4 As 22/2016 — Nejvyšší správní soud

4 As 22/2016- 38 - text  4 As 22/2016 - 42 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: Ing. J.T., zast. JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, se sídlem Karlovo náměstí 559/28, Praha 2, proti žalované: Policie České republiky, Policejní prezidium České republiky, se sídlem Strojnická 27, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2015, č. j. 7 A 320/2011 – 44, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků řízení n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : I. Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti [1] Rozhodnutím žalované ze dne 12. 10. 2011, č. j. PPR-17367-3/ČJ-2011-0099US (dále též „napadené rozhodnutí“), bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje ze dne 18. 8. 2011, č. j. KRPU-74094-8/ČJ-2011-0400IZ-TP, kterým byl zajištěn žalobcův zbrojní průkaz č. AL 392329 a v rozhodnutí označené průkazy zbraní, zbraně a střelivo (dále též jen „zbrojní průkaz“). V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaná popsala, že podnětem pro zahájení předmětného správního řízení bylo usnesení Policie ČR ze dne 26. 7. 2006, kterým bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro úmyslný trestný čin podplácení podle § 161 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona. K věci samé žalovaná vysvětlila, že institut zajištění zbrojního průkazu je aplikovatelný ve všech případech, kdy je zahájeno trestní stíhání pro trestný čin uvedený v § 22 odst. 1 zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, (zákon o zbraních), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zbraních“), v němž jsou vyjmenovány určité trestné činy. Zajištění zbrojního průkazu je používáno jako preventivní opatření v situaci, kdy je proti držiteli zbrojního průkazu zahájeno trestní stíhání pro úmyslný trestný čin. Nelze totiž čekat na projev vůle směřující k možnému zneužití legálně držené zbraně a teprve ex post tento institut aplikovat. Žalovaná se ztotožnila se závěry správního orgánu prvního stupně a zopakovala, že důvodem pro předmětné opatření byla skutečnost, že proti žalobci bylo zahájeno trestní stíhání, přičemž správní orgán prvního stupně není za takové situace oprávněn sledovat stav trestního řízení a monitorovat důkazní situaci, případně posuzovat vývoj trestního stíhání, jelikož ke zneužití zbraně může dojít velmi rychle, proto je nutné na tuto situaci neprodleně reagovat z důvodu ochrany veřejného pořádku a bezpečnosti. Žalovaná proto dospěla k závěru, že zajištění zbrojního průkazu bylo v daném případě na místě. [2] Žalobce se proti napadenému rozhodnutí bránil žalobou ze dne 23. 11. 2011, v níž namítal, že napadené rozhodnutí je nezákonné a nepřezkoumatelné, neboť neobsahuje řádné odůvodnění, a je nepřesvědčivé, jelikož neobsahuje úvahy stran nutnosti zahájení správního řízení. Žalobce uvedl, že byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 č. j. 24 T 56/2008-2658, uznán vinným ze spáchání trestného činu podle § 161 odst. 1 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 3 let; dále byl odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 40.000 Kč. Proti tomuto odsuzujícímu rozsudku se však žalobce odvolal. Na základě této skutečnosti však bylo se žalobcem zahájeno řízení o zajištění zbrojního průkazu. Z formulace § 57 zákona o zbraních však vyplývá, že příslušný útvar Policie ČR „může“, ale nemusí správní řízení zahájit. Tento pojem zakládá prostor pro správní úvahu a nebylo tudíž povinností správního orgánu řízení zahájit či v něm dále pokračovat. Správní orgány měly přihlédnout k tomu, že v době jejich rozhodování zde nebyl pravomocný rozsudek, který by konstatoval vinu žalobce, tudíž měly ctít presumpci neviny. Úvahy správního orgánu o tom, zda se v dané věci jedná o úmyslný trestný čin, jsou tudíž bezpředmětné, neboť tuto otázku může zodpovědět pouze soud. Žalobce vyslovil názor, že v případě trestného činu, za který je stíhán, nejsou v žádném případě splněny zákonné podmínky pro vydání napadeného rozhodnutí o zajištění zbrojního průkazu, neboť ustanovení § 22 odst. 1 písm. c) zákona o zbraních totiž hovoří o právní moci rozsudku, v mezidobí vydaný rozsudek však ještě nenabyl právní moci. Žalobce zdůraznil, že zbrojní průkaz a zbraně potřebuje pro výkon své činnosti správy nemovitostí. Navrhoval proto, aby městský soud napadené rozhodnutí zrušil. [3] Žalovaná se k žalobě vyjádřila v podání ze dne 17. 