6 Ads 183/2009 — Nejvyšší správní soud

6 Ads 183/2009- 50 - text 6 Ads 183/2009 - 54 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila a soudkyň JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Kateřiny Šimáčkové v právní věci žalobce: O. N., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5 - Stodůlky, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2009, č. j. 1 Cad 63/2008 - 18, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2009, č. j. 1 Cad 63/2008 - 18, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení (dále též „žalovaná“) ze dne 29. 4. 2008/KRA, č. X, byl žalobci podle § 2 odst. 1 nařízení vlády č. 622/2004 Sb. (dále též „nařízení vlády“) přiznán příplatek ke starobnímu důchodu ve výši 8850 Kč za dobu jeho věznění od 30. 10. 1949 do 10. 5. 1962 a od 22. 1. 1963 do 21. 1. 1965 s tím, že od splátky důchodu splatné v lednu 2006 se tento příplatek zvyšuje na 9284 Kč měsíčně, od splátky důchodu splatné v lednu 2007 se tento příplatek zvyšuje na 9851 Kč měsíčně a od splátky důchodu splatné v lednu 2008 se tento příplatek zvyšuje na 10 147 Kč měsíčně. Dále bylo rozhodnuto tak, že žádost o poskytnutí příplatku za dobu od 22. 1. 1965 do 10. 11. 1967 se zamítá. V odůvodnění svého rozhodnutí žalovaná po citaci ust. § 1 písm. a), § 2 a § 3 odst. 1 nařízení vlády uvedla, že žalobci na základě jeho žádosti byl přiznán od 4. 1. 2005 příplatek k důchodu za dobu jeho věznění v období od 30. 10. 1949 do 10. 5. 1962, tj. za 4576 dnů (153 započatých měsíců) ve výši 7650 Kč. Dne 20. 12. 2004 žalobce požádal o poskytnutí příplatku k důchodu podle nařízení vlády z důvodu věznění z politických důvodů v době od 22. 1. 1963 do 10. 11. 1967. Podle žalované je splnění podmínek uvedených v § 1 písm. a) nařízení vlády prokázáno za dobu od 22. 1. 1963 do 21. 1. 1965, tj. za 731 dnů. Po dobu od 22. 1. 1965 do 10. 11. 1967 nebyly podle žalované podmínky uvedené v § 1 písm. a) nařízení vlády splněny, protože ke zrušení rozsudku Státního soudu v Praze ze dne 8. 12. 1949, sp. zn. Or I 1594/49 nedošlo podle zákona č. 119/1990 Sb. Trestný čin nedokonané vraždy prosté podle § 8 odst. 1 trestního zákona, § 134 a § 135 odst. 4 zákona č. 117/1852 ř. z., za nějž byl žalobce odsouzen, není uveden v § 2 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., proto bylo rozhodnuto o zamítnutí žádosti o poskytnutí příplatku za dobu od 22. 1. 1965 do 10. 11. 1967. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu, o níž rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 8. 2009, č. j. 1 Cad 63/2008 - 18, tak, že žalobu zamítl a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění svého rozsudku městský soud po obsáhlé citaci jednotlivých trestních rozhodnutí, která byla ve věci žalobce vydána, dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Po citaci § 1 písm. a) a § 2 nařízení vlády městský soud dospěl k názoru, že žalobci příplatek k důchodu za dobu věznění od 22. 1. 1965 do 10. 11. 1967 nenáleží, neboť zrušení rozsudku Státního soudu v Praze ze dne 8. 12. 1949, sp. zn. Or I 1594/49 nedošlo podle zákona č. 119/1990 Sb. Trestný čin nedokonané vraždy prosté podle § 8 odst. 1 trestního zákona, § 134 a § 135 odst. 4 zákona č. 117/1852 ř. z., za nějž byl žalobce odsouzen, není uveden v § 2 zákona č. 119/1990 Sb. Žalobce proto není osobou oprávněnou pobírat příplatek k důchodu podle nařízení vlády za dobu věznění od 22. 1. 1965 do 10. 11. 1967. Žalovaná z uvedených důvodů proto správně posoudila, že žalobce za dobu věznění od 22. 1. 1963 do 21. 1.1965 nemá na příplatek k důchodu podle nařízení vlády nárok a tak soudu nezbylo, než žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), zamítnout. Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. pro nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Poukázal na to, že zásadní spornou otázkou je, zda stěžovateli náleží příplatek k důchodu podle nařízení vlády za období nezákonného věznění od 22. 1. 1965 do 10. 11. 1967. K tomu uvedl, že jeho věznění v době od 22. 1. 1965 do 10. 11. 1967 mělo svůj původ v rozsudku Státního soudu v Praze ze dne 8. 12. 1949, č. j. Or I 1594/49 - 24, jímž byl odsouzen k trestu těžkého žaláře v trvání 18 let nepodmíněně a k vedlejším trestům. Stěžovatel byl odsouzen pro zločiny nedokonané velezrady podle § 8 trestního zákona k § 1 odst. 1 písm. c) odst. 2 zákona č. 231/1948 Sb. a nedokonané vraždy prosté podle § 8 trestního zákona k § 134, § 135 odst. 4 zákona č. 117/1852 ř. z. První část trestu byla vykonána v době od 30. 