4 As 27/2005 — Nejvyšší správní soud

4 As 27/2005- 78 - text  č. j. 4 As 27/2005 - 78 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: V. K., zast. Mgr. Markem Petrjánošem, advokátem, se sídlem v Brně, Bellova 24, adresa pro doručování: Brno, Rašínova 2, proti žalovanému: Ministerstvo průmyslu a obchodu, se sídlem Praha 1, Na Františku 32, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2004, č. j. 7 Ca 142/2003 – 49, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím žalovaného Ministerstva průmyslu a obchodu ze dne 8. 4. 2003, č. j. 6377/03/4430/Ur/Ma, bylo podle § 60 správního řádu jako opožděné zamítnuto odvolání žalobce podané proti rozhodnutí Okresního živnostenského úřadu v Hodoníně ze dne 6. 11. 2002, č. j. ROŽÚ/5244/02. Posledně uvedeným rozhodnutím správního orgánu I. stupně byla žalobci podle § 63a odst. 1 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů, uložena pokuta ve výši 5000 Kč za neoprávněné podnikání v živnosti volné ohlašovací s předmětem podnikání „pronájem a půjčování věcí movitých“ v období od 1. 11. 1999 do 25. 7. 2002. Neoprávněné podnikání pana V. K. mělo být prokázáno při kontrole živnostenského podnikání provedené Okresním živnostenským úřadem v Hodoníně ve dnech 15. 7. 2002 a 25. 7. 2002. Správní delikt měl spočívat v tom, že žalobce jako člen sdružení K., pronajímal bez příslušného živnostenského oprávnění věci movité, jako např. osobní a nákladní automobily, autojeřáb, nářadí podle seznamu apod. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu, v níž se především dovolával nedostatku věcné příslušnosti žalovaného k projednání jeho odvolání a rozhodnutí o něm, kdy podle názoru žalobce měl o jeho odvolání rozhodnout Krajský živnostenský úřad v Brně, jako orgán územního samosprávního celku, na který podle tohoto zákona (zákon č. 320/2002 Sb.), jímž došlo ke změně zákona č. 570/1991 Sb., tato působnost přešla. Za zcela zásadní považoval žalobce skutečnost, že rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu nebylo doručeno zástupkyni žalobce, Ing. L. S. Namítal dále, že bylo nesprávně doručováno na adresu jeho podnikání, ačkoliv se v době doručování na této adrese nezdržoval, neboť byl na služební cestě. Dále vznášel námitky, které se týkaly merita posuzované věci. Navrhoval, aby rozhodnutí žalovaného a rozhodnutí Okresního úřadu v Hodoníně byla zrušena a věc byla vrácena Městskému úřadu v Hodoníně k dalšímu řízení. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 10. 2004, č. j. 7 Ca 142/2003 – 49, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění rozsudku dospěl k závěru, že o odvolání žalobce měl rozhodovat Krajský živnostenský úřad, v jehož správním obvodu se obecný živnostenský úřad, na nějž působnost bývalého Okresního živnostenského úřadu přešla, nachází. Za situace, kdy odvolání žalobce projednal a rozhodl o něm žalovaný, bylo tak postupováno funkčně nepříslušným správním orgánem (instančně vyšším správním orgánem), nikoliv však věcně nepříslušným. Žalobou napadené rozhodnutí tak není možno považovat za nicotné (nulitní), jak tvrdil žalobce. Je tomu tak proto, že za důvody nulity považuje právní teorie jen nejtěžší vady příslušnosti – absolutní věcnou nepříslušnost a v řízení týkající se nemovitostí, též nepříslušnost místní, nikoliv však nepříslušnost funkční. K další námitce soud konstatoval, že žalobce plnou mocí ze dne 18. 7. 2002 zmocnil zmocněnce Ing. L. S., daňového poradce, k zastupování a jednání jeho jménem jen při kontrole živnostenského podnikání, zahájené Okresním živnostenským úřadem v Hodoníně ze dne 15. 7. 2002. Na základě provedené kontroly živnostenského podnikání pak bylo oznámením Okresního úřadu v Hodoníně ze dne 2. 10. 2002 se žalobcem zahájeno správní řízení ve věci porušení zákona č. 455/1991 Sb. Oznámení i vlastní rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu pak byla důvodně žalobci doručena do vlastních rukou. Plná moc ze dne 18. 7. 2002 totiž již neumožňovala Ing. L. S. zastupovat žalobce v průběhu správního řízení, vedeného před správním orgánem I. stupně. V projednávané věci je právně významné doručení rozhodnutí správního orgánu I. stupně žalobci, který si je podle doručenky převzal dne 25. 11. 