5 As 67/2009 — Nejvyšší správní soud

5 As 67/2009- 188 - text č. j. 5 As 67/2009 - 188 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobkyně: K. M., zast. advokátem JUDr. Pavlem Čížkovským, se sídlem AK Václavské náměstí 18, Praha 1, za účasti: 1) České dráhy a. s., se sídlem nabř. Ludvíka Svobody 1222, 110 00, Praha, 2) Správa železniční dopravní cesty, státní organizace, se sídlem Dlážděná 1003/7, 110 00, Praha, proti žalovanému: Magistrát hl. města Prahy, se sídlem Jungmannova 35/29, 111 21, Praha, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2009, č. j. 8 Ca 55/2007  101, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 5. 2009, č. j. 8 Ca 55/2007  107, ve znění opravného usnesení ze dne 28. 5. 2009, č. j. 8 Ca 55/2007  120, t a k t o : Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2009, č. j. 8 Ca 55/2007 – 101, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 5. 2009, č. j. 8 Ca 55/2007 – 107, ve znění opravného usnesení ze dne 28. 5. 2009, č. j. 8 Ca 55/2007 – 120, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížností napadá v záhlaví označený rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 12. 2006. č. j. S-MHMP 193426/2006/OST/Pt; tímto bylo jako opožděné zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí ONV, Odbor výstavby, v Praze 10, č. j. Výst6447-330-A-10-1961 ze dne 16. 10. 1961, kterým dle ustanovení § 18 a násl. zákona č. 87/1958 Sb., o stavebním řádu a ustanovení § 43 a násl. vyhlášky č. 144/1959 Ú.l., kterou se provádí zákon o stavebním řádu, byly vyvlastněny manželům Trejbalovým pozemky za účelem realizace stavby železniční spojovací trati. V kasační stížnosti stěžovatelka namítá, že městský soud opominul, že ustanovení § 51 správního řádu určuje, co je třeba považovat za oznámení rozhodnutí. Podle odstavce 1 tohoto ustanovení se rozhodnutí účastníkovi řízení oznamuje doručením písemného vyhotovení tohoto rozhodnutí. Den doručení rozhodnutí je dnem jeho oznámení. Dle stěžovatelky dikce zákona vylučuje jakýkoliv jiný výklad, např. že by se účastník o rozhodnutí nahodile dozvěděl, ale i případ, kdy se o rozhodnutí dozvěděl přímo od orgánu státní správy jeho vyhlášením. Je proto evidentní, že závěr, o který opírá městský soud své rozhodnutí, tedy, že obsah napadeného rozhodnutí byl stěžovatelce oznámen z obsahu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10, neodpovídá znění ustanovení § 51 správního řádu. S ohledem na to, že odůvodnění napadeného rozsudku neobsahuje vysvětlení, z jakého důvodu městský soud neaplikoval ustanovení § 51 správního řádu, stěžovatelka může jen stěží proti tomuto právnímu názoru brojit. Stěžovatelka proto uzavírá, že za situace, kdy správní orgán přes výzvu stěžovatelky nedoručil napadené rozhodnutí předepsaným způsobem, tedy do vlastních rukou, nelze mít rozhodnutí za oznámené do dnešního dne, to ovšem není důvod, pro který by bylo možno považovat odvolání za opožděně podané. Odvolání bylo podáno po vydání rozhodnutí, před jeho oznámením postupem dle ustanovení § 51 správního řádu, lhůta k podání odvolání uvedená v ustanovení § 54 odst. 2 správního řádu proto ani nezačala běžet. Opačný závěr městského soudu se odchyluje od platného znění zákona. Na základě výše uvedeného stěžovatelka navrhuje rozsudek městského soudu v celém rozsahu zrušit a věc vrátit soudu k dalšímu řízení. Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že dle jeho názoru bylo rozhodnutí stavebního úřadu oznámeno stěžovatelce nejpozději rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10. Je však zřejmé, že za den oznámení rozhodnutí o vyvlastnění stěžovatelce by měl být považován již okamžik, kdy tato vstoupila do postavení právního nástupce svých rodičů. Stěžovatelka striktně trvá na ustanovení § 51 správního řádu, který nepřipouští jinou formu oznámení než jeho doručení. Pokud však stěžovatelka sama podala odvolání, v podstatě připustila, že jí bylo rozhodnutí o vyvlastnění oznámeno. Žalovaný proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. O kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. 5 As 67/2009 – 157 ze dne 22. 7. 2010 a shledal ji nedůvodnou. Nejvyšší správní soud přitom vycházel ze skutečností, které vyplynuly ze správního spisu, z něhož vyplývá, že adresátům rozhodnutí, manželům Trejbalovým (rodičům stěžovatelky), bylo doručováno rozhodnutí ze dne 16. 10. 