4 Aps 2/2006 — Nejvyšší správní soud

4 Aps 2/2006- 104 - text č. j. 4 Aps 2/2006 - 108 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Jana Dvořáka v právní věci žalobce: A., a. s., zast. JUDr. Jaromírem Harvánkem, advokátem, se sídlem Brno, Borová 1, proti žalovanému: Katastrální úřad pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno – město, se sídlem Brno, Moravské nám. 1, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 8. 2005, č. j. 29 Ca 225/2004 – 62, t a k t o : Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 8. 2005, č. j. 29 Ca 225/2004 – 62, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobou ze dne 30. 8. 2004 se žalobce domáhal toho, aby soud vydal rozsudek, v němž by žalovanému zakázal, aby pokračoval v porušování jeho vlastnického práva, a dále, aby mu přikázal obnovit stav před zásahem, tedy aby obnovil zápis na listu vlastnictví žalobce č. 704 tak, jak tento zápis vyzníval před zásahem žalovaného, tj. ke dni předcházejícímu zápisu vlastnického práva ve prospěch B. S. na základě rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Brno – město ze dne 26. 3. 2003, č. j. 3239/92-27-RBD, RN, event., aby zapsal k předmětným pozemkům duplicitní vlastnictví pro žalobce B. S. Zásah žalovaného spatřoval v tom, že žalovaný zapsal záznamem do katastru nemovitostí vlastnické právo B. S. k nemovitostem, které jsou ve vlastnictví žalobce, přestože usnesením Městského soudu v Brně sp. zn. 41 C 229/2003, byla odložena právní moc uvedeného rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkové úřadu Brno – město, s tím, že žalobce se i nadále považuje za vlastníka předmětných nemovitostí. Nezákonnost zásahu žalobce dovozoval z toho, že žalovaný provedl zápis vlastnického práva ve prospěch B. S., a to na základě nepravomocného rozhodnutí pozemkového úřadu, které navíc nebylo způsobilé k provedení zápisu i z důvodu jiných vad rozhodnutí. Žalobce dovozoval, že tak byl zkrácen na svých právech, a to na svém vlastnickém právu k předmětným nemovitostem. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 25. 8. 2005, č. j. 29 Ca 225/2004 – 62, žalobu na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dále rozhodl o vrácení soudního poplatku. V odůvodnění usnesení uvedl, že je zřejmé, že žalobce brojí proti záznamu v katastru nemovitostí, kterým byl změněn dosud evidovaný údaj o vlastnictví předmětných nemovitostí žalovaným. Uvedl dále, že vzhledem k tomu, že nápravy, kterou požaduje žalobce, lze se domáhat jinými právními prostředky, tj. žalobou na určení vlastnictví k předmětným pozemkům, dospěl k závěru, že podaná žaloba je ve smyslu ust. § 85 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů nepřípustná, a proto žalobu podle ust. § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. jako nepřípustnou odmítl. Proti tomuto usnesení podal žalobce (dále též jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost, a to z důvodů uvedených v ust. § 103 odst. 1 písm. a) a e) s. ř. s. V kasační stížnosti uvedl, že žalovaný, zásahem do veřejného subjektivního práva stěžovatele, který spočíval v tom, že svévolně, bez opory v zákoně a bez ohledu na zásady a stanovený postup řízení před katastrálním úřadem, odňal stěžovateli vlastnické právo, které oprávněně nabyl vnosem nepeněžitého vkladu do jeho základního jmění. Vlastnické právo k těmto nemovitostem bylo nabyto řádně a dokonce až poté, co usnesením tehdejšího Krajského obchodního soudu v Brně sp. zn. 27 K 30/97, ze dne 28. 3. 2000, které nabylo právní moci dne 3. 4. 2000, byl udělen souhlas k tomu, aby správkyně konkursní podstaty B. c., s. p., je prodala mimo dražbu přímým prodejem. Krajský soud v Brně udělil tento souhlas k prodeji až po té, co byla několikrát nynější „vlastnice“ těchto pozemků paní B. S. prostřednictvím svého právního zástupce vyzvána k tomu, aby podala vylučovací žalobu k těmto pozemkům. Stěžovatel dále namítal, že žalovaný, který učinil svůj úkon na základě nepravomocného rozhodnutí Ministerstva zemědělství, pozemkového úřadu, přestože věděl, že předmětné rozhodnutí je nepravomocné (dokonce byla jeho právní moc odložena usnesením Městského soudu v Brně sp. zn. 41 C 229/2003, až do právní moci rozhodnutí o určující žalobě) a současně tak nezpůsobilé k provedení zápisu do katastru nemovitostí, neboť trpělo zřejmými vadami, pro které standartně katastrální úřad zápis neprovádí, upřel stěžovateli jeho základní právo – právo vlastnické. Došlo k tomu tak, že odepsal pozemky z jeho listu vlastnictví a připsal je na list vlastnictví jiného subjektu a současně tím ignoroval i pravomocné usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 27 K 30/97, ze dne 28. 