2002. Při uplatnění fikce doručení podle ustanovení § 70 odst. 5 živnostenského zákona však žalobci počala běžet třídenní lhůta (po jejímž uplynutí se má za to, že písemnost byla doručena, i když si adresát zásilku nevyzvedl), dnem oznámení pošty o uložení zásilky, tj. 8. 11. 2002. Zásilka tak byla žalobci doručena dne 11. 11. 2002. Lhůta k podání odvolání žalobcem marně uplynula a rozhodnutí nabylo právní moci dne 27. 11. 2002. Odvolání žalobce ze dne 3. 12. 2002, podané téhož dne k poštovní přepravě, a to do podatelny Okresního úřadu v Hodoníně dne 4. 12. 2002, tak bylo žalovaným právem podle § 60 správního řádu jako opožděné zamítnuto. Při projednání odvolání žalovaný rovněž zkoumal, zda není dán důvod pro obnovu (§ 62 a násl. správního řádu) nebo pro změnu či zrušení rozhodnutí v mimoodvolacím řízení (§ 65 a násl. správního řádu) a existenci takových skutečností neshledal. I v tomto ohledu bylo žalobou napadené rozhodnutí vydáno v souladu se zákonem. Městský soud v Praze dále uvedl, že s ohledem na to, že žalobcem podané odvolání bylo v průběhu správního řízení pro nedodržení zákonné lhůty pro jeho podání, jako opožděné důvodně zamítnuto, nemohl se soud zabývat námitkami ve věci samé ani návrhem žalobce na odpuštění trestu uloženého za správní delikt (§ 78 odst. 2 s. ř. s.). Soud proto podle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. žalobu jako nedůvodnou zamítl. Proti tomuto rozsudku podal včas kasační stížnost žalobce (dále též jen stěžovatel) a to z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále též s. ř. s.). Namítal, že si v průběhu správního řízení řádně zvolil zástupce – Ing. L.S., avšak žalovaný tuto skutečnost nerespektoval a rozhodnutí zástupkyni vůbec nedoručil. Namísto toho je doručoval přímo stěžovateli, a to do místa jeho podnikání, kde se však v době od 8. 11. 2002 do 11. 11. 2002 nezdržoval, neboť byl na služební cestě. Stěžovatel poté převzal rozhodnutí na poště dne 25. 11. 2002 (v souladu s poučením České pošty s. p., kde bylo uvedeno, že zásilka je uložena po dobu 15-ti dnů) a dne 3. 12. 2002 podal v souladu se zákonem odvolání proti tomuto rozhodnutí. Podle stěžovatele soud pochybil, když považoval zásilku za doručenou fikcí, aniž by se zabýval tím, zda se stěžovatel v místě doručování zdržoval. Podle jeho názoru měl soud vyzvat stěžovatele k tomu, aby doložil, že se v místě podnikání v rozhodné době nezdržoval, a měl jej také poučit o následcích, pokud tak neučiní. Stěžovatel se rovněž pozastavoval nad tím, že v poučení České pošty s. p. bylo uvedeno, že si zásilku může vyzvednout do 25. 11. 2002, ačkoliv podle soudu byla zásilka „de iure“ doručena již 11. 11. 2002. Stěžovatel tak byl uveden v omyl; domníval se totiž, že zásilka může být uložena jen na dobu, během které si ji může převzít, a den skutečného převzetí se ještě považuje za den doručení. Opačný princip, který byl užit v tomto případě, je podle stěžovatele v rozporu s ústavním pořádkem. Poukázal také na to, že ustanovení § 70 zákona č. 455/1991 Sb., podle něhož bylo postupováno, již neexistuje. Namítal dále, že v řízení před živnostenským úřadem došlo k závažné vadě. Domníval se, že rozhodnutí o odvolání proti rozhodnutí o námitkách vydané Okresním úřadem v Hodoníně, nemá náležitosti podle správního řádu. Tuto skutečnost dovozoval z toho, že je jeho jméno uvedeno až v odůvodnění, což pokládá za nedostatečné. Řízení o kontrole živnostenského podnikání tak nebylo řádně skončeno a nemělo tedy vůbec být zahájeno řízení o uložení pokuty. Navrhoval proto, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti se podrobně zabýval námitkami stěžovatele a vycházel ze svého stanoviska vyjádřeného v napadeném rozhodnutí. Navrhoval, aby kasační stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek z hledisek uvedených v § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody uvedenými v kasační stížnosti. Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatel podává z důvodů uvedených v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Podle ustanovení § 103 odst. 1 s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené a) nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, b) vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozpo