2 As 58/2007 — Nejvyšší správní soud

2 As 58/2007- 52 - text 2 As 58/2007 - 52 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce J. K. mladšího, zastoupeného JUDr. Radimem Charvátem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem Lidická 51, Brno, proti žalovanému Veřejnému ochránci práv, se sídlem Údolní 39, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 6. 2007, č. j. 30 Ca 86/2007 - 17, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Kasační stížností podanou včas se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení shora označeného usnesení, jímž byla odmítnuta jeho žaloba proti fiktivnímu rozhodnutí žalovaného o odvolání a proti rozhodnutí žalovaného o odmítnutí žádosti o informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ze dne 28. 8. 2006. Tohoto dne se žalobce dostavil do sídla žalovaného a domáhal se nahlédnutí do čtyř spisů ve věcech účastníků, které na základě plných mocí zastupoval. Žalovaný mu toto neumožnil s poukazem na povinnost mlčenlivosti podle § 7 odst. 2 zákona č. 349/1999 Sb., o Veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů. Krajský soud žalobu odmítl podle § 46 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“), jako opožděnou, neboť institut fikce rozhodnutí o odvolání byl zákonem č. 61/2006 Sb. zrušen. Nad žalovaným pak není žádný odvolací orgán ve smyslu § 16 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, a rozhodnutí ze dne 28. 8. 2006 tak bylo rozhodnutím konečným. Dvouměsíční lhůta k podání žaloby (která byla podána až 8. 11. 2006) proto stěžovateli marně uplynula. Stěžovatel v kasační stížnosti nesouhlasí s tím, že by proti zamítavému rozhodnutí žalovaného nemohl podat odvolání, neboť zákon č. 106/1999 Sb. o možnosti podat odvolání výslovně hovoří. Pokud však skutečně proti rozhodnutí žalovaného odvolání podat nelze, měl o tom být stěžovatel poučen, aby nedošlo k újmě na jeho právech. Poukazuje také na to, že zamítavé rozhodnutí vydané žalovaným nesplňuje formální náležitosti pro rozhodnutí (zejména chybí poučení). Nesouhlasí ani s postupem žalovaného, který obdržel stěžovatelovo odvolání a nerozhodl o něm (jako vedoucí správního úřadu podle § 178 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád), a ani na ně žádným způsobem nereagoval. Stěžovatel rovněž obhajuje svoji vizi „fiktivního rozhodnutí“ o odvolání, neboť se domnívá, že není rozhodné, že již zákon existenci fiktivního zamítavého rozhodnutí o odvolání nezná. Rozhodující totiž podle stěžovatele je, že odvolání bylo podáno a rozhodnutí o něm vydáno nebylo. Z toho lze usuzovat, že bylo vydáno zamítavé rozhodnutí, které potvrzuje rozhodnutí předchozí. Teprve ode dne vydání tohoto „fiktivního rozhodnutí“ je pak třeba počítat lhůtu k podání žaloby. Svoji žalobu tedy považuje za včasnou a navrhuje, aby Nejvyšší správní soud usnesení krajského soudu zrušil. Žalovaný ve svém vyjádření poukazuje na to, že stěžovatel podal žalobu proti neexistujícímu rozhodnutí, neboť právní úprava již fiktivní rozhodnutí nezná, a proto měla být jeho žaloba odmítnuta. Pokud by pak žaloba směřovala proti rozhodnutí o odepření informace, musela by být rovněž odmítnuta, protože byla podána opožděně. Žalovaný, jakožto monokratický státní orgán, má také zato, že proti jeho rozhodnutí o odepření přístupu k informacím není možné podat odvolání, neboť neexistuje nadřízený orgán, který by o něm měl podle § 16 zákona č. 106/1999 Sb. rozhodnout. Není však možné použít ani § 20 odst. 5 citovaného zákona, protože by tím byl porušen princip bezrozpornosti správních procesů, jelikož by tatáž osoba (žalovaný) posuzovala žádost o informaci, kterou již jednou zamítla. Zmíněné ustanovení se pak vztahuje pouze na subjekty, kde v prvním stupni rozhoduje zaměstnanec či určitý odbor v rámci tohoto subjektu. Za nezpochybnitelnou považuje žalovaný skutečnost, že stěžovatel nebyl poučen o tom, že proti rozhodnutí o neposkytnutí informace není možné podat odvolání. Na vysvětlenou, proč se tak stalo, uvádí, že s ohledem na průběh jednání ze dne 28. 8. 2006 vůbec nepředpokládal, že by stěžovatel mohl podávat proti sepsanému záznamu nějaké opravné prostředky. Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§ 109 odst. 2, 3 s. ř. s.). Přestože to v kasační stížnosti není výslovně uvedeno, je v ní uplatněn důvod uvedený v § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tedy nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Ze spisu k tomu vyplývá, že se stěžovatel po telefonické domluvě se zaměstnancem Kanceláře Veřejného ochránce práv a po následném oznámení učiněném elektronicky dne 22. 8. 2006 (dle tvrzení stěžovatele podepsané elektronickým podpisem) dostavil dne 28. 8. 2006 do sídla žalovaného za účelem nahlédnutí do čtyř spisů (sp. zn. VOP 4404/2002/KV, VOP 1956/2003/MK, VOP 339/2004/LH a VOP 159/2005/ZG) ve věcech M. M., J. H. a P. B., kteří mu k tomu udělili plnou moc. Nahlédnutí do těchto spisů stěžovateli však žalovaným umožněno nebylo a z listiny na hlavičkovém papíře žalovaného, nazvané „Záznam“ a podepsané žalovaným, je zřejmé, proč mu žalovaný nahlédnutí do spisů neumožnil. Je nepochybné, že téhož dne (tj. 28. 8. 2006) stěžovatel zmíněný záznam obdržel. Dne 7. 9. 2006 pak podal stěžovatel elektronickou cestou s elektronickým podpisem odvolání proti popsanému záznamu, v němž spatřoval rozhodnutí o odmítnutí žádosti o informaci. O tomto podání žalovaný nerozhodl, přestože jeho přijetí potvrdil. Stěžovatel dne 8. 11. 2006 podal žalobu proti fiktivnímu rozhodnutí žalovaného o odvolání podle § 16 zákona č. 106/1999 Sb. Krajský soud dovodil, že žalovaný je subjektem povinným k poskytování informací podle citovaného zákona a záznam ze dne 28. 8. 2006 shledal rozhodnutím o odmítnutí žádosti ve smyslu § 15 zákona č. 106/1999 Sb. Dospěl však k závěru, že žalovaný nemá odvolací orgán, a proto rozhodnutí o odmítnutí žádosti, které vydal, je konečné a nelze proti němu podat odvolání. Žalobu pak posoudil jako směřující jak proti neexistujícímu fiktivnímu rozhodnutí, tak proti rozhodnutí ze dne 28. 8. 2006 a odmítl ji jako opožděnou s ohledem na uplynutí lhůty k jejímu podání. Napadené rozhodnutí totiž stěžovatel obdržel 28. 8. 2006 a žalobu podal až dne 8. 11. 2006, tedy po více než dvou měsících. V daném případě je tak třeba posoudit, zda krajský soud postupoval v souladu se zákonem, když stěžovatelovu žalobu odmítl. K tomu je však nejprve třeba zodpovědět několik otázek: jednak zda stěžovatelova žádost o nahlédnutí do spisů žalovaného byla žádostí podle zákona č. 106/1999 Sb., dále jestli je žalovaný povinným subjektem k poskytování informací podle tohoto zákona a v poslední řadě zda záznam, který na základě jednání se stěžovatelem žalovaný vyhotovil, je rozhodnutím o odmítnutí žádosti ve smyslu § 15 citovaného zákona. Při posuzování těchto otázek vycházel Nejvyšší správní soud ze znění příslušných ustanovení zákona č. 106/1999 Sb., jakož i správního řádu a zákona č. 349/1999 Sb. Podle § 13 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb. se žádost o poskytnutí informace podává ústně nebo písemně, a to i prostřednictvím sítě nebo služby elektronických komunikací. Není-li žadateli na ústně podanou žádost informace poskytnuta anebo nepovažuje-li žadatel informaci poskytnutou na ústně podanou žádost za dostačující, je třeba podat žádost písemně (odst. 2). Ustanovení § 14 odst. 2 věty první tohoto zákona pak stanoví, že z písemné žádosti (§ 13 odst. 3) musí být zřejmé, kterému povinnému subjektu je určena, a že se žadatel domáhá poskytnutí informace ve smyslu tohoto zákona. Odst. 3 stanoví, že žádost učiněná elektronicky musí být podána prostřednictvím elektronické podatelny povinného subjektu [§ 2 písm. y) zákona č. 227/2000 Sb.], pokud ji povinný subjekt zřídil. Podle § 14 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb. neobsahuje-li žádost náležitosti podle odstavce 2 věty první a adresu pro doručování, případně není-li elektronická žádost podána podle odstavce 3, není žádostí ve smyslu tohoto zákona. V daném případě se stěžovatel telefonicky, elektronickou cestou a následně osobně domáhal nahlédnutí do spisů konkrétních spisových značek, týkajících se činnosti žalovaného. Nahlížení do spisů správních orgánů však obecně nespadá pod režim zákona č. 106/1999 Sb. a naopak je komplexně upraveno ve správním řádu (konkrétně v jeho § 38). Je tedy nutno uvážit, zda lze žalovaného podřadit pod legislativní zkratku „správní orgán“ uvedenou v § 1 odst. 1 správního řádu [„Tento zákon upravuje postup orgánů moci výkonné, orgánů územních samosprávných celků a jiných orgánů, právnických a fyzických osob, pokud vykonávají působnost v oblasti veřejné správy (dále jen "správní orgán")] a zda tedy zmíněná žádost nebyla žád