3. 2000. Podle názoru stěžovatele bezprecedentnost postupu žalovaného mimo jiné spočívá v tom, že pouhou poznámkou v katastru nemovitostí, zvrátil orgán veřejné správy svévolně právní poměry a zasáhl do nabytých jím před tím zapsaných práv. Stěžovateli bylo takto napřed odňato vlastnické právo, dále mu byl udělen statut žalobce a je tím donucen k dalšímu soudnímu řízení k ochraně nabytých práv, která získal na základě soudního rozhodnutí. Vyslovil názor, že byly porušeny, a to vícekrát, principy demokratického a právního státu, neboť vlastnické právo nelze odejmout jinak než na základě zákona a za náhradu, a o subjektivních veřejných právech je možné rozhodnout toliko právním aktem, proti němuž je v českém právním řádu bezvýjimečně možné v rámci dvojinstančnosti řízení podat opravné prostředky. Důsledkem postupu krajského soudu však bylo stěžovateli odňato i právo na spravedlivý proces. Stěžovatel označil napadené usnesení jako prakticistní, defenzivní a též nepřesvědčivě odůvodněné, což by mělo svědčit i o pochybnostech soudu o zákonnosti, resp. správnosti jeho rozhodnutí. Pochopitelně je také ztížená možná argumentace stěžovatele. V každém případě se jedná přinejmenším o mezní případ, který stěžovatel pociťuje jako možnou libovůli v řízení, a to porušení jak hmotného, tak i procesního práva. Podle jeho názoru byl minimálně šikanózním výkonem práva svévolně zbaven, resp. omezen ve svých vlastnických právech k předmětným pozemkům. Dovolával se toho, že ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu nasvědčuje tomu, že v daném případě se jedná o zásah orgánu veřejné moci vůči subjektivnímu veřejnému právu stěžovatele. Navrhoval, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu k dalšímu řízení. Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že se zcela ztotožňuje s unesením krajského soudu a podotkl, že při záznamu práv do katastru postupuje podle ust. 7 zákona č. 265/1992 Sb., v platném znění a podle ust. § 36 vyhlášky č. 190/1996 Sb., v platném znění, kterou se výše citovaný zákon provádí. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení krajského soudu z hledisek uvedených v ust. § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody uvedenými v kasační stížnosti. V posuzované věci pak postupoval i podle ust. § 109 odst. 3 s. ř. s., podle něhož je Nejvyšší správní soud vázán důvody kasační stížnosti; to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné [§ 103 odst. 1 písm. c)] nebo bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, a nebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné [§ 103 odst. 1 písm. d)], jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné. Z obsahu kasační stížnosti plyne, že stěžovatel výslovně označil její důvody ve smyslu § 103 odst. 1 písm. a) a e) s. ř. s. V této souvislosti Nejvyšší správní soud uvádí, že je-li kasační stížností napadeno usnesení o odmítnutí žaloby, přicházejí v úvahu z povahy věci pouze kasační důvody podle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Pod tento důvod spadá také případ, kdy vada řízení před soudem měla nebo mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí o odmítnutí návrhu, a dále vada řízení spočívající v tvrzené zmatečnosti řízení před soudem (viz rozsudek NSS ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 – 98, publ. pod č. 625/2005 Sb. NSS). Stěžovatel především poukazuje na to, že judikatura Nejvyššího správního soudu nasvědčuje tomu, že v jeho případě šlo o nezákonný zásah správního orgánu, který svým postupem svévolně zvrátil právní poměry tím, že zasáhl do práv nabytých stěžovatelem. Dále namítá, že v důsledku postupu krajského soudu mu bylo odňato právo na spravedlivý proces. Nejvyšší správní soud považuje námitky stěžovatele za důvodné a dále k věci uvádí. V posuzované věci lze z velmi stručného odůvodnění usnesení, jímž byla žaloba jako nepřípustná odmítnuta, dovodit, že soud dospěl k závěru, že nápravy, kterou požaduje žalobce, se lze domáhat jinými právními prostředky, tj. žalobou na určení vlastnictví k předmětným pozemkům, s tím, že soud konstatoval, že podaná žaloba je ve smyslu § 85 s. ř. s. nepřípustná a proto ji podle §