— Nejvyšší správní soud

4 Ans 12/2008- 96 - text  4 Ans 12/2008 - 96 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobce: T. P., zast. Mgr. Radkou Dohnalovou, advokátkou, se sídlem Převrátilská 330, Tábor, proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2008, č. j. 8 Ca 45/2008 - 65, t a k t o : Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2008, č. j. 8 Ca 45/2008 - 65, s e z r u š u j e a věc s e mu v r a c í k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce (dále též „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá shora označený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti nečinnosti, jíž se dožadoval, aby Městský soud v Praze (dále také jen „městský soud“) uložil žalovanému rozhodnout do tří dnů od právní moci rozsudku o odvolání žalobce ze dne 24. 3. 2006, směřujícímu proti rozhodnutí předsedy Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 3. 2006, č. j. R 1/2006, kterým byla odmítnuta žádost žalobce o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“). V odůvodnění napadeného rozsudku městský soud uvedl, že ve věci rozhodoval znovu poté, co Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 14. 1. 2008, č. j. 4 Ans 7/2007 - 52, zrušil jeho předchozí usnesení ve věci ze dne 29. 5. 2007, č. j. 8 Ca 178/2006 - 31, v němž žalobu odmítl, poté co shledal, že žalobce označil v žalobě za žalovaného Ministerstvo spravedlnosti, ač o podaném odvolání měl rozhodovat v souladu s § 126 odst. 1 písm. h) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudech a soudcích“), předseda Městského soudu v Praze. V tomto spatřoval soud neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, který je důvodem pro odmítnutí žaloby podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Nejvyšší správní soud v uvedeném zrušovacím rozsudku vyjádřil názor, že Ministerstvo spravedlnosti je v posuzované věci odvolacím orgánem. Městský soud v Praze se v nyní napadeném rozsudku s uvedeným názorem Nejvyššího správního soudu neztotožnil a s odkazem na judikaturu Ústavního soudu (převážně obecně orientovanou na postavení a poslání soudní moci) opětovně dospěl k závěru, že Ministerstvo spravedlnosti není nadřízeným orgánem předsedy Obvodního soudu pro Prahu 2 ve věcech upravených zákonem č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, a proto se nelze domáhat ochrany proti namítané nečinnosti vůči němu. V kasační stížnosti stěžovatel namítá, že Městský soud v Praze, ač byl vázán názorem Nejvyššího správního soudu na věcnou legitimaci žalovaného, vysloveným v jeho rozsudku ze dne 14. 1. 2008, č. j. 4 Ans 7/2007 - 52, v nyní napadeném rozsudku svůj právní názor znovu zopakoval a žalobu ze zcela identického důvodu zamítl. To stěžovatel označil za porušení § 110 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), podle něhož je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí, a v souladu s § 104 odst. 3 písm. a) in fine s. ř. s. je proti napadenému rozsudku přípustná kasační stížnost. Dále stěžovatel uvádí, že za těchto okolností je jakákoliv věcná argumentace proti důvodům uváděným městským soudem v napadeném rozsudku nadbytečná, když tomuto soudu a limine nepříslušelo právní názor vyslovený Nejvyšším správním soudem přezkoumávat, ale jeho povinností bylo se jím řídit a v novém rozhodnutí jej reflektovat. Proč nelze přisvědčit ústavněprávním argumentům městského soudu vysvětlil v části V. svých předchozích kasačních stížnostech v obdobných věcech, kdy se Nejvyšší správní soud se s jeho právním názorem ztotožnil. Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a věc vrátil městskému soudu k novému projednání a rozhodnutí. Žalovaný se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ztotožňuje se stěžovatelem, podle něhož se městský soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu, ač mu to ukládá § 110 odst. 3 s. ř. s. Dále uvádí, že respektuje právní názor Nejvyššího správního soudu vyjádřený v jeho rozsudku ze dne 14. 1. 