4 As 28/2015 — Nejvyšší správní soud

4 As 28/2015- 44 - text 4 As 28/2015 - 46 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobce: B. V., zast. Mgr. Martinem Hájkem, advokátem, se sídlem Revoluční 1003/3, Praha 1, proti žalovanému: Obvodní báňský úřad v Kladně, se sídlem Kozí 4, Praha 1, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Miroslava Šafránková, MBA, se sídlem Bellušova 1846, Praha 5, správce konkursní podstaty KAVEX - GRANIT HOLDING a. s., IČ: 251 83 435, se sídlem Lobezská 41, Plzeň, zast. JUDr. Hanou Kapitánovou, advokátkou, se sídlem Sady 5. května 36, Plzeň, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2014, č. j. 10 A 116/2011 - 35, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků ani osoba zúčastněná na řízení n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Předcházející řízení [1] Žalobce se v žalobě podané u Městského soudu v Praze domáhal vyslovení nicotnosti dvou potvrzení žalovaného ze dne 2. 5. 2011, č. j. 11767/2011/02/002 a č. j. 11767/2011/02/001, kterými žalovaný potvrdil na základě pravomocného rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 2. 2010, č. j. 22 Cm 71/2003-382, ve znění pravomocného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 2. 2011, č. j. 15 Cmo 129/2010 - 512, že dobývací prostory Solopysky a Štětkovice byly převedeny z organizace žalobce na organizaci úpadce, tj. obchodní společnost KAVEX – GRANIT HOLDING a.s., jejíž konkursní správkyní byla ustanovena osoba zúčastněná na řízení. [2] Městský soud žalobu odmítl usnesením ze dne 17. 12. 2014, č. j. 10 A 116/2011 - 35, neboť shledal, že soudní ochrana proti vydání, eventuelně nevydání, předmětných potvrzení může být realizovaná pouze v řízení o žalobě na ochranu proti nezákonnému zásahu, pokynu nebo donucení správního orgánu podle § 82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), a nikoliv žalobou proti rozhodnutí podle § 65 a násl. s. ř. s. V případě obou potvrzení se jednalo o osvědčení stavu evidence dobývacích prostor, které vycházelo z pravomocných rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 2. 2010, č. j. 22 Cm 71/2003 - 382, a Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 2. 2011, č. j. 15 Cmo 129/2010-512. Proto se nejednalo o úkony, které by jakkoli zakládaly, měnily nebo rušily práva a povinnosti. Správní orgán vydal potvrzení podle ustanovení § 29 zákona č. 44/1988 Sb., horní zákon, ve znění pozdějších předpisů, nikoli rozhodnutí dle § 27 téhož zákona, přičemž se jednalo o faktický úkon spočívající ve vydání osvědčení o stavu evidence. Městský soud přitom svůj názor podložil odkazem na řadu rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (ze dne 23. 3. 2005, č. j. 6 A 25/2002 - 42, č. 906/2006 Sb. NSS; ze dne 21. 10. 2008, č. j. 8 As 47/2005 - 86, č. 1764/2009 Sb. NSS; ze dne 7. 11. 2007, č. j. 3 As 33/2006 - 84; ze dne 16. 11. 2010, č. j. 7 Aps 3/2008 - 98; ze dne 26. 1. 2012, č. j. 4 Aps 4/2011 - 68, č. 2600/2012 Sb. NSS, všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na: www.nssoud.cz). Dále rozhodl, že žádný z účastníků a ani osoba zúčastněná na řízení neměli právo na náhradu nákladů řízení a žalobci vrátil zaplacený soudní poplatek k rukám jeho zástupkyně. II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření dalších účastníků a řízení před soudem [3] Kasační stížností podanou dne 4. 2. 2015 u Nejvyššího správního soudu brojí žalobce (dále jen „stěžovatel“) proti nadepsanému usnesení městského soudu. Stěžovatel nepovažuje za správný názor městského soudu, že žalovaný postupoval řádně podle ustanovení § 29 horního zákona. Uvádí, že potvrzení o evidenci převodu dobývacího prostoru jsou rozhodnutími ve smyslu ustanovení § 67 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, a proto jejich vydání mělo předcházet správní řízení. Jelikož souhlas žalovaného je podmínkou účinnosti převodu dobývacích prostor, nelze ho považovat za osvědčení podle ustanovení § 154 a násl. správního řádu. Smlouva o převodu dobývacích prostor může být nahrazena soudním rozhodnutím, ale pouze žalovaný může rozhodovat o tom, zda je osoba zúčastněná na řízení organizací, která je způsobilá k tomu, aby na ni byly dobývací prostory převedeny. Z uvedených důvodů považuje stěžovatel za chybný odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 11. 