4 Ads 83/2006 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 83/2006- 37 - text č. j. 4 Ads 83/2006 - 37 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně: V. S., zast. JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, se sídlem Praha 5, Symfonická 1496/9, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 5. 2006, č. j. 18 Cad 57/2005 – 19, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení (dále jen „žalované“) ze dne 25. 1. 2005, č. X, byla zamítnuta žádost žalobkyně o doplacení příplatku k důchodu jejího manžela za dobu jeho věznění od 5. 10. 1947 do 19. 6. 1948 s odůvodněním, že o příplatku k důchodu manžela žalobkyně v rozsahu jím za jeho života uplatněných nároků bylo pravomocně rozhodnuto již v roce 1991 a tento příplatek mu byl přiznán. Žádné další řízení za jeho život v této věci zahájeno nebylo, přičemž po jeho smrti již toto řízení zahájit nelze, neboť příplatek k důchodu se stává jeho součástí, takže nárok na jeho doplatek je nutno posuzovat stejným způsobem jako nárok na doplatek důchodu. Žalovaná poukazovala v odůvodnění na ust. § 63 zák. č. 155/1995 Sb. v platném znění, které umožňuje přechod nároku na osoby zde vyjmenované tehdy, jestliže za života oprávněné osoby bylo řízení zahájeno, avšak neskončeno, anebo bylo sice ukončeno, avšak oprávněné osobě nebyly vyplaceny všechny splátky, které jí v souladu s výsledky ukončeného řízení náležely. V případě zemřelého manžela žalobkyně však žádné řízení do dne smrti neprobíhalo, přičemž na základě žádosti stěžovatelky takové řízení již zahájit nelze. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně včas žalobu, v níž uvedla, že její manžel odepřel dne 3. 10. 1947 u Vojenského útvaru ve Znojmě výkon vojenské služby, neboť to bylo v rozporu s jeho náboženským přesvědčením (manžel žalobkyně byl příslušníkem církve svědků Jehovových). Rozsudkem Vojenského soudu I. stolice ze dne 15. 12. 1947, sp. zn. Vtr 758/47 – II, byl za toto jednání uznán vinným zločinem porušení subordinace podle §§ 145, 146c a 149 vojenského trestního zákona z roku 1855 a byl odsouzen k trestu žaláře v trvání 1 roku, zostřeného jednou měsíčně postem a tvrdým ložem v den postu a samovazbou po celý šestý a poslední měsíc trestu. Rozhodnutím Nejvyššího vojenského soudu v Praze ze dne 9. 6. 1948, sp. zn. P 4/48, byl trest zmírněn na žalář 9 měsíců, zostřený samovazbou ve čtvrtém a osmém měsíci trestu, jakož i měsíčně jednou postem a tvrdým ložem v den postu. Manžel žalobkyně byl ve vazbě od 5. 10. 1947 do 15. 12. 1947, ve výkonu trestu od 16. 12. 1947 do 19. 6. 1948, kdy byl propuštěn na základě amnestie prezidenta republiky. Žalobkyně poukázala především na usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. 1 Nt 801/2003, jímž byla ve shora uvedené věci povolena obnova řízení a byla zrušena odsuzující rozhodnutí. Dále poukázala na usnesení téhož soudu ze dne 3. 3. 2004, sp. zn. 2 T 571/2003, jímž bylo podle § 188 odst. 1 písm. c) trestního řádu z důvodu uvedených v § 172 odst. 1 písm. b) trestního řádu, trestní stíhání jejího manžela zastaveno a zároveň byla podle § 33 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., v platném znění, vyhlášena jeho účast na soudní rehabilitaci. V důsledku toho žalobkyně požadovala příplatek k důchodu podle § 25 odst. 7 zák. č. 119/1990 Sb. v platném znění, který náležel jejímu manželovi za dobu věznění od 5. 10. 1947 do 19. 6. 1948. Podle názoru žalobkyně se na její případ nevztahuje ust. § 63 odst. 1 zák. č. 155/1995 Sb. o důchodovém pojištění, neboť toto ustanovení se vztahuje na případy, kdy oprávněný zemřel po uplatnění nároku na dávku důchodového pojištění (pak vstupují do dalšího řízení o dávce a nabývají nároku na částky splatné do dne smrti oprávněného postupně osoby zde vyjmenované, na prvním místě manželka, za podmínek zde uvedených), avšak v daném případě oprávněný zemřel před uplatněním nároku na dávku. Manžel stěžovatelky A. S. měl právo na výplatu příplatku ke starobnímu důchodu od 1. 7. 1990 do své smrti dne 23. 2. 1996, avšak tento příplatek za uvedenou dobu věznění mu vyplácen nebyl. Přitom podle § 26 zákona o soudní rehabilitaci právo žádat o příplatek přechází na dědice poškozeného, pokud jsou jimi vyjmenovaní příbuzní, mimo jiné manželka poškozeného. Žalobkyně vyslovila přesvědčení, že žalovaná aplikovala na její případ ustanovení, které se na ni nevztahuje a opomněla uplatnit ta, která jsou pro danou situaci přiléhavá. Odepření dědického nároku označila za postup v rozporu s ustanovením čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, kde se uvádí „dědění se zaručuje“. Navrhovala, aby napadené rozhodnutí žalované bylo zrušeno a žalovaná uznána povinnou zaplatit žalobkyně náhradu nákladů řízení. Žalovaná v písemném vyjádření k žalobě uvedla, že poškozenému, pokud je poživatelem důchodu, zákon č. 119/1990 Sb. v ustanovení § 25 odst. 7 dává možnost zvolit se poskytování příplatku místo nároků vyplývajících z předchozích ustanovení téhož zákona. Z dikce ustanovení je zřejmé, že příplatek k důchodu lze poskytovat výhradně k důchodu a nikoliv samostatně. Stane-li se poškozený poživatelem důchodu až po účinnosti citovaného zákona, poskytuje se příplatek k důchodu od data jeho přiznání. Uplatnění nároku na úpravu důchodu, stejně jako uplatnění nároku na důchod, je osobním právem každého občana, které zaniká jeho smrtí. Žalovaná poukázala na ustanovení § 81 zák. č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, a v souladu s ním setrvala na svém názoru, že zahájit řízení o přiznání dávky důchodového pojištění, jakož i o její úpravu, lze toliko na základě písemné žádosti oprávněného. Neuplatní-li oprávněný svůj nárok, nemůže po jeho smrti tento nárok uplatnit nikdo jiný. Tak je tomu i v případě příplatku k důchodu podle zák. č. 119/1990 Sb., neboť ani ten není samostatnou dávkou; po zániku nároku na důchod příplatek nelze přiznat a dodatečně jej vyplatit dědicům. Z dikce ust. § 25 odst. 7, 8 a 9 vyplývá, že může být přiznán pouze k vyplácenému důchodu. Nárok na starobní důchod manžela žalobkyně, pana A. S., který mu byl přiznán od 5. 3. 1985, zanikl z důvodu jeho úmrtí dne 23. 2. 1996, a to od 8. 3. 1996. Proto již nelze provést zpětně jeho úpravu, respektive přiznání příplatku podle ust. § 25 odst. 8 uvedeného zákona. Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem žalobu zamítl, když se ztotožnil s názorem žalované, že zákonná úprava neumožňuje zahájit řízení o úpravu dávky důchodového pojištění po smrti poživatele důchodu na žádost jeho dědiců. Poukázal na ust. § 63 odst. 1 zák. o důchodovém pojištění, podle něhož, zemřel-li oprávněný po uplatnění nároku na dávku důchodového pojištění, vstupují do dalšího řízení o dávce a nabývají nároku na částky splatné do dne smrti oprávněného stupně manželka (manžel), děti a rodiče, jestliže žili s oprávněným v době jeho smrti v domácnosti, přičemž z dikce tohoto ustanovení dovodil, že vyjmenované osoby mohou vstoupit do řízení za situace, pokud oprávněný nárok na dávku důchodového pojištění (a tedy i její úpravu) za svého života uplatnil. Pokud tak neučinil, nelze těmto osobám nárok přiznat. Aplikace ust. § 26 zák. č. 119/1990 Sb. by v daném případě přicházela podle názoru soudu v úvahu pouze tehdy, kdyby zemřelý manžel žalobkyně podal ještě za svého života žádost o příplatek ke svému starobnímu důchodu podle výše uvedených ustanovení. To však manžel žalobkyně za dobu věznění od 5. 10. 1947 do 19. 6. 1948 neučinil, jak jednoznačně vyplývá z jím podané žádosti o úpravu důchodu ze dne 7. 2. 1991. Soud nepřisvědčil ani žalobní námitce žalobkyně ohledně tvrzeného porušení článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod s tím, že k takovému porušení by mohlo dojít toliko za situace, kdy by dědický nárok byl uplatňován v souladu s příslušnými právními předpisy, což se však v daném případě nestalo. Kasační stížností žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadá rozsudek krajského soudu pro nesprávné právní posouzení věci; dovolává se tedy důvodu kasační stížnosti uvedeného v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatelka pokládá za podstatné, že její manžel o příplatek k důchodu podle zákona č. 119/1990 Sb. požádal. Pokud jde o specifikaci jednotlivých období, za něž o příplatek žádal, pak stěžovatelka poznamenává, že byl za minulého režimu nezákonně vězněn celkem 4x, přičemž v roce 1991, kdy nárok uplatnil, mohl žádost specifikovat jen pro ta období, u nichž se mohl prokázat rehabilitačním rozhodnutím. Pro období, které je předmětem sporu, byl však manžel stěžovatelky rehabilitován až v roce 2004, kdy již nežil. Nelze tudíž popřít, že manžel stěžovatelky projevil vůli p