2 Azs 110/2017 — Nejvyšší správní soud

2 Azs 110/2017- 41 - text 2 Azs 110/2017 - 43 pokračování U S N E S E N Í Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Filipa Dienstbiera a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: P. B., zast. Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem se sídlem Sevastopolská 378/16, Praha 10, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 12. 2016, č. j. OAM-157/LE-LE05-LE24-2016, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 2. 2017, č. j. 60 Az 44/2016 – 41, t a k t o : I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost. II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Jindřichu Lechovskému, advokátovi, s e p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši 8228 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í : [1] Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení shora označeného rozsudku krajského soudu, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 12. 2016, č. j. OAM-157/LE-LE05-LE24-2016 (dále jen „napadené rozhodnutí“). Tímto rozhodnutím byla zamítnuta stěžovatelova žádost o udělení mezinárodní ochrany podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném pro projednávanou věc, dále jen „zákon o azylu.“ [2] Krajský soud neshledal stěžovatelem uváděné žalobní námitky důvodnými a žalobu zamítl. [3] Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, v níž uplatnil kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). [4] Stěžovatel uvádí, že přijatelnost jeho kasační stížnosti je dána s ohledem na to, že je třeba řešit otázku, jež dosud nebyla plně řešena judikaturou Nejvyššího správního soudu. Za takovou otázku stěžovatel označuje to, jestli lze za důvod humanitárního azylu označit skutečnost, že na žadateli o mezinárodní ochranu je finančně závislá jiná dlouhodobě práceneschopná osoba. [5] Stěžovatel svoji žalobu založil především na nesprávném posouzení otázky možného udělení humanitárního azylu. Soud se neztotožnil s názorem stěžovatele, dle nějž jeho odloučení od jeho přítelkyně může být natolik závažným zásahem do jeho soukromého života, jakožto i zásahem do rodinného života jeho přítelkyně, že mohou být dány důvody humanitárního azylu. Správní orgán, potažmo krajský soud, dospěl k závěru, že ačkoli je přítelkyně stěžovatele dlouhodobě práceneschopná a na stěžovateli finančně závislá, je fyzicky soběstačná a není tedy ani částečně odkázána na stěžovatelovu péči. S tímto závěrem stěžovatel nesouhlasí. Stěžovatel uvádí, že žalovaný i soud zřejmě odlišují stav, kdy je blízká osoba žadatele o mezinárodní ochranu v takové situaci, že není fyzicky soběstačná a situaci, kdy je taková osoba na druhé osobě pro svoji práceneschopnost závislá finančně. Takové rozlišení považuje stěžovatel za nesprávné a zavádějící. Stěžovatel považuje uvedené posouzení za natolik nesprávné, že správní uvážení žalovaného a také samotný rozsudek, nemohou obstát. [6] Stěžovatel připomíná usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2014, č. j. 5 Azs 23/2013 – 18, v němž jsou popsány případy, kdy lze udělit azyl z humanitárních důvodů. Závěr žalovaného a krajského soudu, že finanční závislost na rozdíl od fyzické závislosti nemůže vést k naplnění podmínek humanitárního azylu, je dle stěžovatele v rozporu s elementárními principy logického uvažování. Je sice nepochybné, že je běžné a obvyklé, že fyzická nesoběstačnost je řešena pomocí sociálních a zdravotních služeb, které jsou běžně dostupné nepochybně i v Praze, kde žije stěžovatel a jeho přítelkyně; na druhou stranu se jedná o služby placené, tudíž jistým způsobem finančně náročné. Případná neschopnost práce v případě cizince, který nemůže plně využívat český sociální systém, vede ke zcela zásadním důsledkům především finančního charakteru. Nemožnost zajištění ubytování a stravy má postupně obdobné následky jako úplná fyzická nesoběstačnost, což může vést k