2007, č. j. 3 As 33/2006 - 84, protože v něm soud posuzoval potvrzení, které bylo vydáno pro jiné řízení, zatímco nyní žalovaný vydal potvrzení pro převod dobývacích prostor. [4] Pokud by pro převod dobývacích prostor postačovalo rozhodnutí soudu bez souhlasu žalovaného, soud by tím fakticky přejal pravomoc žalovaného. Stěžovatel je držitelem platných a účinných rozhodnutí báňského úřadu vydaných v jeho prospěch, a proto by měl být právě on evidován ve vztahu k dobývacím prostorům v příslušné evidenci ve smyslu ustanovení § 29 horního zákona. Na tomto stavu nic nemění ani rozsudky, které neprohlašují oprávnění k dobývání za neplatná, neúčinná či zrušená. Žalovaný tak svým postupem porušil ustanovení § 2 odst. 2 a 3 správního řádu. [5] Stěžovatel dále uvádí, že horní zákon nezná jiné způsoby převodu dobývacího prostoru než postupem podle ustanovení § 27 odst. 7 horního zákona. Bez projevu vůle převodce nebylo možné uskutečnit převod dobývacích prostor, a proto nebylo možné ani provést změnu v evidenci dobývacích prostor podle ustanovení § 29 odst. 3 horního zákona. Jelikož rozsudky nenahrazují projev souhlasu stěžovatele, žalovaný nebyl oprávněn provést změnu v evidenci dobývacích prostor. Žalovaný měl proto postupovat podle ustanovení § 27 odst. 7 horního zákona. [6] Protože z výše uvedených důvodů měla být potvrzení vnímána jako rozhodnutí, mělo jim předcházet řádné správní řízení. Žalovaný tím, že nezahájil správní řízení a nedal prostor stěžovateli k uplatnění jeho procesních práv, porušil ustanovení § 4 odst. 3 a 4 správního řádu a zásadu materiální pravdy, když nezjistil, zda osoba zúčastněná na řízení splňovala požadavky horního zákona, aby na ní mohly být dobývací prostory převedeny. Rovněž byla vybrána nevhodná forma správního aktu, protože pro změnu právního statusu mělo být zvoleno rozhodnutí. Stěžovatel tak byl připraven o možnost podat opravný prostředek. Vzhledem k tomu, že potvrzení postrádají náležitosti rozhodnutí, měl je městský soud prohlásit za nicotná. [7] Žalovaný a osoba zúčastněná na řízení se ve lhůtě stanovené soudem ke kasační stížnosti nevyjádřili. [8] Nejvyšší správní soud vyzval stěžovatele usnesením ze dne 9. 2. 2015, č. j. 4 As 28/2015 - 16, k úhradě soudního poplatku ve lhůtě 7 dní od doručení usnesení, poučil ho o následcích spojených s jeho nezaplacením a o možnosti požádat o částečné či plné osvobození. Stěžovatel poplatek ve lhůtě stanovené soudem nezaplatil, a proto zdejší soud řízení zastavil usnesením ze dne 4. 3. 2015, č. j. 4 As 28/2015 - 29, které nabylo právní moci dne 10. 3. 2015. Jelikož ale stěžovatel stihl poplatek zaplatit v den, ve kterém rozhodnutí nabylo právní moci, zdejší soud rozhodnutí o zastavení řízení usnesením ze dne 24. 3. 2015, č. j. 4 As 28/2014 - 41, zrušil. III. Posouzení kasační stížnosti [9] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal podmínky pro řízení o kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozsudku (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§ 102 s. ř. s.), a stěžovatel je zastoupen advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). [10] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti a jejím doplnění. Neshledal přitom vady podle ustanovení § 109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Ačkoli stěžovatel uplatnil ve smyslu ustanovení § 103 odst. 1 s. ř. s. více kasačních důvodů, zdejší soud ve své konstantní judikatuře zastává názor (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, č. 625/2005 Sb. NSS), že v případě kasační stížnosti proti usnesení o odmítnutí žaloby městským soudem přichází z povahy věci v úvahu pouze důvod spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu [§ 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.]. [11] Kasační stížnost není důvodná. [12] Podle § 29 odst. 3 horního zákona „[e]videnci dobývacích prostorů a jejich změn vede obvodní báňský úřad v knihách dobývacích prostorů. Souhrnnou evidenci dobývacích prostorů vede Český báňský úřad“. [13] Podle § 29 odst. 5 horního zákona „[o]rgány uvedené v odstavcích 1 až 4 poskytnou do 30 dnů od vyžádání údaje z evidence orgánům územního plánování a umožní nahlížet do evidence, popřípadě poskytnou z této evidence potřebné informace nebo výpisy fyzickým a práv