8 Afs 37/2005 — Nejvyšší správní soud

8 Afs 37/2005- 126 - text 8 Afs 37/2005 - 131 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody a soudců Mgr. Jana Passera a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce W. H. s. r. o., práv. zast. JUDr. Janem Veselým Ph.D., advokátem, AK se sídlem Loutkářská 2404/2E, Praha 6, proti žalovanému Finančnímu ředitelství pro hlavní město Prahu, Štěpánská 28, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2004, čj. 9 Ca 273/2003 – 66, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: Rozhodnutím žalovaného ze dne 16. 9. 2003 sp. zn. FŘ 8526/15/03 bylo zamítnuto odvolání žalobce proti zajišťovacímu příkazu, který vydal Finanční úřad pro Prahu 3 dne 21. 2. 2003 pod čj. 31182/03/003940/6929, jímž byla zajištěna daň z přidané hodnoty za období prosinec 2003 - prosinec 2005 složením jistoty v částce 2.106.396 Kč. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce v zákonné lhůtě žalobu k Městskému soudu v Praze, o které bylo rozhodnuto usnesením ze dne 9. 7. 2004 čj. 9 Ca 273/2003  66 tak, že žaloba byla odmítnuta a žádnému z účastníků řízení nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Městský soud v Praze zdůraznil, že ve věci je nesporné, že žaloba směřuje proti úkonu správního orgánu v oblasti veřejné správy, kdy bylo zajišťovacím příkazem správce daně žalobci přikázáno, aby zajistil ve prospěch správního orgánu I. stupně daň ve výši 2.106.396 Kč. Zajišťovací příkaz byl vydán z obavy správce daně, že vybrání dosud nestanovené daně, v době její splatnosti, bude spojeno se značnými obtížemi, neboť bylo zjištěno, že žalobce pronajal výpočetní techniku společnosti D. s. r. o., která je v konkurzu. Žalobce rovněž podal daňové přiznání k dani z přidané hodnoty, za období červen, červenec, září a prosinec 2002, ve kterých přiznal daňovou povinnost ve výši 695.706 Kč a tuto povinnost neuhradil a ani nezahájil se správcem daně jednání o úhradě vzniklého nedoplatku. Správce daně se proto domníval, že žalobce nedisponuje finančními prostředky k úhradě daňových nedoplatků a nebude jimi pravděpodobně disponovat ani v budoucnu. Městský soud v Praze dovodil, že smyslem platné právní úpravy zajištění úhrady na nesplatnou nebo dosud nestanovenou daň, je ještě před vydáním rozhodnutí ve věci samé (tj. meritorního rozhodnutí o daňové povinnosti), zajistit ve prospěch správce daně finanční částku, uvedenou v zajišťovacím příkaze, k provedení budoucího konečného rozhodnutí. Zajišťovací příkaz není rozhodnutím o daňové povinnosti, nýbrž pouze prostředkem, který má v odůvodněných případech poskytnout záruku, že daňový poplatník svou povinnost uhradit daň splní. Uzavřel, že rozhodnutí podle ustanovení § 71 zákona č. 337/1992 Sb. ve znění pozdějších změn a doplňků (dále jen daňový řád) je rozhodnutím předběžné povahy, neboť jde o dočasný prostředek k zajištění účelu daňového řízení. Proto byla žaloba s odkazem na ustanovení § 46 odst. 1 písm. d) a ustanovení § 68 písm.e ) s. ř. s. odmítnuta jako žaloba směřující proti rozhodnutí, které nemůže být soudem přezkoumáno právě proto, že jde o rozhodnutí předběžné povahy. Proti usnesení Městského soudu v Praze podal žalobce prostřednictvím právního zástupce v zákonné lhůtě kasační stížnost, ve které namítal naplnění kasačního důvodu uvedeného v ustanovení § 103 odst. 1 písm.a) a e), tedy nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení a nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu. V kasační stížnosti uvedl, že je mu známo, že zajišťovací příkaz vydaný podle ustanovení § 71 daňového řádu je v zásadě rozhodnutím předběžné povahy, neboť jeho smyslem je, ještě před vydáním rozhodnutí ve věci samé, včas zajistit ve prospěch správce daně v příkaze uvedenou finanční částku k provedení budoucího konečného rozhodnutí. Splněním povinnosti uhradit daně nebo poplatky pozbývá zajišťovací příkaz smyslu své existence a je v tomto smyslu opatřením pouze dočasným a tedy rozhodnutím předběžným. Zdůraznil, že soud byl při rozhodování vedle zákona vázán rovněž Ústavou a Listinou základních práv a svobod. Ustanovení čl. 36 odst. 2 Listiny připouští možnost výjimek z obecné přezkumné správně soudní pravomoci jen s výhradou, že z pravomoci soudu nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkající se základních práv a svobod. Stát se vůči svým občanům nemůže chovat svévolně a může přistupovat k omezování základních práv nad nezbytně nutnou míru, a proto při omezení