5 As 2/2005 — Nejvyšší správní soud

5 As 2/2005- 70 - text č. j. 5 As 2/2005 - 70 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Valentové a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce V., a. s., zast. JUDr. Josefem Bělohlávkem, advokátem se sídlem v Praze 7 Holešovice, Ortenovo náměstí 16, proti žalovanému Českému telekomunikačnímu úřadu se sídlem v Praze 9, Sokolovská 219, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 4. 2002, č. j. 38206/2001  603, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2004, č. j. 28 Ca 320/2002 - 36, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2004, č. j. 28 Ca 320/2002 – 36 s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze (dále městský soud) napadeným rozsudkem zamítl žalobu žalobce – nyní stěžovatele (§ 105 odst. 1 s. ř. s.) proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 4. 2002, č. j. 38206/2001-603. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, odboru pro severomoravskou oblast, ze dne 16. 11. 2001, č. j. 196242/2001-6381–II. výpr., kterým byla žalobci uložena pokuta podle ustanovení § 97 odst. 1 písm. h) zákona o komunikacích za porušení § 88 odst. 8 citovaného zákona ve výši 40 000 Kč. Městský soud dospěl v napadeném rozhodnutím k závěru, že námitky, které stěžovatel proti rozhodnutí žalovaného vznesl, nejsou důvodné. Především jde o námitku, že ustanovení § 88 odst. 8 zákona o telekomunikacích výslovně hovoří o přerušení telekomunikační služby, a proto pouhé narušení kabelu jako nosiče této služby bez úmyslu narušit telekomunikační službu pod uvedené zákonné ustanovení nespadá. Podle městského soudu se podle zákona o telekomunikacích (§ 2 odst. 5 věta první) telekomunikační službou rozumí služba, jejíž poskytování spočívá zcela nebo zčásti v přepravě nebo směřování informací telekomunikačními sítěmi třetím osobám. Je přitom zřejmé, že nosič služby (v daném případě telekomunikační kabel) se od vlastní telekomunikační služby nedá oddělit. Nelze totiž přepravovat či směřovat třetím osobám informace bez celistvého a kompaktního nosiče (kabelu). Z toho plyne, že přerušením telekomunikačního kabelu dochází k přerušení poskytování telekomunikační služby (tj. nelze si rozumně představit situaci, kdy dojde k přerušení telekomunikačního kabelu s tím, že telekomunikační služba bude nadále poskytována). Za porušení ustanovení § 88 odst. 8 zákona o telekomunikacích uloží Český telekomunikační úřad pokutu až do výše 5 000 000 Kč podle ustanovení § 97 odst. 1 písm. h) zákona o telekomunikacích. Podle ustanovení § 100 odst. 3 citovaného zákona se při stanovení výše pokuty přihlíží k závažnosti, způsobu, době trvání a následkům protiprávního jednání. Předpoklady odpovědnosti za tzv. jiný správní delikt stanoví zákon o telekomunikacích jednoznačně – musí dojít k protiprávnímu jednání, jímž je v daném případě jednání v rozporu s ust. § 88 odst. 8 citovaného zákona, to je k jednání, jímž dojde k přerušení telekomunikační služby bez souhlasu jejího provozovatele. Z hlediska teoretického vymezení se tedy jedná o tzv. objektivní odpovědnost za protiprávní jednání, bez ohledu na skutečnost, zda protiprávní jednání bylo zaviněno či nikoliv. V daném případě pro naplnění skutkové podstaty sankční odpovědnosti postačovalo, že došlo k protiprávnímu jednání, tj. jednání, které zákon nedovoloval (zakazoval) a pak již bylo povinností správních orgánů pouze zjistit, zda k porušení telekomunikačního kabelu a tím i k přerušení telekomunikační služby došlo porušením právní povinnosti stěžovatelem, tj. zda takový zásah učinil a zda k němu měl či neměl souhlas provozovatele. S tím se správní orgány vypořádaly. Žalobu stěžovatele shledal městský soud nedůvodnou. Proti rozsudku městského soudu podal kasační stížnost stěžovatel z důvodu uvedeného v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb. soudního řádu správního (dále s. ř. s.), tedy z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Stěžovatel především nesouhlasí s výkladem ustanovení § 88 odst. 8 zákona o telekomunikacích učiněným městským soudem. Text tohoto ustanovení vymezuje, jakých případů se může tato povinnost dotýkat. Pro stavební práce se souhlas provozovatele telekomunikačního vedení s přerušením služby vyžaduje pouze v případech, kdy má dojít k přeložce přepojením na