3 Ads 36/2011 — Nejvyšší správní soud

3 Ads 36/2011- 72 - text 3 Ads 36/2011 - 76 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: Ing. R. R., zastoupeného Mgr. Dagmar Rezkovou Dřímalovou, advokátkou se sídlem Muchova 9/223, Praha 6, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1, Praha 2, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 10. 2009, čj. 2009/69894-424, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2010, č. j. 1 Ad 33/2010 – 45, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Odměna zástupkyni stěžovatele Mgr. Dagmar Rezkové Dřímalové, advokátce se sídlem Muchova 9/223, Praha 6, s e s t a n o v í ve výši 2400 Kč a bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Náklady právního zastoupení stěžovatele nese stát. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) v záhlaví uvedený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 10. 2009, čj. 2009/69894-424. Napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Úřadu práce v Olomouci, č.j. OLA-8787/2009-EK ze dne 29. 7. 2009, jímž byl žalobce podle § 30 odst. 2 písm. e) a odst. 3 a ust. § 31 písm. e) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti (dále „zákon č. 435/2004 Sb.“) vyřazen ode dne 4. 3. 2009 z evidence uchazečů o zaměstnání z důvodů maření součinnosti s úřadem práce. Městský soud v Praze při posouzení věci mimo jiné uvedl, že se ztotožňuje s kvalifikací jednání žalobce správními orgány, neboť jeho jednání u potenciálního zaměstnavatele mohlo vyvolat dojem, že nemá zájem o zprostředkování zaměstnání. Z obsahu spisu je zřejmé, že zaměstnavatel se sice vyjádřil k průběhu jednání se žalobcem až po 3 měsících, ale vzhledem k tomu, že zaslal vyplněnou doporučenku úřadu práce bezprostředně po jednání s poznámkou „neprojevil zájem o práci, pouze se zajímal o razítka do dokladů“ a jeho výpověď po 3 měsících korespondovala s tímto tvrzením, lze mít za to, že i po této době si zaměstnavatel vybavil detaily jednání se žalobcem. Tento závěr potvrzuje i skutečnost, že žalobce si sám zhotovil potvrzení o návštěvě „doporučení k přijetí uchazeče o zaměstnání“, přičemž toto jednání není u uchazečů o zaměstnání obvyklé. Správní orgán I. stupně vyslechl zaměstnavatele, který tvrdil, že žalobci šlo jen o potvrzení doporučenek a jím připraveného formuláře, přičemž se nezakládá na pravdě, že by jeho výpověď byla rozporuplná a že zaměstnavatel nebyl poučen o právech svědka. Soud shledal rovněž nedůvodnou námitku, že žalobce byl zkrácen na právech, neboť k rozhodnutí o vyřazení žalobce z evidence uchazečů o zaměstnání postačovalo pouze tvrzení zaměstnavatele o jeho subjektivním pocitu. Žalobce měl možnost vyjádřit se k zahájení řízení, mohl navrhnout důkaz, kterým by vyvrátil tvrzení zaměstnavatele nejen před správním orgánem I. stupně, ale i v odvolacím řízení. Žalobce žádné návrhy kromě návrhu na provedení důkazu ke zjištění, jak se projevilo, že žalobce nejevil o zaměstnání zájem, neuvedl. Neprovedení tohoto důkazu žalovaný řádně odůvodnil a soud se s tímto závěrem ztotožnil, neboť opakovaný výslech zaměstnavatele by nevedl ke zjištění nových skutečností a ani tento důkaz nebyl potřebný ke zjištění stavu věci. Úřad práce i žalovaný hodnotil vyjádření zaměstnavatele jako hodnověrné na základě toho, že zaměstnavatel není povinen přijmout do zaměstnání uchazeče doporučeného úřadem práce a nemá tedy důvod vyznačit výsledek jednání o nabízeném pracovním místě v rozporu se skutečností. Žalobce v žalobě namítal, že správní orgán je povinen zjistit skutečný stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a za tímto účelem si opatřit potřebné podklady pro rozhodnutí. Podle názoru soudu správní orgán tuto povinnost splnil, když vycházel z vyplněné doporučenky od zaměstnavatele a z jeho výpovědi přitom žalobce měl dostatek času, aby se vyjádřil jak k podkladům pro rozhodnutí, tak ke svědecké výpovědi. Správní orgán I. stupně si tak opatřil dostatek podkladů pro závěr, že žalobce mařil součinnost s úřadem práce, a ve věci nevyvstaly pochybnosti, že by zaměstnavatel měl zájem na tom, aby byl žalobce vyřazen z evidence uchazečů o zaměstnání. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Městský soud v Praze žalobu zamítl jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. Stěžovatel podal kasační stížnost z důvodů obsažených v ustanovení § 103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále „s. ř. s.“). Úvodem kasační stížnosti stěžovatel obecně odkázal na ustanovení § 50 odst. 2, § 51 odst. 2, § 52, § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále „správní řád“) a uvedl, že správní orgány i soud postupovaly v rozporu s uvedenými ustanoveními, když nesprávně hodnotily jednání stěžovatele a následně vyjádření zaměstnavatele Z. M. v tom směru, že stěžovatel svým způsobem jednání vyvolal nezájem doporučeného zaměstnavatele o přijetí do zaměstnání. Je pravdou, že stěžovatel se dostavil ve stanovený den k zaměstnavateli, kterého po projednání zaměstnání požádal o potvrzení jím vyhotoveného formuláře o návštěvě u tohoto zaměstnavatele, a to z důvodu, aby měl doklad o uskutečnění návštěvy. Jednání stěžovatele, který si vyhotovil vlastní potvrzení – dokument, lze považovat za neobvyklé, nicméně neprokazující maření součinnosti s úřadem práce, neboť stěžovatel se ve stanovený den k doporučenému zaměstnavateli dostavil a následně po projednání zaměstnání se rovněž dostavil ve stanoveném termínu na úřad práce. Správní orgány tak vycházejí pouze ze subjektivního pocitu Z. M., že stěžovatel neprojevil zájem o zaměstnání, aniž by však provedly důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci, neboť stav zjištěný správními orgány vykazuje pochybnosti o tom, zda stěžovatel součinnost s úřadem práce skutečně mařil. Správní orgány si měly opatřit pro vydání rozhodnutí řádné podklady, provést důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci a před vydáním rozhodnutí dát stěžovateli možnost vyjádřit se k takto opatřeným podkladům pro rozhodnutí, což se však nestalo. V dalším pak stěžovatel odkázal na podanou žalobu, její doplnění i odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I.stupně. Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatel doporučené zaměstnání se zaměstnavatelem projednal dne 4. 3. 2009 s výsledkem, že „neprojevil zájem o práci, pouze se zajímal o razítka do dokladů“. Uvedenou doporučenku stěžovatel zanechal u zaměstnavatele s tím, „ať s ní naloží, jak uzná za vhodné“. Stěžovatel byl však povinen postupovat podle pokynů úřadu práce a doporučenku vyplněnou a potvrzenou zaměstnavatelem měl vrátit úřadu práce. Stěžovatel přistoupil ke zprostředkování zaměstnání liknavě, bez zájmu, čímž nutně vyvolal nezájem doporučeného zaměstnavatele. Povinností stěžovatele bylo vystupovat při projednání doporučenky tak, aby byl do zaměstnání přijat, tj. se snahou zaměstnání získat. Měl jednat tak, aby vzbudil u zaměstnavatele dojem, že má o zprostředkované zaměstnání opravdový zájem, a současně aby získal o zaměstnání reálnou a pozitivní představu. Rozhodnutí žalovaného se opírá o spolehlivě zjištěný skutkový stav věci a rozsudek Městského soudu v Praze je dle názoru žalovaného zákonný a věcně správný. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze z hlediska uplatněného stížního bodu, jakož i ve smyslu ust. § 109 odst. 3 s. ř. s., a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Nejvyšší správní soud úvodem považuje za nutné připomenout, že uvedení kasačních důvodů je podle § 106 odst. 1 s. ř. s. náležitostí kasační stížnosti a tato náležitost není splněna odkazem na důvody žalobní či na obsah jiných vyjádření v průběhu předchozího řízení, jak učinil stěžovatel v kasační stížnosti. Kasační stížnost tedy bude projednána v mezích důvodů v ní výslovně uvedených. Ustanovení § 30 odst. 2 písm. e) zákona č. 435/2004 Sb. stanoví, že uchazeče o zaměstnání úřad práce z evidence uchazečů o zaměstnání rozhodnutím vyřadí, jestliže bez vážného důvodu maří součinnost s úřadem práce (§ 31). Podle § 31 písm. e) téhož zákona uchazeč o zaměstnání maří součinnost s úřadem práce, jestliže jiným jednáním zmaří zprostředkování zaměstnání nebo nástup do zaměstnání. Žalovaný uvedl, že stěžovatel zmařil zprostředkování a nástup do zaměstnání, protože při jednání o vhodném zaměstnání jednal takovým způsobem, který vedl k nepřijetí stěžovatele do zaměstnání. Co se týče pojmu vhodného zaměstnání, jsou jeho kritéria vymezena v ust. § 20 odst. 1 zákona č. 435/2004