10. 1949 do 10. 5. 1962, druhá od 22. 1. 1965 do 10. 11. 1967 (období věznění od 30. 10. 1949 do 10. 5. 1962 není předmětem sporu, neboť za toto období žalovaná stěžovateli příplatek vyplácí). Pokud jde o formu rehabilitace stěžovatel uvedl, že usnesením Krajského soudu Plzeň ze dne 28. 8. 1990, sp. zn. 14 Rt 174/90, ve znění usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 10. 1990, sp. zn. III Torz 8/90, bylo prohlášeno, že stěžovatel, který byl odsouzen rozsudkem Státního soudu Praha ze dne 8. 12. 1949, č. j. Or I 1594/49, je podle § 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 119/1990 Sb. účasten soudní rehabilitace. Rozsudek z roku 1949 byl zrušen ve výroku o vině ze zločinu nedokonané velezrady podle § 8 trestního zákona k § 1 odst. 1 písm. c) odst. 2 zákona č. 231/1948 Sb. a trestní stíhání stěžovatele bylo zastaveno. Za zločin nedokonané vraždy prosté podle § 8 trestního zákona k § 134, § 135 odst. 4 zákona č. 117/1852 ř. z. byl stanoven trest odnětí svobody k trvání 5 let. Proti zbývající části uvedeného pravomocného rozsudku Státního soudu Praha podal dne 21. 5. 1991 generální prokurátor ČR stížnost pro porušení zákona, a to podle § 30 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., ve znění zákona č. 47/1991 Sb. Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 6. 1991, sp. zn. 11 Tz 45/91, bylo prokurátorově stížnosti vyhověno a napadený rozsudek z roku 1949 byl zrušen, stejně jako všechna další obsahově navazující rozhodnutí a věc byla vrácena k novému projednání krajskému prokurátorovi v Plzni. Usnesením krajského prokurátora v Plzni ze dne 8. 4. 1992, č. j. RKv 11/92 - 38, bylo trestní stíhání stěžovatele zastaveno podle § 172 odst. 1 trestního řádu, neboť předmětný skutek „není trestným činem ani není důvodu k postoupení věci“. Stěžovatel byl tedy nejprve rehabilitován částečně podle § 2 zákona č. 119/1990 Sb. a následně byla jeho rehabilitace dovršena postupem podle § 30 odst. 2 zákonem č. 119/1990 Sb. Stěžovatel pokládá za zcela nelogické, aby za první etapu výkonu trestu (od 30. 10. 1949 do 10. 5. 1962) příplatek byl přiznán, a za druhou (od 23. 1. 1965 do 10. 11. 1967) nikoli, když k celému období věznění se vztahuje jeden odsuzující rozsudek, který byl zrušen řízením podle jednoho rehabilitačního zákona, tj. zákona č. 119/1990 Sb. Argumentace městského soudu, že trestný čin nedokonané vraždy prosté podle § 8 odst. 1 trestního zákona, § 134 a § 135 odst. 4 zákona č. 117/1852 ř. z. není uveden v § 2 zákona č. 119/1990 Sb. podle názoru stěžovatele nijak nevysvětluje, proč řízení podle zákona č. 261/2001 Sb. stěžovateli mohla být bez jakýchkoli problémů přiznána jednorázová částka za celé období věznění (viz rozhodnutí žalované z 19. 3. 2002, č. X) a v řízení podle nařízení vlády nikoliv a dále nějak nevysvětluje, proč stěžovatel má nárok na příplatek za období 30. 10. 1949 do 10. 5. 1962 ale nikoliv za dobu od 23. 1. 1965 do 10. 11. 1967. Jinými slovy, proč z původně osmnáctiletého trestu, z něhož bylo vykonáno 15 let 3 měsíce a 29 dní, má být příplatek vyplácen za 12 let 6 měsíců a 11 dní, ale ne za 2 roky 9 měsíců a 18 dní. Dále stěžovatel poukazuje na to, že uvedená argumentace městského soudu přehlíží rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 2. 2007, č. j. 3 Ads 53/2006 - 31, ve věci Mgr. K. P. proti stejné žalované, kde Nejvyšší správní soud vysvětlil, že na příplatek mají nároky osoby rehabilitované podle § 33 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb. (byť to není v nařízení vlády výslovně uvedeno). Není tedy důvod, proč by měl být odpírán nárok stěžovateli, který byl v části rozsudku týkající se nedokonané vraždy prosté, rehabilitován podle § 30 odst. 2 uvedeného zákona. Konečně stěžovatel uvádí, že argumentace městského soudu přehlíží rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2009, č. j. 4 Cad 141/2008 - 22, ve věci P. J. V tomto případě šlo rovněž o to, že v původním trestním řízení došlo k odsouzení jak za trestný čin velezrady, tak za trestný čin vraždy (v tomto případě dokonce dokonaných trestních činů). Žalovaná i v tomto případě odmítala žalobci vyplácet příplatek k důchodu podle nařízení vlády, avšak městský soud vysvětlil, že pokud byl odsouzený