5 As 65/2009 — Nejvyšší správní soud

5 As 65/2009- 39 - text č. j. 5 As 65/2009 - 43 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: Mgr. Š. M., zast. advokátem JUDr. Ivanem Vávrou, se sídlem AK Dlouhá č. 16, Litoměřice, proti žalovanému: Město Česká Lípa, se sídlem Česká Lípa, T. G. Masaryka 1, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 4. srpna 2009, č. j. 63 Ca 5/2009 - 13, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á . O d ů v o d n ě n í : Kasační stížností se žalobce (nyní „stěžovatel“) domáhá zrušení výše označeného usnesení krajského soudu, kterým byla odmítnuta žaloba podaná proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 10. 2005, vydaném v blokovém řízení ve věci uložení pokuty za přestupek podle § 22 odst. 1 písm. f) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích; pokuta ve výši 400 Kč byla uložena synovi stěžovatele J. Š., nar. X za jízdu na neosvětleném jízdním kole. Krajský soud žalobu podanou stěžovatelem svým jménem odmítl s odkazem na ust. § 46 odst. 1 písm.b), c) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“), neboť žaloba byla podána zjevně opožděně (rozhodnutí o pokutě převzal J. Š. dne 29. 10. 2005), soud rovněž dospěl k závěru, že žalobce není aktivně legitimován k podání žaloby, žaloba byla tedy podána osobou neoprávněnou; konečně soud konstatoval, že žaloba proti rozhodnutí vydaném v blokovém řízení podle § 84 zákona č. 200/1990 Sb. je s přihlédnutím k § 5 a § 68 písm. a) s. ř. s. nepřípustná. Stěžovatel v kasační stížnosti tvrdí, že dne 29. 10. 2005 měl být vydán J. Š. pokutový blok za spáchaný přestupek, tento jej v mladické nerozvážnosti zahodil a nepředal svým rodičům jakožto zákonným zástupcům nezletilého; dále již nebyl J. Š. vyzván k úhradě předmětné pokuty a dne 1. 8. 2008 bylo vydáno Okresním soudem v České Lípě usnesení o nařízení exekuce, proti kterému podal povinný odvolání. Teprve na základě této skutečnosti stěžovatel zjistil, že jeho syn byl účastníkem správního řízení, avšak v tomto řízení nebyl řádně zastoupen zákonným zástupcem. Stěžovatel namítá, že v rozhodné době, tj. v den vydání pokutového bloku, bylo synovi 15 let a 10 měsíců, byl tedy za přestupek plně odpovědný; stěžovatel se však domnívá, že vzhledem ke svému věku nebyl způsobilý být samostatným účastníkem řízení ve smyslu ust. § 15 zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu v tehdy platném a účinném znění, kde je uvedeno, že účastník může samostatně jednat v tom rozsahu, v jakém má způsobilost vlastními úkony nabývat práva a brát na sebe povinnosti. Zde jednoznačně správní řád odkazuje na § 7 odst. 1 a 2 občanského zákoníku, kde je způsobilost odvozena od zletilosti, tj. dovršením 18 let věku. Nebyl-li tedy J. Š. v té době zletilý, nemusel být s ohledem na svůj věk ani způsobilý být samostatným účastníkem správního řízení. Otázkou procesní způsobilosti se však městský strážník, který věc řešil, nezabýval.O tom, že J. Š. v té době ještě nebyl dostatečně rozumově a volně vyspělý, svědčí i to, že blok zahodil, aniž by si uvědomil, jaké to pro něho bude mít následky v budoucnu. Stěžovatel dále zpochybňuje samotnou právní kvalifikaci skutku, rozhodnutí městské policie považuje za nezákonné a vydané v procesně vadně vedeném řízení, v blokovém řízení nebylo možno nezletilému takto pokutu uložit, namítá nedostatek náležitostí vydaného bloku. Tvrdí, že J. Š. nemohl nikdy souhlasit se svým přestupkem a čerpat řádné opravné prostředky v řízení před správními orgány, neboť si vzhledem ke svému věku zřejmě tyto možnosti ani neuvědomil a nedokázal je zvážit v jejich vzájemné souvislosti. Dá se předpokládat, že blok podepsal pouze z respektu a ze strachu z uniformovaného strážníka. Stěžovatel nesouhlasí s právním posouzením, které učinil krajský soud, který konstatoval, že žaloba je podána opožděně, aniž by se však zabýval tvrzeními v žalobě, tedy námitkou, že nebylo řádně doručeno, nemohla tedy běžet předmětná lhůta. V rozporu s tímto tvrzením následně soud uvádí, že žalobce není aktivně legitimován k podání žaloby; na jedné straně tedy soud tvrdí, že žalobce byl účastníkem řízení a bylo mu řádně doručeno, na straně druhé tvrdí, že není aktivně legitimován k podání žaloby. Rozsudek krajského soudu považuje stěžovatel tudíž za nepřezkoumatelný. Navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadené usnesení krajského soudu a přiznal stěžovateli náhradu nákladů