3 Ads 12/2007 — Nejvyšší správní soud

3 Ads 12/2007- 57 - text 3 Ads 12/2007 - 57 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobkyně: M. B., zastoupená JUDr. Josefem Vašulkou, advokátem se sídlem Sadová 1, Hodonín, proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, odbor sociálních věcí, se sídlem Žerotínovo nám. 3/5, Brno 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 3. 2006, č.j. JMK 15527/2006, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 9. 2006, č. j. 41 Cad 87/2006 – 26, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně brojí včas podanou kasační stížností proti v záhlaví uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje, odboru sociálních věcí, ze dne 1. 3. 2006, č.j. JMK 15527/2006, sp.zn. S-JMK 15527/2006/OSV-Kr. Žalovaný jím zamítl odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Městského úřadu Hodonín, odboru sociálních věcí a zdravotnictví (dále též „správní orgán I. stupně“), ze dne 16. 12. 2005, č.j. MUHO 111107/2005 OSVZ/2/05, jímž byla žalobkyni uložena povinnost vrátit částku 147 869 Kč jako neprávem vyplacenou dávku sociální péče podle ust. § 107 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o sociálním zabezpečení“), a podle ust. § 59 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 71/1967 Sb.“), a napadené rozhodnutí potvrdil. Krajský soud vycházel při posouzení věci z následujícího skutkového stavu: Dne 22. 11. 2001 žalobkyně podala u Městského úřadu Hodonín, odboru sociálních věcí a zdravotnictví, žádost o poskytnutí opakované dávky sociální péče. V čestném prohlášení, jako součásti předmětné žádosti o dávku, uvedla na otázku, zda má vystaven živnostenský list, odpověď „ne“. Opětovnou žádost o poskytnutí opakované dávky sociální péče žalobkyně podala dne 2. 1. 2002, přičemž znovu v čestném prohlášení uvedla, že nemá živnostenský list. Rozhodnutím správního orgánu I. stupně ze dne 7. 1. 2002 byla stěžovatelce přiznána dávka sociální péče formou opakovaného peněžitého příspěvku od 1. 1. 2002 ve výši 1230 Kč měsíčně, poté několikrát měněna a vyplácena v různých výších až do října roku 2005. Městský úřad Hodonín, obecní živnostenský úřad, rozhodnutím ze dne 21. 5. 2001 přerušil žalobkyni provozování živnosti s předmětem podnikání zprostředkování obchodu, a to na dobu od 15. 5. 2001 do 15. 11. 2001, a dalším rozhodnutím ze dne 15. 11. 2001 přerušil žalobkyni provozování živnosti se shodným předmětem podnikání na dobu od 15. 11. 2001 do 15. 1. 2002. Finanční úřad v Hodoníně vydal dne 14. 2. 2002 rozhodnutí podle ust. § 35 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále je „zákon o správě daní a poplatků“), o žádosti žalobkyně doručené finančnímu úřadu dne 14. 11. 2001 ve věci vyslovení souhlasu správce daně s ukončením činnosti daňového subjektu tak, že správce daně souhlasí s ukončením činnosti a rozhodnutí zasílá Městskému úřadu Hodonín, obecnímu živnostenskému úřadu. Dne 26. 10. 2005 Finanční úřad v Hodoníně vydal rozhodnutí o žádosti žalobkyně doručené finančnímu úřadu dne 17. 10. 2005 a opětovně udělil jako správce daně souhlas s ukončením činnosti daňového subjektu. Následně dne 28. 12. 2005 vydal Finanční úřad v Hodoníně rozhodnutí o vynětí žalobkyně z registrace podle ust. § 33 odst. 11 zákona o správě daní a poplatků. Dne 19. 10. 2005 se žalobkyně dostavila ke správnímu orgánu I. stupně a oznámila, že vlastní živnostenský list. Šetřením bylo zjištěno, že žalobkyně měla přerušenou živnost do 15. 1. 2002, od 16. 1. 2002 do října 2005 živnost přerušenou neměla. Rozhodnutím ze dne 16. 12. 2005 správní orgán I. stupně uložil žalobkyni povinnost vrátit neprávem vyplacenou dávku sociální péče ve výši 147 869 Kč s odůvodněním, že žalobkyně při podání žádosti ze dne 2. 1. 2002 neuvedla pravdivé údaje a po celou dobu evidence nesplnila osmidenní ohlašovací povinnost a neoznámila, že má ode dne 16. 1. 2002 do 11. 10. 2005 živnost nepřerušenou, tudíž jí byla dávka sociální péče vyplácena neoprávněně. Podané odvolání proti tomuto rozhodnutí žalovaný zamítl rozhodnutím ze dne 1. 3. 2006 a napadené rozhodnutí potvrdil. Správní orgán I. stupně podle jeho názoru jednoznačně prokázal, že žalobkyně od 16. 1. 2002 vlastnila platné živnostenské oprávnění k provozování živnosti, které přerušila až dne 12. 10. 2005 na období do dne 12. 