1 Afs 451/2017 — Nejvyšší správní soud

1 Afs 451/2017- 25 - text pokračování 1 Afs 451/2017 - 27 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobkyně: SK Sigma Olomouc, a. s., se sídlem Legionářská 1165/12, Nová Ulice, Olomouc, zastoupena Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem se sídlem Na Střelnici 39, Olomouc, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 5. 2016, č. j. 23620/16/5100-31461-700796, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, ze dne 15. 11. 2017, č. j. 65 Af 91/2016 - 25, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Finanční úřad pro Olomoucký kraj platebním výměrem ze dne 23. 9. 2015, č. j. 1593774/15/3101-70463-805743, žalobkyni vyměřil daň z nabytí nemovitých věcí ve výši 436.336 Kč. Odvolání žalobkyně žalovaný zamítl a napadený platební výměr potvrdil. [2] Žalobkyně proti rozhodnutí žalovaného brojila žalobou u Krajského soudu v Ostravě  pobočky v Olomouci, který ji zamítl. Konstatoval, že žalovaný vypořádal všechny odvolací námitky. Správce daně nepochybil, pokud aplikoval zákonné opatření senátu č. 340/2013 Sb., o dani z nabytí nemovitých věcí (dále jen „zákonné opatření“), neboť k daňově rozhodným skutečnostem ve věci došlo až po datu účinnosti zákonného opatření (§ 57 zákonného opatření). Žalobkyně se stala vlastníkem nemovitých věcí zápisem do katastru nemovitostí s účinky k 25. 2. 2014; správce daně se proto oprávněně při stanovení daně řídil zákonným opatřením, na jehož základě stanovil, že poplatníkem daně je žalobkyně. [3] K námitce, že se správní orgány měly řídit přechodnými ustanoveními (§ 778 a § 779) zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), soud zdůraznil, že v souzené věci jde o stanovení daně jako veřejnoprávní povinnosti, nejedná se o spor vyplývající ze zvýšení základního kapitálu společnosti. Pro správní orgány tak bylo rozhodné pouze to, kdo nově nabyl nemovité věci a kdy k této skutečnosti došlo. Žalobkyně nesprávně směšuje soukromoprávní úpravu týkající se zvýšení základního kapitálu a veřejnoprávní úpravu vztahující se na daňové řízení. [4] Krajský soud se neztotožnil ani s námitkou, že žalobkyně nemohla ovlivnit, kdy dojde k zápisu do veřejných rejstříků, a tedy jaká právní úprava bude na rozhodovanou věc dopadat. Uvedl, že žalobkyně si sama zvolila, kdy se uskuteční valná hromada a dojde ke zvýšení základního kapitálu. Zákonné opatření bylo platné již od 30. 10. 2013, o změnách v právní úpravě se tedy mohla žalobkyně předem informovat. Podala-li návrh na vklad do katastru nemovitostí dne 25. 2. 2014, nemohla očekávat, že by ke vkladu mohlo dojít před 1. 1. 2014. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [5] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížnost z tvrzeného důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). [6] Dle stěžovatelky je na celý proces nutno pohlížet jako na jeden celek, který započal již rozhodnutím valné hromady stěžovatelky ze dne 19. 12. 2013 o zvýšení základního kapitálu nepeněžitým vkladem, pokračoval zápisem této skutečnosti do obchodního rejstříku a následně upsáním vkladu do katastru nemovitostí. Napadené rozhodnutí nijak nezohledňuje přechodná ustanovení zákona o obchodních korporacích. Z nich je zřejmé, že se má postupovat podle dosavadních právních předpisů, za které je možno považovat i daňové předpisy. [7] Stěžovatelka proto navrhuje zrušení rozsudku a vrácení věci krajskému soudu k novému projednání. [8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že zdanění nepeněžitého vkladu se plně řídí úpravou dle zákonného opatření; použití zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí (dále jen „zákon č. 357/1992 Sb.“) bylo vyloučeno, neboť ke vkladu do katastru nemovitostí došlo až po zániku účinnosti tohoto zákona. Žalovaný odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí (s. 4 a 5) a napadeného rozsudku, s jehož odůvodněním bezvýhradně souhlasí. Přechodná ustanovení zákona o obchodních korporacích pojmem „dosavadní právní předpisy“ jednoznačně myslí zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, neboť přechodná ustanovení vždy upravují vztahy dřívější právní úpravy a nové právní úpravy, tj. právní úpravy, jejíž účinnost skončila pro nabytí účinnosti nového zákona. Přechodná ustanovení zákona o obchodních korporacích nemohou mít vliv na daňové předpisy (zákonné opatření). [9] Žalovaný navrhuje kasační stížnost zamítnout. III. Posouzení věci [10] Kasační stížnost splňuje formální náležitosti požadované zákonem. Nejvyšší správní soud však podotýká, že důvody kasační stížnosti musí směřovat proti rozhodnutí krajského soudu, neboť podstatou řízení o kasační stížnosti je přezkum soudního rozhodnutí (§ 102 s. ř. s.). Stěžovatelka podanou kasační stížností zcela přebírá žalobní námitky (které byly totožné také s námitkami uplatněnými v odvolání), aniž by reagovala na jejich vypořádání krajským soudem, a to ačkoli současně tvrdí, že uplatňuje kasační důvody dle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. (tedy nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení). Řízení o kasační stížnosti není pokračováním řízení o žalobě, ale je samostatným řízením o mimořádném opravném prostředku za procesní situace, kdy řízení před krajským soudem již bylo pravomocně skončeno. Nejvyšší správní soud přezkoumává především rozhodnutí a postup krajského soudu, stěžovatel je proto povinen uvést konkrétní argumentaci zpochybňující závěry vyslovené v napadeném rozhodnutí krajského soudu (srov. např. rozsudky ze dne 29. 1. 2015, č. j. 8 Afs 25/2012 – 351, odst. 140, nebo ze dne 29. 3. 2013, č. j. 8 Afs 34/2012 – 64, odst. 21) a není jeho úkolem „převyprávět“ již jednou řečené. V soudním řízení správním vymezuje hranice soudního přezkumu žalobce, resp. stěžovatel. Soud není povinen ani oprávněn nahrazovat jeho projev vůle, domýšlet za něj argumenty a vyhledávat na jeho místě možné vady napadeného správního či soudního rozhodnutí, není-li k jejich přezkumu vázán z úřední povinnosti (viz např. rozsudek rozšířeného senátu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 – 78, č. 2162/2011 Sb. NSS). Podaná kasační stížnost je tak na samé hranici přípustnosti a tato skutečnost také nachází svůj odraz v rozsahu reakce kasačního soudu na obsah kasační stížnosti. [11] Kasační stížnost není důvodná. [12] Nejvyšší správní soud konstatuje, že napadený rozsudek netrpí žádnými vadami zakládajícími nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Stěžovatelčina námitka, že žalovaný v rozhodnutí nezohlednil přechodná ustanovení zákona o obchodních korporacích, není důvodná. Žalovaný se k této stěžovatelčině argumentaci vyjádřil na stranách 4 (poslední odstavec) až 5 svého rozhodnutí. Krajský soud proto mohl rozhodnutí žalovaného v tomto rozsahu přezkoumat, a nezatížil tak svůj rozsudek nepřezkoumatelností (srov. a contrario rozsudky ze dne 13. 6. 2007, č. j. 5 Afs 115/2006 – 91, nebo ze dne 27. 6. 2011, č. j. 4 As 21/2011 – 60). [13] V souzené věci jsou podstatné následující okolnosti: Dne 19. 12. 2013 se konala valná hromada stěžovatelky, na které došlo k rozhodnutí o zvýšení základního kapitálu upsáním akcií s tím, že upisované akcie budou z části hrazeny nepeněžitým vkladem. Předmětem nepeněžitého vkladu byly pozemky ve vlastnictví občanského sdružení (od 1. 1. 2014 spolku) Sportovní klub OLOMOUC SIGMA Moravské železárny. Dne 21. 2. 2014 uzavřela stěžovatelka se Sportovním klubem OLOMOUC SIGMA Moravské železárny smlouvu o převodu nemovitostí a písemné prohlášení vkladatele ke splacení upsaných akcií nepeněžitým vkladem na zvýšení základního kapitálu, na jejímž základě stěžovatelka nabyla pozemky zapsané na LV 2339 pro katastrální území Nová Ulice, obec Olomouc. Dne 30. 5. 2014 provedl Katastrální úřad pro Olomoucký kraj, katastrální pracoviště Olomouc, vklad do katastru nemovitostí s právními účinky k 25. 2. 2014. [14] Dne 2. 3. 2015 vyzval správce daně stěžovatelku, aby podala přiznání k dani z nabytí nemovitých věcí. Stěžovatelčin zástupce dne 16. 3. 2015 správci daně sdělil, že stěžovatelka není v této věci daňovým poplatníkem s povinností podat daňové přiznání na daň z nabytí nemovitých věcí. Správce daně proto vyměřil daň z nabytí nemovitých věcí z moci úřední, a to shora popsaným platebním výměrem. [15] Podle § 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, vzniká daňová povinnost okamžikem, kdy nastaly skutečnosti, které jsou podle zákona předmět