1 As 393/2019 — Nejvyšší správní soud

1 As 393/2019- 37 - text  pokračování 1 As 393/2019 - 40 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy, soudce JUDr. Ivo Pospíšila a soudkyně JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: Svaz chovatelů ovcí a koz z. s., se sídlem Ptašínského 308/5, Brno, zastoupen Mgr. Filipem Záděrou, Ph.D., advokátem se sídlem Slezská 949/32, Praha 2, proti žalované: Česká plemenářská inspekce, se sídlem Slezská 100/7, Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 18. 4. 2017, č. j. 2732/2017-ČPI, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2019, č. j. 10 A 110/2017 - 68, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení případu [1] Opatřením k odstranění nedostatků ze dne 6. 4. 2017 (dále jen „opatření“) uložila žalovaná žalobci podle § 24 odst. 3 písm. c) zákona č. 154/2000 Sb., o šlechtění, plemenitbě a evidenci hospodářských zvířat a o změně některých souvisejících zákonů (plemenářský zákon), ve znění pozdějších předpisů, povinnost, aby nahlásil na Ministerstvo zemědělství jmenovitě uvedené osoby provádějící testování a posuzování mléčné užitkovosti koz a doložil jejich odbornou způsobilost. Proti opatření podal žalobce námitky, o nichž rozhodla ředitelka žalované rozhodnutím ze dne 18. 4. 2017, č. j. 2732/2017-ČPI, tak, že je zamítla. Dospěla přitom k závěru, že žalobce jako tzv. oprávněná osoba, které byl Ministerstvem zemědělství udělen souhlas k testování a posuzování mléčné užitkovosti koz, porušil § 7 odst. 2, § 30 a § 32 plemenářského zákona, neboť kontrolu užitkovosti prováděl prostřednictvím osob, které buď nebyly zapsány v seznamu vedeném Ministerstvem zemědělství, nebo v něm byly zapsány, avšak nebyla doložena jejich odborná způsobilost. Ředitelka žalované uvedla, že jak gramatický, tak teleologický výklad těchto zákonných ustanovení vede k závěru, že všechny činnosti prováděné v rámci kontroly užitkovosti v jednotlivých chovech nebo testačních zařízeních musí oprávněná osoba zajišťovat pouze prostřednictvím odborně způsobilých osob, a to i když se jedná pouze o dílčí činnosti spočívající v odebírání vzorků a jejich odesílání k dalšímu testování. Odborně způsobilé jsou pouze osoby, které dosáhly alespoň středního vzdělání s maturitní zkouškou v některém zemědělském oboru nebo v oboru se zaměřením na zemědělství anebo v oboru veterinářství a veterinární prevence (§ 30 odst. 2 plemenářského zákona), případně osoby, které prokáží praxi v těchto oborech v délce nejméně 5 let (§ 30 odst. 4 plemenářského zákona). Testování a posuzování mléčné užitkovosti je podle žalované činností, která zabezpečuje sběr dat o mléčné užitkovosti kontrolovaných zvířat, a získaná data slouží jako podklad pro odhad plemenné hodnoty, který určuje genetické založení zvířete a je základním parametrem šlechtitelského procesu. Přesnost a správnost odhadu plemenné hodnoty je přímo závislá právě na objektivním a pečlivém provádění kontroly mléčné užitkovosti v souladu s platnou legislativou. [2] Proti rozhodnutí o námitkách se žalobce bránil žalobou, kterou Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) zamítl. Jako nedůvodné shledal námitky žalobce, podle nichž plemenářský zákon nestanoví povinnost, aby všechny činnosti při testování a posuzování užitkovosti koz vykonávaly výlučně odborně způsobilé osoby, a žalobce proto nepochybil, pokud ke sběru vzorků použil přímo jednotlivé chovatele, aniž by doložil jejich odbornou způsobilost. Žalobce se konkrétně domníval, že jako jakákoliv jiná právnická osoba mohl k dílčím činnostem použít jednotlivé chovatele, coby osoby v postavení tzv. pomocníků či příručích, kteří pouze odebírali vzorky a zasílali je k dalšímu testování. Odborná úroveň testování pak byla zajištěna tzv. odbornými garanty, což byly osoby splňující odbornou způsobilost podle § 30 odst. 1 plemenářského zákona (tj. disponovali vysokoškolských vzděláním v oblasti zemědělství nebo veterinárního lékařství a hygieny anebo biologických věd). [3] Městský soud se naopak ztotožnil s výkladem žalované, že ustanovení § 7 odst. 2 ve spojení s § 30 odst. 2 plemenářského zákona jednoznačně požadují, aby veškeré činnosti spadající pod testování a posuzování v chovech a testačních zařízeních oprávněná osoba vykonávala výhradně prostřednictvím odborně způsobilých osob. Tato