fatálním následkům. S ohledem na to, že případná povinnost manžela stěžovatelovy přítelkyně přispívat na její výživu může zůstat pouhým závazkem, je třeba kalkulovat s tím, že práceneschopnost přítelkyně stěžovatele povede nutně k tomu, že ta bude nucena vycestovat na Ukrajinu, aby snížila své náklady na život a usnadnila tak stěžovateli, aby ji mohl živit alespoň ve své vlasti. V této situaci tak bylo nutné posoudit, zda je možné toto řešení po stěžovatelově přítelkyni požadovat s ohledem na zásadně zhoršenou situaci v ukrajinském zdravotnictví a nemožnost její účinné léčby. [7] S ohledem na uvedené navrhuje stěžovatel rozsudek krajského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. [8] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti předeslal, že se plně ztotožňuje se závěry krajského soudu. Podle názoru žalovaného existuje pro udělení humanitárního azylu v praxi dostatečná judikatura správních soudů, kterou ve svém rozhodnutí reflektoval. Míra nezbytné péče stěžovatele o jeho přítelkyni, která je vdaná za občana ČR, není natolik vysoká, aby bylo možno hovořit o důvodu hodném zvláštního zřetele. Na udělení humanitárního azylu nemá stěžovatel právní nárok a záleží především na úvaze správního orgánu, která je omezena zákazem libovůle. Této povinnosti žalovaný dle svého přesvědčení dostál. Žalovaný akcentuje, že partnerský vztah stěžovatele s vdanou ženou nemůže představovat případ hodný zvláštního zřetele, pro nějž by bylo možno udělit humanitární azyl podle § 14 zákona o azylu. Žalovaný navrhuje kasační stížnost odmítnout pro nepřijatelnost, příp. ji jako nedůvodnou zamítnout. [9] Podle § 104a odst. 1 s. ř. s. jestliže kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost. [10] Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, přesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. Nejvyšší správní soud v citovaném usnesení rovněž uvedl, že v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu je nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodů kasační stížnosti, stanovených v § 103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž též uvést, v čem stěžovatel spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat. [11] V projednávané věci stěžovatel nepředestřel žádnou otázku, jež by mohla mít obecný dopad na rozhodovací činnost krajských soudů, a k níž by se měl Nejvyšší správní soud vyslovit za účelem sjednocování judikatury. Takovou otázku nenalezl soud ani ex offo z obsahu spisů, resp. ani z popisu skutečnosti samotným stěžovatelem. Veškeré azylově relevantní důvody, a to včetně možnosti udělení azylu z humanitárních důvodů, pojednal krajský soud v odůvodnění svého rozsudku standardně, přičemž dostatečně ozřejmil, z jakých skutkových okolností vyšel, které právní předpisy aplikoval, a jaké právní závěry vyvodil. Samotný nesouhlas stěžovatele s názorem soudu, stojící nadto na námitkách uplatněných již v žalobní argumentaci, s nimiž se krajský soud v napadeném rozsudku plně vypořádal, ještě přijatelnost kasační stížnosti nezakládá. [12] Pouze na okraj Nejvyšší správní soud upozorňuje na svoji konstantní judikaturu týkající se možnosti udělení humanitárního azylu, např. usnesení ze dne 19. 5. 2004, č. j. 5 Azs 60/2004 - 52, ze dne 19. 7. 2004, č. j. 5 Azs 105/2004 - 72, nebo mj. též stěžovatelem uváděné usnesení 28. 3. 2014, č. j. 5 Azs 23/2013 – 18. Zpochybňuje-li stěžovatel postup krajského soudu, který podle jeho názoru nedostatečně přezkoumal rozhodnutí žalovaného, pokud se týká otázky neudělení azylu z humanitárního důvodu, nelze s ním souhlasit. V daném případě stěžovatel v žalobě zpochybnil zákonnost výroku žalovaného o neudělení humanitárního azylu a krajský soud se s touto námitkou v napadeném rozsudku řádně a dostatečně vypořádal. V odůvodnění rozsudku poukázal na nenárokový charakter humanitárního azylu (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 36