1961 ve společné obálce, doručení je potvrzeno pouze u otce stěžovatelky, který doručenku podepsal; v případě její matky není doručení prokázáno. Stěžovatelka podala dne 27. 4. 2006 odvolání proti výše označenému rozhodnutí, v němž uvádí, že účastnici řízení, jejíž právní nástupkyní se stěžovatelka stala, nebylo rozhodnutí doručeno, tudíž nemohla začít ani běžet lhůta pro odvolání. Žalovaný správní orgán rozhodnutím ze dne 8. 12. 2006, č. j. SMHMP 193426/2006/OST/Pt, odvolání postupem podle ust. § 92 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád zamítl pro opožděnost; odvolací orgán také odůvodňuje, proč podané odvolání nepovažuje za včasné; konstatuje přitom, že podle právního předpisu, dle kterého bylo ve vyvlastňovacím řízení postupováno, tj. vládního nařízení č. 91/1960 Sb., o správním řízení, bylo možno podat odvolání proti rozhodnutí ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení rozhodnutí. Ze spisu vyplynulo, že právnímu zástupci stěžovatelky byl dne 26. 7. 2004 doručen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10, z něhož lze seznat, že rozhodnutí správního orgánu ze dne 16. 10. 1961 nenabylo právní moci, a to právě z důvodu, že nebylo prokázáno doručení u matky stěžovatelky. Nejpozději tohoto dne tudíž stěžovatelka věděla, že jí, jakožto právní nástupkyni účastníků řízení svědčí právo k uplatnění řádného opravného prostředku. Spornou právní otázkou v projednávané věci je procesní postavení tzv. opomenutých účastníků správního řízení. Nejvyšší správní soud při posouzení věci vycházel ze závěrů, k nimž dospěl rozšířený senát ve svém rozhodnutí ze dne 17. 2. 2009, č. j. 2 As 25/2007 - 118. Rozšířený senát přitom posuzoval věc obdobnou, tedy to, zda v případech, kdy nebylo účastníkovi řízení rozhodnutí vůbec doručeno, je vůbec možné, aby rozhodnutí nabylo právní moci ve smyslu § 52 odst. 1 správního řádu z roku 1967 (nyní § 73 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb). Rozšířený senát mimo jiné ve svém rozhodnutí konstatoval, že právní moc rozhodnutí není zvrácena jen tím, že při oznamování rozhodnutí byl opomenut účastník, jsou-li splněny dva předpoklady: „Prvý předpoklad je splněn, lze-li postavit najisto, že opomenutý účastník seznal s dostatečnou jistotou a včas obsah vydaného rozhodnutí, především tedy, kdy a kým bylo vydáno, jak jej lze identifikovat, jakým způsobem a v jakém rozsahu mu takové rozhodnutí zasahuje do práv, a měl tedy účinnou možnost se proti němu účinně bránit opravnými prostředky. Obvykle tu půjde o případy, kdy se opomenutý účastník s obsahem rozhodnutí seznámil prostřednictvím jiné osoby, nebo se s ním seznámil jinak, a to prokazatelně a v rozsahu potřebném pro účelnou obranu proti němu (nahlížením do spisu v jiné procesní roli atp.). Druhý předpoklad je časový moment, spočívající v tom, že opomenutý účastník rozhodnutí v naznačeném rozsahu seznal v době, kdy ještě ostatní účastníci nemohli vycházet z toho, že rozhodnutí nabylo právní moci.“ Rozšířený senát dále ve svém rozhodnutí dospěl k závěr, že „(n)epostačí ani pouhá povědomost o tom, že řízení probíhalo. To musí platit zcela bez výjimky především tam, kde na obsah rozhodnutí nelze usoudit jen z pouhé informace o faktu, že řízení proběhlo nebo že rozhodnutí bylo vydáno (územní rozhodnutí, stavební povolení, různé koncese atp., tedy tam, kde lze oprávněně předpokládat připojení podmínek, různou intenzitu zásahu do práv, obecně tedy složitější úpravu právních a skutkových poměrů).“ Pátý senát rozhodující ve věci vycházel z předpokladů nastolených rozšířeným senátem ve výše uvedeném rozhodnutí, tedy, že za určitých skutečností rozhodnutí nabude právní moci i za existence opomenutého účastníka řízení, se všemi důsledky, plynoucími ze ztráty lhůt pro opravné prostředky řádné i mimořádné, a také lhůt žalobních. Tyto skutečnosti musí ovšem v prvé řadě zjistit, posoudit a řádně zdůvodnit správní orgán; prokáže-li se, že účastník získal řádnou vědomost o obsahu rozhodnutí (třebas i po měsících či letech od jeho vydání), teprve okamžikem získání této vědomosti se vytváří fikce, že tímto okamžikem mu bylo rozhodnutí oznámeno a že tedy teprve od tohoto okamžiku proti němu mohl podat odvolání (v případě rozhodnutí I. stupně, které správní orgán má za pravomocné) popřípadě teprve tímto okamžikem se počínají odvíjet lhůty pro podání návrhu na obnovu řízení (u rozhodnutí, které bylo k návrhu někoho jiného vydáno orgánem odvolacím). Účinky rozhodnutí vy