního orgánu banky, resp. že funkce generálního ředitele a jeho náměstků jsou vykonávány členy představenstva. Dle přesvědčení stěžovatelky zahrnul správní orgán odměnu členů představenstva do vyměřovacího základu také v rozporu se zněním § 5 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb., neboť tato norma předpokládá jako jednu z podmínek svého uplatnění, že jde o zaměstnání, které zakládá účast na nemocenském pojištění. Z výčtu těchto osob uvedeného v ust. § 2 odst. 1 zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, však nelze dovodit, že by vyplacení odměny členovi představenstva akciové společnosti zakládalo účast na nemocenském pojištění a nelze tak dovodit ani z odst. 2 cit. ust., neboť výkon funkce člena orgánu nesplňuje podmínky zde uvedené. Manažerské smlouvy nejsou nakonec podle stěžovatelky pracovními smlouvami, přestože konstatují skutečnosti, které jsou pro pracovní smlouvy podstatnými náležitostmi, nýbrž v souladu s § 4 odst. 3 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, především dohodou o mzdě a o dalších podmínkách, za kterých zaměstnanec, kterému vznikl pracovní poměr jmenováním, vykonává pro zaměstnavatele práci odpovídající funkci, do které byl jmenován. Odměny za výkon funkce (§ 566 odst. 1 obchodního zákoníku) jsou pak vypláceny na základě smlouvy o podmínkách výkonu funkce a nejsou příjmem ze závislé činnosti, neboť člen představenstva musí svou funkci vykonávat s péčí řádného hospodáře a odpovídá za její výkon celým svým majetkem. Důvod kasační stížnosti podle ust. § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tj. nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku spatřuje stěžovatelka např. v tom, že se v jeho odůvodnění odkazuje na neexistující ustanovení zákona (§ 56 odst. 1 písm. c) zákona č. 589/1992 Sb.). Z uvedených důvodů žádá stěžovatelka Nejvyšší správní soud, aby napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu uplatněných stížních bodů a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Ze správního spisu přitom zjistil tyto, pro posouzení věci rozhodné skutečnosti : Na základě kontroly pojistného, provádění nemocenského pojištění a plnění úkolů v důchodovém pojištění provedené Pražskou správou sociálního zabezpečení u stěžovatelky ve dnech 12. a 13. 7. 2004 byla stěžovatelce platebním výměrem č. 661/1924/04, ze dne 29. 6. 2004 uložena podle ust. § 104c zákona č. 582/1991 Sb. povinnost uhradit dlužné pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, zjištěné za kontrolované období od 1. 7. 2002 do 31. 5. 2004 a penále z tohoto dlužného pojistného, úhrnem 697 354 Kč. Z toho 441 399 Kč činil nedoplatek na pojistném, 255 955 Kč penále. Důvodem vystavení platebního výměru byla mimo jiné skutečnost, že stěžovatelka nezahrnula do vyměřovacího základu pro