základních práv a svobod musí respektovat jak formální podmínky omezení (stanovené zákonem), tak také materiální podmínky (podstatu a smysl základních práv). Nebezpečí svévolnosti vyvstává obzvláště tam, kde je nějaká pravomoc výkonné moci vykonávána, aniž jsou její meze dostatečně jednoznačně a předvídatelně vymezeny. Při ukládání a vymáhání daní dle zákona, tedy při de facto odnětí části nabytého vlastnictví, jsou orgány veřejné moci povinny ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny šetřit podstatu a smysl základních práv a svobod-tedy v případě pochybností postupovat mírněji. Nelze proto paušálně vyloučit jakékoliv rozhodnutí podle ustanovení § 71 daňového řádu ze soudního přezkumu. Městský soud v Praze se proto měl zabývat tím, zda zásah do právní sféry žalobce, lze současně považovat za zásah do ústavně zaručených práv a svobod žalobce. Rozhodnutí vydaná podle ustanovení § 71 daňového řádu mohou ukládat zajištění ohrožené daně ve výši zcela libovolně určené správcem daně. Jedná se o mimořádně závažný zásah do sféry práv individua, který může způsobit i ekonomickou likvidaci takového subjektu. Proto je třeba chápat možnost vyloučit takové rozhodnutí ze soudního přezkumu velmi restriktivně. Finanční orgány pak nesplňují požadavky nestranného orgánu, v odvolacím řízení je navíc posuzováno pouze to, zda jsou dány důvody pro vydání zajišťovacího příkazu. Tím je daňovému subjektu znemožněno vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, popř. i navrhovat i důkazy další. Proto má v tomto řízení vůči státu nerovné postavení. Žalobce zdůraznil, že není napadáno samotné pravidlo chování, které má zajistit ve prospěch správce daně částku ohrožené daně a tomu odpovídající pravomoc správce daně, ale jde o ústavnost rozhodnutí vydaných správcem daně dle ustanovení § 71 daňového řádu, jejich zvolený rozsah a přiměřenost zvolených prostředků v poměru k zajištěnému účelu. Soud měl proto jako předběžnou otázku posoudit, zda-li konkrétní napadené rozhodnutí s přihlédnutím ke všem okolnostem, nezasahuje do ústavně zaručených práv a svobod žalobce, především do základního práva dle čl. 11 odst. 1 a čl. 26 odst. 1 Listiny. Neomezené uvážení správce daně při stanovení výše částky na zajištění ohrožené daně, včetně neomezeného uvážení správce daně, za jak dlouhé období do budoucna bude částka ohrožené daně prozatímně stanovena, ve svém důsledku znamená neexistenci pravidel pro zohlednění ekonomické situace odpovědného subjektu. Zdůraznil, že je třeba vycházet z toho, že je vyloučen takový zásah do sféry majetku, v důsledku kterého by byla zničena jeho majetková základna pro další podnikatelskou činnost. Neomezená pravomoc stanovit výši budoucí daně, včetně volné správní úvahy o tom, zda je úhrada či výběr budoucí daně ohrožen a za jaké období, představuje natolik intenzivní zásah do majetkových poměrů jednotlivce, že to současně znamená zásah do vlastnického práva. Dojde-li při rozhodnutí správce daně k excesu, jako tomu bylo v souzené věci, musí takové rozhodnutí podléhat soudnímu přezkumu a jeho přezkum nelze vyloučit s odkazem na tvrzenou předběžnost takového rozhodnutí. V takovém případě bude již zpravidla pozdě a v mezidobí dojde k faktické ekonomické likvidaci daňového subjektu. Není vyloučeno, aby nařízení zajištění ohrožené daně zajišťovacím příkazem dle ustanovení § 71 daňového řádu, představovalo zásah do ústavně zaručeného práva. Soud je povinen zkoumat, zda se skutečně o takový zásah jedná a zda je tudíž dáno vyloučení rozhodnutí ze soudního přezkumu či nikoli. Žalobce přitom tvrdil a doložil v předmětném řízení o správní žalobě, že jeho ústavně zaručená práva napadenými rozhodnutími orgánů státní správy byla porušena. Částka na zajištění budoucí daně natolik přesáhla možné budoucí daně, že se podnikatelská činnost žalobce stala v podstatě bezúčelnou a směřuje pouze k úhradě uložené částky. Žalobce uhradil bezezbytku jak první DPH za celý rok 2002, tak i DPH za rok 2003 již v listopadu 2003. Kasační stížnost se opírá o ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) zák. č. 150/2002 Sb. soudního řádu správního. Předmětné ustanovení se týká nesprávného právního posouzení věci soudem v předcházejícím řízení, spočívajícího v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikována nesprávná právní věta, nebo je sice aplikována správná právní věta, ale tato je nesprávně vyložena. Vztah mezi skutkovým zjištěním a právním posouzením lze char