řízení. Žalovaný v písemném vyjádření uvedl, že má za to, že stěžovatel nebyl k podání žaloby aktivně legitimován, neboť J. Š. již v době podání žaloby byl zletilý a měl plnou způsobilost k právním úkonům, žalobce tedy mohl být dle § 65 odst. 1 s. ř. s. pouze J. Š., nikoli jeho otec. K namítaným vadám řízení uvedl, že podle § 19 odst. 2 zákona o přestupcích přestupek mladistvého nelze projednat v příkazním řízení; podle 19 odst. 3 cit. zákona v blokovém řízení nelze uložit mladistvému pokutu vyšší než 500 Kč, pokutu až do výše 1000 Kč lze uložit mladistvému, pokud to tento zákon nebo jiný zvláštní zákon připouští. Z dikce zákona je tedy zřejmé, že přestupek mladistvých lze projednat v blokovém řízení. Žalovaný tak postupoval zcela správně. Žalovaný je přesvědčen, že protože aktivně legitimován k podání žaloby byl J. Š., uplynula mu v případě, že by byla žaloba proti rozhodnutí vydaném v blokovém řízení, přípustná lhůta k podání žaloby dne 29. 12. 2005. Žalovaný doložil do spisu kopii tiskopisu bloku na pokutu, jehož díl A byl předán J. Š.; na tomto díle je přestupce výslovně poučen o lhůtě, v níž má pokutu zaplatit, i o místě, kde má být pokuta zaplacena, současně byl upozorněn na skutečnost, že pokud pokutu nezaplatí ve stanovené lhůtě, bude vymáhána výkonem rozhodnutí. Na bloku je rovněž přesně popsáno přestupkové jednání, jehož se dopustil a právní kvalifikace skutku. Žalovaný je přesvědčen, že blok na pokutu obsahuje všechny předepsané náležitosti, nabyl právní moci a je vykonatelným exekučním titulem. Na bloku je rovněž poučení o tom, že se nelze proti němu odvolat, přestupce byl tedy se všemi následky srozuměn. Žalovaný považuje kasační stížnost za zcela nedůvodnou a navrhuje její zamítnutí. Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené usnesení krajského soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Nejvyšší správní soud konstatuje, že v daném případě krajský soud odmítl žalobu, což představuje zvláštní důvod podání kasační stížnosti, zakotvený v ustanovení § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., podle něhož lze kasační stížnost podat „z důvodu tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení.“ Uplatnění tohoto důvodu přitom pojmově vylučuje možnost naplnění některého z důvodů dalších, a to de iure [nezákonnost rozhodnutí soudu dle písm. a) cit. ustanovení, zmatečnost řízení před soudem podle písm. c) anebo nepřezkoumatelnost soudního rozhodnutí podle písm. d)] či de facto[vady správního řízení dle písm. b) cit. ustanovení]. V dalším se proto soud zabýval výhradně tvrzenou nezákonností rozhodnutí o odmítnutí žaloby ve smyslu písm. e) cit. ustanovení. Směřuje-li kasační stížnost proti usnesení krajského soudu, kterým byla žaloba odmítnuta, aniž by se jí soud zabýval in meritum, přísluší v kasačním řízení Nejvyššímu správnímu soudu zabývat se toliko tím, zda krajský soud postupoval v souladu se zákonem, odmítl-li věc aniž by ji posoudil věcně, zda tedy jeho rozhodnutí nepředstavuje porušení práva na spravedlivý proces a soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod („Listiny“), a ve svém důsledku též dotčení v základním právu podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Nepřísluší proto Nejvyššímu správnímu soudu v tomto řízení přezkoumávat věcné námitky stěžovatele, kterými směřuje k samotnému spáchání přestupku, jeho kvalifikaci a procesu, který byl s J. Š. veden. Námitky stran vykonatelnosti rozhodnutí, které je předmětem samostatného exekučního řízení, mohou být předmětem zkoumání pouze v řízení o výkonu rozhodnutí, pouze zde lze zpochybnit vykonatelnost samotného exekučního titulu. Jak ostatně z vyjádření stěžovatele vyplynulo, přestupce proti usnesení o nařízení exekuce podal odvolání. Nejvyšší správní soud se tedy při posuzování důvodnosti předmětné kasační stížnosti omezil pouze na otázku, zda bylo na místě žalobu stěžovatele odmítnout. Samotným průběhem přestupkového řízení se Nejvyšší správní soud nezabýval, neboť by tak činil nad rámec své zákonné role (viz. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 1. 2006, č. j. 2 As 45/2005 -6 5, dostupný na www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud shledal postup krajského soudu v souladu se zákonem. V případě stěžovatelovy žaloby byly dány relevantní důvody pro její odmítnutí. Aktivní žalobní legitimace je upravena v § 65 s. ř. s. Podle odst. 1 tohoto ustanovení je