2008, č. j. 4 Ans 7/2007 - 52, podle něhož je podmínka pasivní žalobní legitimace Ministerstva spravedlnosti splněna. Nejvyšší správní soud u nyní projednávané kasační stížnosti nejprve posoudil formální náležitosti a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná a stěžovatel je zastoupen advokátkou. Důvodnost kasační stížnosti Nejvyšší správní soud posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů; zkoumal při tom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 2 a 3 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná. Nejvyšší správní soud při posouzení této věci setrvává na svém posouzení a závěrech, které učinil ve svém předchozím rozsudku v dané věci, tj. v rozsudku ze dne 14. 1. 2008, č. j. 4 Ans 7/2007 - 52. V předchozím posouzení věci Nejvyšší správní soud vyšel, a i nyní vychází, z toho, že poskytování informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, je v případě, že je povinným subjektem soud, výkonem státní správy, a to v souladu s ustanoveními zákona o soudech a soudcích, která vždy svěřují tuto kompetenci do rukou předsedy soudu, coby orgánu vykonávajícího státní správu soudu. V působnosti předsedy okresního soudu je podle ustanovení § 127 odst. 1 písm. g) zákona o soudech a soudcích zajišťovat poskytování informací soudem podle zvláštního právního předpisu, jímž se rozumí zákon o svobodném přístupu k informacím. Klíčovou právní otázkou pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti stěžovatele je určení funkční příslušnosti odvolacího orgánu proti rozhodnutí předsedy Obvodního soudu pro Prahu 2 o neposkytnutí informace, neboť v dané věci je podstatou sporu, zda tímto orgánem je předseda krajského soudu, či Ministerstvo spravedlnosti. Zákon o soudech a soudcích výslovně neupravuje, kdo je z hlediska funkční příslušnosti kompetentním orgánem pro rozhodnutí o odvolání proti rozhodnutí o neposkytnutí informace (tj. v tomto případě požadovaného pravomocného rozsudku ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 8 T 93/2002). Podle ustanovení § 126 odst. 1 písm. h) zákona o soudech a soudcích je v pravomoci předsedy krajského soudu vykonávat státní správu krajského soudu a okresních soudů v jeho obvodu tím, že je povinen řídit a kontrolovat výkon státní správy okresních soudů prováděných jejich předsedy. Podle ustanovení § 119 odst. 1 zákona o soudech a soudcích je ústředním orgánem státní správy soudnictví ministerstvo, které také v souladu s ustanovením § 123 odst. 1 písm. e) téhož zákona řídí a kontroluje výkon státní správy prováděný předsedy soudů ve věcech majetku státu a státního rozpočtu a stanoví působnost k výkonu státní správy soudů prováděnému předsedy soudů v ostatních věcech. Zákon o svobodném přístupu k informacím vymezuje v ustanovení § 16 odst. 2 věty první s účinností do dne 22. 3. 2006 odvolací orgán proti rozhodnutí povinného subjektu o neposkytnutí informace tak, že o odvolání rozhoduje povinný subjekt nejblíže vyššího stupně nadřízený povinnému subjektu, který rozhodnutí vydal nebo měl vydat. Z citovaných ustanovení zákona o soudech a soudcích vyplývá, že předseda krajského soudu se podílí na výkonu státní správy okresních soudů v jeho obvodu mj. i tak, že řídí a kontroluje výkon státní správy okresních soudů prováděný jejich předsedy. Z toho nicméně podle přesvědčení Nejvyššího správního soudu nelze dovodit, že předseda krajského soudu je „nejblíže vyššího stupně nadřízeným povinnému subjektu“, jak definuje odvolací orgán citované ustanovení § 16 odst. 2 zákona o svobodném přístupu k informacím. Je sice pravdou, že v určitých zákonem stanovených případech plní předseda krajského soudu funkci nadřízeného orgánu státní správy po stránce funkční příslušnosti k instančnímu přezkumu rozhodnutí předsedy okresního soudu. Tak je tomu např. v postupu předsedy krajského soudu v případě posouzení žádosti stěžovatele o přešetření způsobu vyřízení stížnosti (na nevhodné chování soudních osob či narušování důstojnosti v řízení) vyřizované předsedou okresního soudu [§ 174 odst. 1 písm. b) zákona o soudech a soudcích]. Obecně však nelze z těchto ustanovení zákona dovodit, že by předseda krajského soudu představoval v obecné rovině instančně nadřízený orgán státní správy předsedy okresního soudu. Takový výklad by představoval porušení ústavně zakotvených mezí výkonu státní moci dle čl. 2 odst. 3 Ústavy Č