nový úsek vedení, ne v ostatních případech. Jen v tom případě může také provozovatel stanovovat podmínky svého souhlasu a v případě přerušení v jiné době, než vyslovil souhlas, oznamovat věc Českému telekomunikačnímu úřadu k uložení pokuty. Nejde totiž o přerušení náhodné, ale o přerušení, jehož nutnost vyplývá ze samy povahy věci a je právem společnosti Č. T., a. s. stanovit, kdy přepojovací práce nejméně ovlivní poskytování služby jeho zákazníkům. V ostatních případech (při vytyčování trasy) není v existujících předpisech žádné zmocnění k tomu, aby provozovatel „ukládal“ zhotoviteli pro cizí dílo jakékoliv povinnosti, jak z toho vychází městský soud. Již v žalobě bylo uvedeno, že ochrana telekomunikačních sítí proti poškození není předmětem § 88 odst. 8 zákona o telekomunikacích, ale jeho § 88 odst. 10, avšak na tuto povinnost žádná sankce není stanovena, ale jde jen o zákonnou povinnost, významnou z hlediska náhrady škody (porušení zákona). S tímto argumentem se městský soud nevypořádal vůbec či jen náznakově. Interpretace § 88 odst. 8 zákona o telekomunikacích učiněná městským soudem není v souladu se záměrem zákona, se systematikou správních deliktů, chráněných tímto jeho odstavcem a celého českého právního řádu, ani se skutečností, že žádný z evropských civilizovaných států neřeší podobným správním trestem ochranu soukromého subjektu proti škodám, když jak škoda tak ušlý zisk takového subjektu jsou řešeny občanskoprávními předpisy. Dále stěžovatel nesouhlasil se závěrem městského soudu, že šlo o jednání „protiprávní“, o „objektivní odpovědnost“, při které nemusí být zkoumáno, zda jde o jednání „zaviněné“. Posouzení „objektivní odpovědnosti“ jako postačujícího podkladu pro uložení správního trestu je podle něj nesprávné, neboť je v rozporu s mnohokrát proklamovanou zásadou, že stát smí zasahovat do soukromoprávních vztahů osob jen v případech, kdy je to nezbytné. Kasační stížností se stěžovatel domáhal zrušení napadeného rozsudku městského soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek z důvodů v kasační stížnosti uvedených a dospěl k těmto závěrům: Z obsahu předloženého spisu městským soudem vyplývá, že stěžovatel podal žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 4. 2002, č. j. 38206/2001-603 u Městského soudu v Praze dne 6. 5. 2002. V době podání žaloby bylo účinné ustanovení § 102 odst. 3 zákona č. 151/2000 Sb. (Fyzické a právnické osoby jsou oprávněny po vyčerpání opravných prostředků ve správním řízení dovolávat se žalobou nápravy ve výroku správního rozhodnutí pořadem práva u obecných soudů. …). V době podání žaloby nebyl městský soud soudem věcně příslušným pro projednávání a rozhodnutí právní věci účastníků. S účinností od 1. 1. 2003 bylo toto ustanovení zrušeno zákonem č. 151/2002 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím soudního řádu správního, který v této části (dvanácté) nabyl účinnosti dne 1. 1. 2003. Svým obsahem je věc účastníků věcí správního soudnictví k jejímuž projednávání a rozhodnutí jsou od 1. 1. 2003 věcně příslušné krajské soudy a místně příslušný krajský soud, v jehož obvodu je sídlo správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí v posledním stupni nebo jinak zasáhl do práv toho, kdo se u soudu domáhá ochrany (§ 7 odst. 1 a 2 s. ř. s.). V daném případě je tímto věcně a místně příslušným soudem Městský soud v Praze, který věc projednal a rozhodl o ní (za použití ustanovení § 132 s. ř. s.). Stěžovatel v kasační stížnosti proti rozsudku městského soudu tvrdí jeho nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky. Nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení ve smyslu ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikovaná nesprávná právní věta, popř. je sice aplikovaná správná právní věta, ale tato je nesprávně vyložena. Vztah mezi skutkovým zjištěním a právním posouzením lze charakterizovat tak, že jde o aplikaci právní normy na konkrétní případ nebo situaci. Z obsahu správního spisu vyplývá, že Č. T., a. s. písemností ze dne 22. 8. 2001 sdělil Českému telekomunikačnímu úřadu, že dne 14. 8. 2001 bylo zjištěno poškození telekomunikačního zařízení mezi obcemi V. H., po levé straně ve směru na M. H., přičemž současně zaslal podklady pro zahájení správního řízení – zápis č. 06/01, otisk místa poškození z dok