ustanovení nerozlišují, zda je třeba odborně kvalifikovanými osobami vykonávat jen některé činnosti při testování a posuzování, pokud formálně i materiálně pod testování spadají. Dílčí činnosti spočívající v odebírání a odesílání vzorků mohou významně ovlivnit závěry testování, a není tak důvodu je z působnosti § 7 odst. 2 plemenářského zákona vyloučit. Úvahy žalobce o tom, že dané osoby použil jako právnická osoba, která je nositelem oprávnění, a proto tyto jemu podřízené osoby nemusejí splňovat kvalifikační požadavek, jsou podle městského soudu založeny výlučně na soukromoprávní úpravě a neberou v úvahu posuzovanou speciální regulaci veřejnoprávní, která testování a posuzování užitkovosti svěřuje výhradně do rukou kvalifikovaných osob. Důvodem je dle soudu právě veřejný zájem na tom, aby byl zajištěn nezkreslený či jinak neznehodnocený průběh testování, který je klíčový pro posouzení mléčné užitkovosti, což je jeden z nástrojů pro zvelebování populací zvířat a zachování jejich genetické rozmanitosti (§ 1 odst. 3 plemenářského zákona). II. Kasační stížnost a vyjádření žalované [4] Žalobce (dále jen „stěžovatel) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Rozsudek považuje za nezákonný, neboť spočívá na nesprávném posouzení právní otázky, konkrétně toho, zda § 7 odst. 2 plemenářského zákona vyžaduje, aby oprávněná osoba vykonávala všechny činnosti v rámci testování a posuzování mléčné užitkovosti výhradně prostřednictvím odborně způsobilých osob podle § 30 odst. 2 plemenářského zákona. Podle stěžovatele formulace použitá zákonodárcem v § 7 odst. 2 plemenářského zákona („Testování a posuzování zajišťují v chovech nebo v testačních zařízeních oprávněné osoby, pokud k tomu mají zajištěny osoby odborně způsobilé podle § 30 a technické vybavení v rozsahu stanoveném vyhláškou.“) neznačí, že pouze určité osoby mohou vykonávat předmětné činnosti. Rovněž teleologický výklad dle stěžovatele vede k závěru, že plemenářský zákon vyžaduje, aby oprávněná osoba měla kvalifikované personální zázemí, nikoliv však, aby každá osoba použitá k dílčím činnostem splňovala předepsaná kvalifikační kritéria. Stěžovatel pro podporu své argumentace odkázal na nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/1012 ze dne 8. 6. 2016 (dále jen „nařízení“), které umožňuje testování užitkovosti v souladu se zásadami schválenými Mezinárodním výborem pro kontrolu užitkovosti (ICAR), přičemž podle těchto zásad lze sběr vzorků provádět osobami bez odborné způsobilosti (samotnými chovateli). Výklad zastávaný žalovanou i městským soudem tedy směřují proti znění současné legislativy EU, která je přímo použitelná a má přednost před zákonem. [5] Stěžovatel pak dále zopakoval námitku, že v rámci výkonu své činnosti je oprávněn používat jemu podřízené fyzické osoby, jimiž mohou být zaměstnanci, příkazníci, zmocněnci či prokuristé, přičemž i z pohledu veřejnoprávního platí, že nositelem příslušného veřejnoprávního oprávnění je právnická osoba, a jí použité osoby k určité činnosti nemusejí splňovat požadavky pro udělení veřejnoprávního oprávnění. Konečně požadavky na odbornou způsobilost stanovené v § 30 odst. 2 plemenářského zákona jsou vymezeny natolik obecně (způsobilost je vázána na oblast zemědělství a nemusí se jednat o odborníka na kontrolu mléčné užitkovosti, dokonce ani na chov zvířat vůbec), že stěžovatel neshledává opodstatněnost v tom, proč nepostačí pouhé proškolení použité osoby. [6] Žalovaná ve svém vyjádření zdůraznila, že plemenářský zákon nepřipouští, že by oprávněná osoba mohla používat k výkonu dílčích činností při testování a posuzování užitkovosti osoby bez odborné způsobilosti. Nelze souhlasit se stěžovatelem, že jako právnická osoba je oprávněn provádět jednotlivé činnosti jinými osobami bez omezení, neboť tento spor se nezakládá na soukromoprávní úpravě. Stěžovatel je oprávněn Ministerstvem zemědělství a testování a posuzování mléčné užitkovosti je tedy činnost veřejnoprávní povahy, pro kterou jsou stanoveny kvalifikační předpoklady. Stěžovatel jako oprávněná osoba nyní pouze nese následky svého nesprávného rozhodnutí používat při své činnosti laiky a nutno podotknout, že způsobilými osobami fakticky disponoval, avšak nebyly nahlášeny ministerstvu; pokud by stěžovatel splnil svou ohlašovací povinnost, nedošlo by vůbec k to