8 Afs 48/2012 — Nejvyšší správní soud

8 Afs 48/2012- 41 - text 8 Afs 48/2012 - 41 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: TRANS - TECHNIK, spol. s r. o., se sídlem Řípská 4, Brno, zastoupeného JUDr. Václavem Faltýnem, advokátem se sídlem náměstí Míru 143, Domažlice, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, Praha 4, proti rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 10. 1. 2011, čj. 309/2011-010100-21, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2012, čj. 30 Af 50/2011 – 26, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : I. 1. Rozhodnutím ze dne 16. 11. 2010, čj. 33090-12/2010-016200-021, Celní úřad Brno (dále jen „správní orgán prvního stupně“) shledal, že žalobce se dopustil správního deliktu podle § 298 odst. 1 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění účinném do 30. 6. 2011, porušením zájmu společnosti způsobem uvedeným v § 293 odst. 1 písm. b) téhož zákona, protože uvedl nesprávné údaje o zboží podléhajícím dohledu celních orgánů v celním prohlášení ze dne 12. 4. 2010. Správní orgán prvního stupně neuložil žalobci sankci v souladu s § 299 odst. 5 písm. a) celního zákona, uložil mu však povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč podle § 79 odst. 5 správního řádu a § 6 odst. 1 vyhlášky č. 520/2005 Sb., o rozsahu hotových výdajů a ušlého výdělku, které správní orgán hradí jiným osobám, a o výši paušální částky nákladů řízení. 2. Celní ředitelství Brno (dále jen „celní ředitelství“) zamítlo odvolání žalobce rozhodnutím ze dne 10. 1. 2011, čj. 309/2011-010100-21. II. 3. Žalobce napadl rozhodnutí celního ředitelství žalobou u Krajského soudu v Brně, který ji rozsudkem ze dne 30. 5. 2012, čj. 30 Af 50/2011 – 26, zamítl. 4. Podle krajského soudu se napadené rozhodnutí řádně a podrobně zabývalo žalobní námitkou, podle které celní ředitelství nemohlo rozhodnout o spáchání správního deliktu a zároveň o neuložení sankce. Celní ředitelství zdůvodnilo, proč došlo k naplnění skutkové podstaty celního deliktu podle § 298 odst. 1 celního zákona. Žalobce ostatně netvrdil, že by se nedopustil jednání uvedeného v tomto ustanovení a v § 293 odst. 1 písm. b) téhož zákona. Správní orgány správně dovodily, že § 299 odst. 5 písm. a) tohoto zákona umožňuje upuštění od uložení sankce. Jsou-li naplněny podmínky tohoto ustanovení, správní orgán nemusí uložit sankci, kterou by za jiných okolností uložit musel. Krajský soud přisvědčil závěru správních orgánů, že ačkoliv se žalobce dopustil celního deliktu, sankce mu nebude uložena právě s odkazem na § 299 odst. 5 písm. a) celního zákona. 5. Krajský soud byl přesvědčen, že v posuzované věci nebylo namístě zastavit řízení podle § 66 odst. 2 správního řádu, protože nebyly dány podmínky pro jeho aplikaci. Krajský soud považoval závěry celního ředitelství za správné a ztotožnil se s nimi. 6. Krajský soud souhlasil s celním ředitelstvím i v otázce žalobcem tvrzené nezákonnosti výroku o náhradě nákladů řízení. Odůvodnění celního ředitelství bylo přiléhavé a dostatečné. V tomto směru krajský soud v plném rozsahu přebral argumentaci celního ředitelství (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, čj. 8 Afs 75/2005  130, č. 1350/2007 Sb. NSS, všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Byl-li žalobce shledán vinným ze spáchání celního deliktu, správní orgán byl povinen uložit mu povinnost nahradit náklady řízení. Výši nákladů řízení žalobce nenapadl, soud ji proto nemusel přezkoumat. Nad rámec nutného odůvodnění však podotkl, že výše nákladů odpovídá zákonné úpravě. III. 7. Žalobce (stěžovatel) brojil proti rozsudku krajského soudu kasační stížností z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. 8. Stěžovatel namítl, že trestnost posuzovaného jednání nebyla dána, pokud správní orgány shledaly naplnění podmínek podle § 299 odst. 5 písm. a) celního zákona. Nebylo proto možné rozhodnout, že se stěžovatel dopustil celního deliktu, a zároveň neuložit sankci a uložit povinnost k náhradě nákladů řízení. 9. Podle stěžovatele je řízení o celních deliktech řízením o ukládání sankcí za správní delikty (viz § 298 odst. 1 ve spojení s § 299 celního zákona). Nelze-li uložit sankci, nelze rozhodnout, že se delikt stal (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2000, sp. zn. 28 Ca 145/99). 