10. 2007 a tuto skutečnost městskému úřadu neoznámila. Od 16. 1. 2002 tak lze žalobkyni považovat za osobu samostatně výdělečně činnou. Žalovaný nezjistil v postupu správního orgánu I. stupně žádné závažné pochybení, pro které by bylo třeba napadené rozhodnutí zrušit nebo změnit. Na základě uvedeného skutkového stavu krajský soud dospěl k závěru, že právní posouzení věci, tak jak bylo provedeno správním orgánem I. stupně i žalovaným, je správné. Neztotožnil se se stanoviskem žalobkyně v tom, že rozhodující pro posouzení věci byla ta skutečnost, že ač žalobkyně neměla přerušenou živnostenskou činnost v období leden 2002 až říjen 2005, v tomto období nepodnikala, neměla žádný příjem, její zdravotní stav byl takový, že jí neumožňoval zajistit si vlastní příjem svým vlastním přičiněním s ohledem na zdravotní stav, pobírala tedy oprávněně dávku sociální péče v období leden 2002 až říjen 2005, zvláště, když měla zato, že pro ukončení živnostenského podnikání postačí, když jí Finanční úřad v Hodoníně vydal dne 8. 1. 2002 rozhodnutí, kterým souhlasil s ukončením její podnikatelské činnosti a toto rozhodnutí současně zaslal Městskému úřadu Hodonín, obecní živnostenský úřad. V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud citoval komentář k zákonu č. 482/1991 S., o sociální potřebnosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o sociální potřebnosti“), podle nějž občan, který si z objektivních důvodů nemůže zvýšit příjem vlastním přičiněním, zejména vlastní prací, je při splnění zákonných podmínek považován za sociálně potřebného občana. Zjistí-li však správní orgán skutečnosti, jež nasvědčují tomu, že dávka je příjemci poskytována neprávem nebo v nesprávné výši, avšak že k odejmutí dávky nejsou zajištěny příslušné podkladové materiály, výplata dávky se zastaví. Půjde především o případy, kdy občan úmyslně nepravdivě vyplnil čestné prohlášení o svých majetkových poměrech a zatajil tak určitou skutečnost rozhodnou pro přiznání dávky nebo její výši (např. zatajení podnikatelské činnosti) či nesplnil svou ohlašovací povinnost podle ust. § 107 zákona o sociálním zabezpečení, došlo-li v průběhu poskytování dávky ke změnám v jeho sociálních nebo majetkových poměrech, jež jsou relevantní pro trvání nároku na dávku nebo její výši. Příjemce dávky je povinen vrátit dávku nebo její část ode dne, od něhož nenáležela vůbec nebo v poskytované výši. Při žádosti o poskytnutí opakované dávky sociální péče, žalobkyně vědomě uvedla správní orgán v omyl, když vyplnila do čestného prohlášení, že nevlastní živnostenský list, ač tento dotaz je vysloveně ve formuláři čestného prohlášení uveden a prohlásila, že údaje v žádosti o dávku jsou pravdivé a byla přitom poučena o trestních následcích, která by měla nesprávnost výše uvedených údajů, popřípadě nesplnění povinnosti hlásit změny, jakož i toho, že neprávem přijaté dávky je povinna vrátit. Správní orgán I. stupně teprve oznámením žalobkyně ze dne 19. 10. 2005 zjistil, že žalobkyně vlastní živnostenský list a dalším šetřením bylo zjištěno, že měla přerušenou živnost do 15. 1. 2002 a od 16. 1. 2002 do října 2005 živnost přerušenou neměla. Žalobkyně sdělila, že od ledna 2002 zapomněla přerušit živnost, měla zato, že se její živnost automaticky zruší, když ukončení živnosti nahlásí příslušnému finančnímu odboru. Krajský soud se tak ztotožnil se stanoviskem žalovaného, že žalobkyně uvedla správní orgán I. stupně v omyl, když v čestném prohlášení, které vyplnila současně s žádostí o přiznání dávky sociální potřebnosti po řádném poučení, vědoma si toho, že má uvádět údaje pravdivé, zatajila, že má živnostenské oprávnění s předmětem podnikání zprostředkování obchodu, když skutečně základním předpokladem, jak žalovaný uvedl, pro jakékoliv posouzení nároku v oblasti sociální péče a nejen v této oblasti je, že občané dodržují a ctí zákony a jednají v souladu s tím, co jim umožňují. Žalobkyni nebránila žádná zákonná ani jiná překážka v možnosti zvýšit si příjem vlastním přičiněním ani vzhledem ke svému věku či zdravotnímu stavu (neprokázala posouzení svého zdravotního stavu příslušnou správou sociálního zabezpečení), ani neuvedla, že by si nemohla z jiných vážných důvodů zajistit nebo zvýšit vlastní příjem, a to vlastní prací – podnikáním v oboru, na který jí bylo vydáno živnostensk