2 As 425/2018 — Nejvyšší správní soud

2 As 425/2018- 31 - text 2 As 425/2018 - 37 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň Mgr. Evy Šonkové a Mgr. Sylvy Šiškeové ve věci žalobkyně: S. U., zastoupená Mgr. Veronikou Špornovou, advokátkou se sídlem Náměstí B. Hrozného 17/24, Lysá nad Labem, proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje, se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice, ve věci žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 6. 2018, č. j. KUJCK 78344/2018, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 11. 2018, č. j. 53 A 8/2018  90, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 11. 2018, č. j. 53 A 8/2018 - 90, se zrušuje. II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 6. 2018, č. j. KUJCK 78344/2018, se zrušuje a věc se žalovanému vrací k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti a o žalobě celkem částku 17 228 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám Mgr. Veroniky Špornové, advokátky. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 11. 6. 2018, č. j. KUJCK 78344/2018 (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Český Krumlov, ze dne 5. 3. 2018, č. j. MUCK 07168/2018/OŽÚ/Boř, jímž byla žalobkyni uložena pokuta dle § 62 odst. 4 písm. b) zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „živnostenský zákon“), ve výši 20 000 Kč za spáchání přestupku, kterého se dopustila tím, že v rozporu s § 17 odst. 7 a 8 živnostenského zákona neoznačila povinnými údaji provozovnu na adrese L. n. V. X, kde provozovala živnost s předmětem podnikání „Výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1-3 živnostenského zákona“, jak bylo zjištěno na místě pracovníky živnostenského úřadu dne 1. 2. 2017. [2] Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 21. 11. 2018, č. j. 53 A 8/2018 – 90 (dále jen „napadený rozsudek“), zamítl žalobu podanou žalobkyní. [3] Krajský soud se ztotožnil se závěry správních orgánů, že žalobkyně na adrese L. n. V. X provozuje živnost, jelikož poskytuje ubytovací služby ve smyslu bodu 55 Přílohy č. 4 živnostenského zákona. Žalobkyně s manželem nabízí krátkodobé ubytování v délce maximálně jednoho měsíce, obvykle realizované v délce jednoho týdne. Ubytování bylo nabízeno včetně veškerého vybavení, tj. elektroniky (televize, mikrovlnná trouba, fén aj.), ložního povlečení, ručníků aj. Z doloženého vzoru nájemní smlouvy uzavírané mezi pronajímateli (žalobkyně a její manžel) a nájemci plyne povinnost nájemců hradit krom nájmu za ubytování také další poplatky související s ubytováním v nemovitosti, tj. rekreační poplatek, poplatek za ložní povlečení, ručníky či úklid. Manžel žalobkyně navíc odváděl poplatky za lázeňský či rekreační pobyt, resp. poplatky z ubytovací kapacity nemovitosti. Správu apartmánů pro žalobkyni zajišťuje třetí osoba, tj. provozovatelka, a to na základě mandátní smlouvy. Provozovatelka od ubytovaných přijímá platby za nájemní smlouvou označené služby (ložní prádlo, použití ručníků aj.) či za lázeňský a rekreační poplatek. [4] Dle krajského soudu se nejedná o nájem nemovitosti či bytu ve smyslu občanského zákoníku (§ 2235 a násl. občanského zákoníku), který není dle § 3 odst. 3 písm. ah) živnostenského zákona živností, neboť poskytováním ubytování evidentně nebyla uspokojována potřeba bydlet coby specifická ekonomická, sociální a právní kategorie, pro kterou je charakteristický prvek stability a dlouhodobosti. Není rozhodné, jak žalobkyně typově označila smlouvu uzavíranou s osobami ubytovávanými v apartmánech či za jaký smluvní typ žalobkyně takovou smlouvu považuje. Krajský soud nerozporuje tvrzení žalobkyně, že vztah mezi ní a ubytovanými osobami (turisty), založený smlouvou, je soukromoprávního charakteru. Tato skutečnost ovšem nevylučuje existenci veřejnoprávní roviny, která v projednávané věci spočívá v nedostatečném označení provozovny za situace, kdy tato být označena měla, jelikož bylo prokázáno, že žalobkyně fakticky vykonává živnost volnou. Skutečnost, že se žalobkyně rozhodne označit smlouvu jako nájemní, ještě neznamená, že je zde vyloučeno užití živnostenského zákona. [5] Krajský soud též neshledal uloženou pokutu nepřiměřenou. Správní orgány se zabývaly jak polehčujícími, tak přitěžujícími okolnostmi a uložily pokutu ve výši 20 % možné sankce, tedy při spodní hranici zákonného rozpětí. [6] Neztotožnil se ani s