10. Stěžovatel byl přesvědčen, že za dané situace je třeba zastavit řízení o celním deliktu podle § 66 odst. 2 správního řádu, protože odpadl důvod pro vedení řízení, kterým bylo uložení sankce za celní delikt. Podle stěžovatele rovněž nebylo možné uložit povinnost k náhradě nákladů řízení, protože správní orgány nerozhodly o porušení povinnosti ze strany stěžovatele. 11. Stěžovatel napadl také výrok II. rozsudku krajského soudu, podle kterého žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Považoval-li stěžovatel za nezákonný výrok o zamítnutí žaloby, nemohl souhlasit ani s výrokem o náhradě nákladů řízení, který vychází ze zamítnutí žaloby. IV. 12. Ve vyjádření ke kasační stížnosti se celní ředitelství ztotožnilo s rozsudkem krajského soudu a odkázalo také na své vyjádření k žalobě. Ustanovení § 299 odst. 5 písm. a) celního zákona je podle celního ředitelství liberačním důvodem pro neuložení sankce za celní delikt, které však zároveň nevede ke zproštění odpovědnosti za spáchaný delikt (obdobně srov. zásadu trestního práva nulla poena sine lege). Toto ustanovení umožňuje zohlednit situace, kdy subjekt naplní skutkovou podstatu celního deliktu, ale následně učiní vše pro uvedení stavu do pořádku a zjedná ve věci nápravu, tzn. že uvede pravdivé a správné údaje. Není ve veřejném zájmu ukládat sankce za každé porušení celního zákona. K naplnění preventivní a výchovné funkce postačuje samotné projednání celního deliktu. Celní ředitelství proto nepřisvědčilo stěžovateli, že trestnost jednání není automaticky dána, jsou-li naplněny podmínky pro uplatnění zmiňovaného ustanovení. 13. Skutečnost, že „sankce nebude uložena“neznamená, že „žalobce za správní delikt neodpovídá“. Celní ředitelství podpořilo svoji argumentaci odkazem na odbornou literaturu (Mates, P. a kol. Zásady správního práva trestního. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 172), podle které „Právní úprava zná též upuštění od uložení sankce (odkaz na celní zákon). Správní orgán pak v rozhodnutí o správním deliktu vysloví pouze vinu odpovědné osoby, popř. též povinnost uhradit náklady řízení (odkaz na § 79 odst. 5 správního řádu).“ Pokud byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání celního deliktu, správní orgán byl povinen mu uložit povinnost k náhradě nákladů řízení. 14. K odkazu stěžovatele na rozsudek Městského soudu v Praze čj. 28 Ca 145/99  41, celní ředitelství uvedlo, že toto rozhodnutí nedopadá na posuzovanou věc. Městský soud se zde zabýval výkladem § 11 zákona č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci. Tento zákon neobsahuje ustanovení obdobné § 299 odst. 5 písm. a) celního zákona, závěry městského soudu o zastavení řízení proto v posuzovaném případě nelze použít. V. 15. Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3, 4 s. ř. s.). 16. Kasační stížnost není důvodná. 17. Nejvyšší správní soud nejprve podotýká, že v souvislosti s nabytím účinnosti zákona č. 17/2012 Sb., o Celní správě České republiky, ve znění zákona č. 407/2012 Sb., stávající celní ředitelství, tj. i původně žalované Celní ředitelství Brno, zanikla ke dni 1. 1. 2013. V rámci nedokončených řízení ve správním soudnictví se dnem 1. 1. 2013 stal jejich nástupcem žalovaný. 18. V posuzované věci je sporným výklad § 299 odst. 5 písm. a) celního zákona, podle kterého sankce za celní delikt nebude uložena osobě, která učinila chybu v podaném celním prohlášení, ale prokázala, že učinila veškeré kroky potřebné k zajištění správných a přesných údajů. Stěžovatel je přesvědčen, že trestnost jednání není dána, jsou-li naplněny podmínky uvedeného ustanovení, protože řízení o celních deliktech je řízením o ukládání sankcí za správní delikty. Jinými slovy, podle stěžovatele platí, že celní orgán nemůže rozhodnout, že se delikt stal, neuloží-li za něj sankci. 19. Nejvyšší správní soud tomuto názoru nepřisvědčil. Z úvodních slov § 299 odst. 5 celního zákona („Sankce nebude uložena …“) jednoznačně vyplývá, že toto ustanovení se vztahuje pouze na ukládání sankce, nikoliv na posuzování viny či odpovědnosti za spáchání celního deliktu. Lze z něj dovodit pouze tolik, že za splnění určitých taxativně vymezených předpokladů, celní orgán nepřistoupí k uložení sankce. Jedná