7. 2012, v němž vysvětlila, že zákon o zbraních umožňuje zajištění zbrojního průkazu v návaznosti na zahájení trestního stíhání pro úmyslný trestný čin. Trestní stíhání pro úmyslný trestní čin přitom bylo vůči žalobci zahájeno z moci úřední; žalobce se mohl proti jeho zahájení bránit příslušnými prostředky dle trestního řádu. Skutečnost, že rozsudek obvodního soudu v trestní věci žalobce dosud nenabyl právní moci je irelevantní, neboť rozhodující je právě zahájení trestního stíhání proti žalobci pro úmyslný trestný čin. K poukazu žalobce na znění ustanovení § 22 odst. 1 zákona o zbraních, žalovaná zdůraznila, že pokud by byly naplněny tam uvedené podmínky, ztratil by žalobce bezúhonnost a nemohl by proto mít oprávnění nakládat se zbraní, tudíž by mu zbrojní průkaz musel být odňat. Zajištění zbrojního průkazu je naopak preventivní opatření, které vychází z toho, že oprávnění legálně disponovat se zbrání má pouze ten, kdo prokáže, že do vydání zbrojního průkazu neporušoval svým úmyslným jednáním trestněprávní předpisy. Dojde-li ke stavu, kdy jednání držitele zbrojního průkazu dosáhne intenzity, že je proti němu zahájeno trestní stíhání, není možné čekat na případné zneužití zbraně takovým držitelem, tudíž je na místě zbraň zajistit. Tyto úvahy jsou přitom v odůvodnění napadeného rozhodnutí řádně uvedeny. K námitce žalobce, že zbraň potřebuje k výkonu své činnosti, odkázala žalovaná na to, že v mezidobí bylo pravomocně rozhodnuto o odnětí zbrojního průkazu, tudíž žalobce nemůže zbraň v současné době vlastnit. Žalovaná proto navrhovala, aby městský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. [4] V replice doručené městskému soudu dne 30. 7. 2012 žalobce trval na stanovisku, že v době vydání napadeného rozhodnutí byl bezúhonným, tudíž žalovaná nemohla rozhodnout o zajištění jeho zbrojního průkazu. Připustil však, že následně byl odsouzen pro úmyslný trestný čin, avšak pro trestný čin podplácení, který není násilné povahy. Tvrdil, že v mezidobí vydané rozhodnutí o odnětí zbrojního průkazu si nemohl převzít, protože mu nebylo nikdy doručeno. [5] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 12. 2015, č. j. 7 A 320/2011 – 44, žalobu jako nedůvodnou zamítl. Vycházel z ustanovení § 57 odst. 1 zákona o zbraních, které upravuje jedinou zákonnou podmínku pro využití institutu zajištění, a to zahájení trestního stíhání pro vymezený čin či zahájení správního řízení pro některý z vymezených přestupků. Stanovení relevantních trestných činů zákon činí odkazem na ustanovení § 22 odst. 1 téhož zákona, které vymezuje bezúhonnost jako základní podmínku pro vydání zbrojního průkazu. Zajištění zbrojního průkazu podle § 57 zákona o zbraních je opatření preventivní a dočasné povahy, kdy je zpochybněna bezúhonnost držitele zbrojního průkazu. Ustanovení § 22 zákona o zbraních má být v případě rozhodování o zajištění zbrojního průkazu přitom aplikováno jen ve vztahu k výčtu tam uvedených trestných činů. Podmínkou pro zajištění zbrojního průkazu je podle závěru soudu zahájení trestního řízení pro jakýkoliv úmyslný trestný čin, nebo pro trestný čin spáchaný sice z nedbalosti, ale spočívající v porušení povinností v souvislosti s držením, nošením nebo používáním zbraně nebo střeliva. Otázka presumpce neviny ani vlastního hodnocení stupně nebezpečnosti činu, z něhož je držitel zbrojního průkazu podezírán, je proto irelevantní. Z toho, že žalobce byl nepravomocně odsouzen za trestný čin, je zřejmé, že proti němu bylo dále vedeno trestní stíhání. Podle soudu byla rovněž splněna i druhá podmínka pro zajištění zbrojního průkazu, neboť se trestní stíhání týkalo trestného činu vymezeného v § 22 odst. 1 zákona o zbraních, tedy úmyslného trestného činu. To, že žalobce za tento trestný čin nebyl ještě pravomocně odsouzen, není podstatné, pokud by tomu tak bylo, ztratil by tím bezúhonnost, tudíž by bylo na místě mu zbrojní průkaz odejmout. Soud zdůraznil, že zajištění zbrojního průkazu je opatřením preventivní povahy k ochraně veřejné bezpečnosti, když zde vznikla pochybnost o bezúhonnosti držitele zbrojního průkazu. Uzavřel, že odůvodnění napadeného rozhodnutí obsahuje dostatečné úvahy správního orgánu o nutnosti vydat rozhodnutí o zajištění zbrojního průkazu. Pokud má být zajištění zbrojního průkazu prostředkem okamžité reakce na vznik pochyb