námitkou, že manžel žalobkyně, který je spoluvlastníkem předmětné nemovitosti, měl být účastníkem řízení. Spoluvlastnictví nemovitosti, v níž se nacházejí apartmány, není bez dalšího důvodem pro to, aby byl účastníkem správního řízení a navazujícího soudního řízení. II. Kasační stížnost žalobkyně a vyjádření žalovaného [7] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) v kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě uplatnila důvody podle § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. [8] Nesprávné posouzení právní otázky spatřuje stěžovatelka zejména v tom, že jak správní orgány, tak krajský soud považují činnost stěžovatelky za poskytování ubytování ve smyslu ustanovení § 2326 a následující občanského zákoníku, přičemž pravá podstata závazku, do kterého stěžovatelka vstupuje, je nájem ve smyslu ustanovení § 2201 a následující občanského zákoníku. Pro posouzení věci samotné je tedy nejprve nutné zkoumat, zdali je stěžovatelka vůbec podnikatelem ve smyslu živnostenského zákona a vztahuje se tak na ni povinnost označit provozovnu podle tohoto zákona. Dle ustanovení § 2 živnostenského zákona je živnost soustavná činnost provozovaná samostatně, vlastním jménem, na vlastní odpovědnost, za účelem dosažení zisku a za podmínek stanovených tímto zákonem, a také pokud není tato činnost vyloučena podle § 3 tohoto zákona. Ustanovení § 3 odst. 3 písm. ah) živnostenského zákona pronájem nemovitostí, bytů a nebytových prostor jako živnost výslovně vylučuje. Krajský soud i správní orgány však vyloučily možnost, že by závazek mezi stěžovatelkou a uživateli předmětné nemovitosti měl charakter nájmu. Namísto toho opakovaně tvrdí, že pravou povahou tohoto závazku je ubytování ve smyslu § 2326 občanského zákoníku. Ke správnému posouzení dané situace je tedy nutné vyložit oba pojmy – nájem a ubytování. Rovněž je třeba vycházet ze skutečného předmětu závazku a také z úmyslu stěžovatelky, jelikož podle § 555 odst. 1 občanského zákoníku se právní jednání posuzuje podle svého obsahu a podle jeho § 556 odst. 1 platí, že co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám. Stěžovatelka při přenechávání apartmánů k dočasnému užívání jinému vychází z toho, že uzavírá nájemní smlouvu. Stejně tak k závazku přistupuje i dočasný uživatel, který se uzavřením smlouvy stává nájemcem, stěžovatelka potom pronajímatelem. Za tímto účelem uzavírají smlouvu o nájmu. Ze smlouvy o nájmu plyne pro strany více práv a povinností než ze smlouvy o ubytování. [9] Oproti tomu uzavírání smlouvy o ubytování podnikatelským způsobem je pro stěžovatelku nevhodné z důvodu obsahu tohoto závazku, a proto tuto formu závazku nezvolila. Hlavním problémem je zejména skutečnost, že pro to, aby mohla stěžovatelka poskytovat ubytování, nesplňuje podmínky podle § 2326 občanského zákoníku. V tomto ustanovení se hovoří o tom, že ubytování se poskytuje v zařízení k tomu určeném a společně se službami s ubytováním spojenými. Rovněž podle ustanovení § 2327 odst. 1 je právem ubytovaného využívat služby s ubytováním spojené. Nemovitost ve spoluvlastnictví stěžovatelky a jejího manžela nesplňuje požadavky k tomu, aby mohlo být považováno za „zařízení k tomu určené“. Dle vyhlášky Ministerstva pro místní rozvoj č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, se stavbou ubytovacího zařízení rozumí hotel, motel, penzion a ubytovací zařízení spadající do kategorie „ostatní“. Naopak bytový dům a rodinný dům je stavbou pro bydlení. Pokud tedy stěžovatel přenechává k užívání bytové jednotky, není splněna podmínka pro uzavření smlouvy o ubytování, ale jsou dány podmínky pro uzavření běžné nájemní smlouvy. To, jestli se jedná o nájem, nebo ubytování, závisí na obsahu smlouvy a úmyslu smluvních stran. V případě stěžovatelky je úmyslem poskytnout předmětné bytové jednotky uživatelům k bydlení a zajistit jim tak výhodu možnosti užívání všech práv s nájmem spojených. Není možné, aby přechodné ubytování požívalo téže ochrany jako bydlení. V případě, kdy by stěžovatelka s uživateli bytových jednotek uzavírala smlouvu o ubytování, bylo by pravděpodobně možné dovodit absolutní neplatnost takové smlouvy podle ustanovení § 588 občanského zákoníku. Jednalo by se totiž o zřejmé porušení stavebního zákona, kdy by byly stavební prostory užívány v rozporu se stavebními předpisy. [10] Stěžovatelka se rovněž důrazně ohrazuje proti tvrzení, že uživate