5 Aps 5/2010 — Nejvyšší správní soud

5 Aps 5/2010- 293 - text č. j. 5 Aps 5/2010 - 301 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Valentové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce: Telefónica Czech Republic, a. s., se sídlem Za Brumlovkou 266/2, Praha 4, zastoupená JUDr. Pavlem Dejlem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem Jungmannova 24, Praha 1, proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem třída Kpt. Jaroše 7, Brno, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 7. 2010, č. j. 62 Af 10/2010  253, t a k t o : I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. 7. 2010, č. j. 62 Af 10/2010  253, s e r u š í. II. Žaloba s e o d m í t á. III. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í: Žalovaný zahájil dne 21. 3. 2001 z vlastního podnětu s právním předchůdcem žalobce, společností Eurotel Praha, spol. s r. o. (dále jen „Eurotel“) správní řízení ve věci možného zneužití dominantního postavení podle § 9 odst. 3 zákona č. 63/1991 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „předcházející zákon o ochraně hospodářské soutěže“). Rozhodnutím ze dne 20. 7. 2001, č. j. S 18/01-1300/01-VO I, žalovaný vyslovil, že Eurotel zneužil svého dominantního postavení na trhu mobilních radiotelefonních služeb ve veřejných mobilních telekomunikačních sítích GSM a svého monopolního postavení na trhu mobilních radiotelefonních služeb ve veřejných mobilních telekomunikačních sítích NMT a že porušil § 9 odst. 3 předcházejícího zákona o ochraně hospodářské soutěže tím, že v období od 8. 1. 2000 do 30. 6. 2001 účtoval zákazníkům za odchozí hovory ze svých veřejných telekomunikačních mobilních sítí GSM a NMT do veřejné telekomunikační mobilní sítě společnosti Český Mobil a. s. vyšší ceny oproti cenám za odchozí hovory do veřejné telekomunikační mobilní sítě společnosti RadioMobil a. s. Žalovaný dále Eurotelu zakázal v uvedeném jednání pokračovat a uložil mu pokutu ve výši 48 000 000 Kč. Eurotel podal proti rozhodnutí žalovaného rozklad, na jehož základě předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže rozhodnutím ze dne 9. 5. 2002, č. j. R 15/2001, změnil první výrok rozhodnutí žalovaného tak, že upřesnil časové období, v němž se měl Eurotel zneužití monopolního a dominantního postavení dopustit, a zrušil druhý výrok rozhodnutí žalovaného, jímž bylo Eurotelu zakázáno v předmětném jednání pokračovat. Třetí výrok rozhodnutí žalovaného o uložení pokuty ve výši 48 000 000 Kč předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže potvrdil. Eurotel podal proti rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže žalobu, jež byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2004, č. j. 2 A 12/2002OL – 503, publikovaným pod č. 562/2005 Sb. NSS. Uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu napadl Eurotel ústavní stížností, o níž Ústavní soud rozhodl nálezem ze dne 11. 7. 2007, sp. zn. II. ÚS 192/05, publikovaným pod č. 110, sv. 46 Sb.ÚS. V odůvodnění nálezu Ústavní soud konstatoval, že žalovaný, jeho předseda i Nejvyšší správní soud nesprávně vyložili ustanovení o subjektivní roční lhůtě pro uložení pokuty podle § 14 odst. 5 předcházejícího zákona o ochraně hospodářské soutěže, což ve svém důsledku znamenalo pro Eurotel ztrátu jistoty, že může být veřejnou mocí sankcionován jen v limitovaném časovém prostoru, který je stanoven právním předpisem. Ústavní soud zároveň vyslovil závěr, že se Nejvyšší správní soud nezabýval otázkou, zda by použití příslušných ustanovení zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže (dále jen „zákon o ochraně hospodářské soutěže“), účinného od 1. 7. 2001, jež vymezují skutkovou podstatu zneužití dominantního postavení v hospodářské soutěži jiným způsobem než předchozí zákon o ochraně hospodářské soutěže, nebylo pro Eurotel výhodnější než dříve účinná právní úprava. Tím podle Ústavního soudu došlo k neoprávněnému zásahu do práva Eurotelu na spravedlivý proces. Z uvedených důvodů Ústavní soud zrušil rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2004, č. j. 2 A 12/2002OL  503, rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 9. 5. 2002, č. j. R 15/2001, a rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 7. 2001, č. j. S 18/011300/01VO I. Žalovaný následně pokračoval s žalobcem jako právním nástupcem Eurotelu ve správním řízení sp. zn. S 18/01 o možném zneužití dominantního a monopolního postavení. Návrhům žalobce na zastavení řízení ze dne 10. 