4 Azs 410/2020 — Nejvyšší správní soud

4 Azs 410/2020- 41 - text 4 Azs 410/2020 - 43 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: F. A., zast. Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem, se sídlem Hládkov 4, Praha 6, proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Středočeského kraje, se sídlem Žežická 498, Příbram, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 28. 10. 2020, č. j. KRPS26660217/ČJ2020010024, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2020, č. j. 42 A 7/2020  42, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Ustanovenému zástupci žalobce advokátovi Mgr. Jindřichu Lechovskému se přiznává odměna a náhrada hotových výdajů za zastupování žalobce v řízení o kasační stížnosti ve výši 4.114 Kč. Tato částka bude zástupci žalobce vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Náklady právního zastoupení žalobce nese stát. Odůvodnění: I. Shrnutí předcházejícího řízení [1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 28. 10. 2020, č. j. KRPS26660217/ČJ2020010024, podle § 124 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zajistila žalobce za účelem správního vyhoštění, přičemž dobu zajištění stanovila na 90 dnů ode dne omezení osobní svobody žalobce. [2] Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 12. 2020, č. j. 42 A 7/2020  42, zrušil rozhodnutí žalované v části výroku v textu „a)“ a ve zbytku žalobu proti rozhodnutí žalované zamítl. [3] V odůvodnění rozsudku se krajský soud nejprve zabýval zákonností zajištění žalobce podle § 124 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Konstatoval, že judikatura k otázce vstupu cizince na území České republiky v rozporu s ochrannými opatřeními Ministerstva zdravotnictví vydanými na ochranu před šířením nemoci covid-19 je dosud nesjednocená. Krajský soud v Praze se následně přiklonil k závěrům, jež formuloval Krajský soud v Brně v rozsudku ze dne 11. 11. 2020, č. j. 41 A 60/2020 - 31, a konstatoval, že porušení předmětného ochranného opatření žalobcem v posuzovaném případě nepředstavovalo narušení veřejného pořádku podle § 124 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Žalovaná tak podle uvedeného ustanovení neměla žalobce zajistit, krajský soud proto žalobou napadené rozhodnutí v odpovídající části zrušil. [4] Krajský soud se dále zabýval zákonností zajištění žalobce podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Podle krajského soudu je odůvodnění rozhodnutí žalované ohledně naplnění důvodů zajištění podle uvedeného ustanovení podstatně stručnější, jsou z něj však patrné alespoň základní úvahy. Pro žalovanou byl rozhodující způsob, jakým žalobce přicestoval na území České republiky, tedy vědomě nelegálně, bez cestovního dokladu a ukrytý v nákladním voze. Krajský soud dále zdůraznil, že výčet důvodů zajištění uvedený v § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců je pouze demonstrativní, přičemž z předchozího jednání žalobce lze usuzovat na jeho důvěryhodnost. Ten totiž již ve správním řízení opakovaně uvedl, že jeho cílem je Francie či Itálie, nikoli Česká republika, přičemž do vlasti se vrátit rozhodně nechce. Krajský soud proto konstatoval, že v posuzovaném případě existovalo nebezpečí, že by žalobce odcestoval do jeho cílové země, pokud by nebyl zajištěn. Následně krajský soud uvedl, že závěry žalované obstojí i ve vztahu k závěrům formulovaným Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 9. 2. 2017, č. j. 5 Azs 294/2016 - 18. [5] Podle krajského soudu žalovaná v posuzovaném případě také správně posoudila, zdali nemohla žalobci uložit jen zvláštní opatření za účelem vycestování podle § 123b zákona o pobytu cizinců. Dospěla přitom k závěru, že žalobce nemá na území České republiky žádné zázemí či příbuzné, nedisponuje také potřebnými peněžními prostředky k zajištění ubytování nebo složení finanční záruky. Vzhledem k probíhající pandemii onemocnění covid-19 pak nelze uložit žalobci ani povinnost hlásit se Policii České republiky v době k tomu určené, přičemž podle krajského soudu v posuzovaném případě uložení tohoto zvláštního opatření nepřipadá v úvahu také z důvodu nemožnosti žalobce zajistit si vlastní ubytování. Opatření podle písm. d) uvedeného ustanovení je pak podle krajského soudu vyhrazeno zejména pro zranitelné osoby. Krajský soud uzavřel, že závěry žalované ohledně možnosti uložit žalobci zvláštní opatření podle § 123b zákona o pobytu cizinců mají oporu ve správním spisu, a s uvedenými závěry se proto ztotožnil. II. Obsah kasační stížnosti [6] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou blanketní kasační stížnost, v níž označil důvod uvedený v ustanovení § 103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). [7] V jejím doplnění, jež Nejvyšší správní soud obdržel v zákonné měsíční lhůtě, stěžovatel namítl, že v posuzovaném případě nebyly naplněny podmínky pro zajištění podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, jelikož žalovaná odůvodnila zajištění stěžovatele jen na základě jeho nelegálního pobytu na území České republiky. Podle stěžovatele je současně odůvodnění rozhodnutí žalované velmi stručné a jako takové neposkytuje dostatečné vysvětlení natolik závažného zásahu do jeho osobní svobody. Stěžejní část žalobou napadeného rozhodnutí se navíc věnuje jen údajnému ohrožení veřejného pořádku, která však následně v soudním přezkumu neobstála. [8] Stěžovatel dále uvedl, že pouhý nelegální vstup na území České republiky společně s původním motivem takového vstupu nemohou odůvodnit jeho zajištění podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Krajský soud totiž nijak nezohlednil skutečnost, že stěžovatel byl žalovanou při jejich prvním kontaktu poučen o jeho bezvýsledné snaze o vstup na území Evropské unie (dále jen „EU“) a pravděpodobném uložení správního vyhoštění. V posuzovaném případě tak již nebylo na místě vycházet z jeho údajné nespolehlivosti, pokud byl dostatečně seznámen s jeho povinností respektovat v budoucnu pravděpodobně uložené správní vyhoštění. V této souvislosti stěžovatel odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 2. 2017, č. j. 5 Azs 294/2016 - 18, podle něhož ani vědomý dlouhodobý nelegální pobyt na území České republiky spojený s nelegální prací nevylučují samy o sobě uložení zvláštních opatření podle § 123b zákona o pobytu cizinců. Stěžovatel proto uzavřel, že v posuzovaném případě nemůže obstát důvodnost jeho zajištění podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, pokud pouze nelegálně vstoupil na území České republiky a teprve po zahájení správního řízení se mu dostalo potřebných poučení, jež dosud respektoval. [9] S ohledem na tyto skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu i rozhodnutí žalované zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení. [10] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila. III. Posouzení kasační stížnosti [11] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Přitom neshledal vady uvedené v § 109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Stěžovatel v kasační stížnosti odkázal na důvod uvedený v § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., nicméně z jejího obsahu vyplývá, že byla ve skutečnosti podána podle písmena a) téhož ustanovení, tedy z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. [12] Podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců policie je oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, zejména tím, že v řízení uvedl nepravdivé údaje o totožnosti, místě pobytu, odmítl tyto údaje uvést anebo vyjádřil úmysl území neopustit nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání. [13] Stěžovatel nejprve namítl, že v posuzovaném případě nebyly naplněny podmínky pro jeho zajištění podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, pokud jej žalovaná odůvodnila jen nelegálním vstupem stěžovatele na území České republiky, a tedy obavou z maření výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění. Žalovaná ani krajský soud však podle stěžovatele nezohlednily skutečnost, že teprve při prvním kontaktu s žal