4 Azs 252/2005 — Nejvyšší správní soud

4 Azs 252/2005- 40 - text č. j. 4 Azs 252/2005 - 40 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Marie Turkové v právní věci žalobce: A. P., zast. JUDr. Jitkou Šmídovou, advokátkou, se sídlem Koněvova 150, Praha 3, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 14 Az 351/2004 – 18 ze dne 30. 11. 2004, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádnému z účastníků s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá shora označený rozsudek krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 5. 5. 2004, č. j. OAM-564/VL-19-P22-2004. Tímto rozhodnutím bylo vysloveno, že stěžovateli se neuděluje azyl pro nesplnění podmínek uvedených v § 12, § 13 odst. 1, 2, a § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), a že na stěžovatele se nevztahuje překážka vycestování ve smyslu ustanovení § 91 tohoto zákona. V kasační stížnosti stěžovatel současně požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. V žalobě, která směřovala proti uvedenému rozhodnutí, stěžovatel v obecné rovině brojil proti neudělení azylu a uváděl, že vlast opustil z důvodu tíživé situace. Požadoval, aby soud přehodnotil stanovisko správního orgánu k otázce naplnění § 14 zákona o azylu a napadané rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. V napadeném rozsudku dospěl krajský soud obdobně jako správní orgán k závěru, že stěžovatel zemi původu neopustil z důvodů upravených zákonem o azylu, tj. v důsledku pronásledování pro uplatňování politických práv a svobod, nebo pro odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů (§ 12 zákona o azylu). Stěžovatel nesplňuje výše uvedené podmínky; v zemi původu měl toliko potíže se zaměstnáním. Stejně tak krajský soud neshledal naplnění podmínek § 14 zákona o azylu, jehož udělením se správní orgán zabýval v mezích své kompetence a správního uvážení. Z výše uvedených důvodů dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle ustanovení § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) zamítl. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel obsáhlou kasační stížnost, a to z důvodu vymezeného v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Jeho naplnění přitom spatřuje zejména v porušení správního řádu, odkázal na porušení ustanovení § 3 odst. 4, § 32 odst. 1, § 46 správního řádu a dále i na porušení § 14 zákona o azylu. K tomuto doplnil, že opustil zemi původu z důvodu tíživé životní situace, která však byla zapříčiněna politickou diktaturou v této zemi; vládní politická scéna je spjata s komunistickým režimem, stěžovatel se dostal do konfliktu s vládní diktaturou a byl propuštěn ze zaměstnání. Přitom nebyl schopen si zajistit ochranu před takovým šikanózním jednáním; neobracel se proto na policii, která je s tamním režimem úzce spjata, přičemž ochranu u organizace nestátního charakteru nevyhledal z důvodu malého vlivu na politickou situaci. Domnívá se přitom, že splňuje podmínky pro udělení azylu dle § 14 zákona o azylu, k čemuž uvedl, že správní uvážení se musí pohybovat v mezích morálního a etického cítění, a a výklad příslušných zákonných ustanovení při správním uvážení musí být v souladu se základními právy a svobodami, jak je vymezuje Listina základních práv a svobod. Polemizoval se závěry soudů v této otázce a dovodil, že udělení azylu z humanitárních důvod musí být posuzováno v každém jednotlivém případě zvlášť s přihlédnutím k individuálním podmínkám stěžovatele. Stejně tak uvedl, že soud nezajistil takové důkazní prostředky, jež by vedly k nápravě daného stavu a tím došlo k porušení § 77 odst. 2 s. ř. s. S odkazem na výše uvedené pak požadoval, aby byl napadený rozsudek zrušen a vrácen k dalšímu projednání. Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém zejména uvedl, že napadané rozhodnutí, jakož i rozsudek soudu byly vydány v souladu se zákonem, odkázal na správní spis a související judikaturu. Závěrem uvedl, že návrh na přiznání odkladného účinku a kasační stížnost považuje za nedůvodnou. Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná. Stěžovatel je zastoupen advokátkou. Nejvyšší správní soud dále vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle § 78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně). Ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti. Nejvyšší správní soud přezkoumával napadené rozhodnutí krajského soudu v mezích důvodů vymezených stížnostními body (§ 109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Před samotným posouzením věci považuje Nejvyšší správní soud za nutné předeslat, že v řízení o kasační stížnosti je jeho úkolem pouze posoudit, zda předchozí řízení naplňuje důvod či důvody vymezené v § 103 odst. 1 s. ř. s., specifikované stěžovatelem. Z kasační stížnosti vyplynulo, že stěžovatel jmenovitě uplatňuje důvod uvedený v ustanovení § 103 odst. 1 pod písm. a) s. ř. s. Význam uvedeného důvodu - „nesprávného posouzení právní otázky soudem“, spočívá podle Nejvyššího správního soudu buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní závěr, popř. je sice aplikován správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen. Naplnění označeného důvodu však Nejvyšší správní soud v souzené věci neshledal. Podle § 12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Ze správního spisu vyplynulo, že stěžovatel podal dne 14. 2. 2004 návrh na zahájení řízení o udělení azylu, ve kterém uvedl, že má ještě rumunskou příslušnost, do České republiky přijel s moldavským i rumunským pasem. O azyl žádá z politických důvodů, neboť ve vlasti, v Moldavsku, vládne diktatura, nemůže v takové společnosti žít, vždy zastával jiný názor než většina lidí V roce 1998 byl donucen odejít z práce na vlastní žádost, na jeho místo přijali syna vlivného muže. Od cizinecké policie ČR obdržel deportaci, chtěl by v České republice pobývat legálně, nechce se vrátit do Moldavska. Z protokolu o pohovoru k žádosti o udělení azylu na území České republiky ze dne 29. 3. 2004 vyplynulo, že poprvé přijel do České republiky v červnu nebo červenci 1997, v lednu 1998 odjel do Moldavska, kde onemocněl, potom se někdy po novém roce 1999 vrátil do České republiky, protože nechtěl v Moldavsku být. V zaměstnání, ve městě F., kde pracoval, závod často přerušoval práci, posílali zaměstnance domů, dávali jim neplacené volno. Když byl poprvé v České republice, měl určitou lhůtu na to, aby se vrátil do práce, vrátil se o týden později. V návaznosti na to, někdy v lednu 1998, jej požádali, aby odešel ze zaměstnání, protože na jeho místo chtěli dosadit syna některého z vedoucích. Odešel tedy na vlastní žádost a pak byl v nemocnici na psychiatrii. Nebyl spokojen s politickým ovzduším v zemi, politickou strukturu v Moldavsku považuje za následníka politické struktury Sovětského svazu. Sám je stoupencem demokracie a odpůr