1. 2008 a ze dne 25. 2. 2008 žalovaný nevyhověl. Žalobou podanou dne 25. 11. 2008 u Krajského soudu v Brně se žalobce domáhal toho, aby byla žalovanému uložena povinnost správní řízení vedené pod sp. zn. S 18/01 zastavit. Krajský soud usnesením ze dne 16. 6. 2009, č. j. 62 Ca 80/2008  133, žalobu odmítl pro nepřípustnost podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení s § 85 s. ř. s. Žalobce měl podle krajského soudu vyčkat na konečné rozhodnutí ve věci. Poté by měl k dispozici jiné právní prostředky ochrany nebo nápravy, neboť se v daném případě mohl bránit proti zásahům žalovaného podáním rozkladu proti konečnému rozhodnutí žalovaného, případně též žalobou podle § 65 a násl. s. ř. s. podanou proti rozhodnutí o rozkladu. Žalobce napadl uvedené usnesení krajského soudu kasační stížností. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 29. 1. 2010, č. j. 5 Aps 6/2009  202, dostupným na www.nssoud.cz, zrušil napadené usnesení krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud přitom vytkl krajskému soudu, že si neučinil jasno, co je předmětem řízení o žalobě proti tvrzenému nezákonnému zásahu. Petitem žaloby se žalobce domáhal toho, aby žalovanému byla uložena povinnost zastavit správní řízení vedené s ním pod sp. zn. S 18/01, nicméně z obsahu žaloby vyplývá, že se cítil omezen již jednotlivými úkony, jež žalovaný v rámci správního řízení činil. Pokud by předmětem řízení měla být ochrana žalobce před úkony žalovaného ve správním řízení, jež pojmově mohly být nezákonným zásahem, nebylo by možno žalobu odmítnout podle § 85 s. ř. s. pro nepřípustnost z důvodu existence jiných prostředků ochrany nebo nápravy, neboť případný rozklad proti konečnému rozhodnutí žalovaného ve věci samé ani případná žaloba proti rozhodnutí o rozkladu proti rozhodnutí žalovaného by nemohly žalobci poskytnout účinnou ochranu proti zásahu do jeho svobodné sféry, k níž dochází v souvislosti s donucujícími úkony žalovaného. Krajský soud měl proto vyzvat žalobce k odstranění rozporu mezi obsahem žaloby a jejím petitem. Neučinil-li tak, zatížil řízení vadou, jež mohla mít zásadní vliv na zákonnost napadeného usnesení o odmítnutí žaloby. Krajský soud po vrácení věci k dalšímu řízení vyzval žalobce přípisem ze dne 8. 3. 2010, č. j. 62 Af 10/2010 – 216, aby odstranil rozpor mezi petitem a obsahem žaloby a upřesnil petit ve vztahu ke konkrétním úkonům žalovaného zmíněným v žalobě. Žalobce ve svém podání ze dne 24. 3. 2010 změnil petit žaloby tak, že navrhl, aby krajský soud rozsudkem uložil žalovanému povinnost zdržet se v rámci řízení vedeného žalovaným pod sp. zn. 18/01 se žalobcem jakýchkoliv úkonů donucující povahy, na základě kterých by byl žalobce povinen něco konat, něco strpět či se něčeho zdržet. Rozsudkem ze dne 22. 7. 2010, č. j. 62 Af 10/2010 – 253, krajský soud žalobu zamítl. Ve svých úvahách vyšel z toho, že žalobce spatřoval nezákonný zásah jednak ve vedení správního řízení a dále též v jednotlivých úkonech, které jsou v řízení vůči němu uskutečňovány. Jednalo se konkrétně o výzvy ze dne 11. 12. 2007, č. j. S 18/01-23296/2007/830 a ze dne 14. 2. 2008, č. j. S 18/0103856/2008/830, v nichž byla žalobci uložena povinnost poskytnout žalovanému blíže specifikované podklady a informace a přípis ze dne 7. 11. 2008, kterým byl vyrozuměn o možnosti vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k jeho podkladům. Pokud jde o možnost domáhat se žalobou na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu ukončení správního řízení, poukázal krajský soud na předchozí zrušující rozsudek Nejvyššího správního soudu v této věci a rozsudek ze dne 17. 4. 2009, č. j. 8 Aps 6/2007  256, dostupný na www.nssoud.cz, v němž Nejvyšší správní soud vyslovil názor, že samotné vedení správního řízení pojmově nemůže být nezákonným zásahem a nelze se proto domáhat přezkoumání zákonnosti vedení správního řízení v řízení o žalobě proti nezákonnému zásahu správního orgánu podle § 82 a násl. s. ř. s. Pokud jde o jednotlivé úkony, které byly ve správním řízení vůči žalobci uskutečňovány, konstatoval krajský soud, že mohou být nezákonným zásahem, pokud se jedná o úkony, které mají donucující povahu. Za takový úkon nelze považovat vyrozumění o možnosti vyjádřit se k podkladům řízení, o němž žalobce tvrdil, že jej také zasáhlo v jeho právech, neboť se jedná o úkon, kterým se žalobci pouze umožňuje výkon jeho proce