3 As 68/2023 — Nejvyšší správní soud

3 As 68/2023- 33 - text  3 As 68/2023 - 35 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: D. P. N., zastoupený advokátem Mgr. Štěpánem Svátkem, se sídlem Na Pankráci 1618/30, Praha 4, proti žalovanému: Česká obchodní inspekce, se sídlem Štěpánská 44, Praha 1, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 6. 2022, č. j. ČOI 81660/22/O100/Bal/Št, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 3. 2023, č. j. 77 A 38/2022  57, takto: Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 3. 2023, č. j. 77 A 38/2022  57, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Inspektorát České obchodní inspekce Plzeňského a Karlovarského kraje (dále jen „správní orgán I. stupně“ nebo „prvostupňový správní orgán“) rozhodnutím ze dne 8. 3. 2022, č. j. ČOI 32339/22/2200, (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) uznal žalobce vinným z porušení § 8 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele (dále jen „zákon o ochraně spotřebitele“), kterého se dopustil tím, že dne 17. 4. 2019 v provozovně stánku „C9“ Obchodního centra Dragoun v Chebu, skladoval a) výrobky, které porušují některá práva duševního vlastnictví, konkrétně padělky výrobků ve smyslu § 2 odst. 1 písm. n) bod 1 zákona o ochraně spotřebitelů v celkovém množství 20 kusů průmyslových výrobků a b) výrobky, které porušují autorské práva nebo práva související s autorským právem, nebo jsou vyrobeny bez souhlasu majitele práv k průmyslovému vzoru, konkrétně nedovolené napodobeniny, tj. rozmnoženiny výrobků ve smyslu § 2 odst. 1 písm. n) bod 2 zákona o ochraně spotřebitele, a to celkem 11 600 kusů CD a 2 558 kusů DVD nosičů se záznamem, čímž naplnil skutkovou podstatu přestupku podle § 24 odst. 7 písm. d) téhož zákona. Žalobce byl dále prvostupňovým rozhodnutím shledám vinným z porušení §10 odst. 2 zákona č. 255/2012 Sb. o kontrole (kontrolní řád), neboť ve stanovené lhůtě 5 dnů od seznámení se s úředním záznam ze dne 17. 4. 2019 č. j. ČOI 54466/19/2200 nepředložil správnímu orgánu nabývací doklady k zajištěným výrobkům porušujícím práva duševního vlastnictví, konkrétně 20 ks padělků a 14 158 ks nedovolených napodobenin, čímž naplnil skutkovou podstatu přestupku podle § 15 odst. 1 písm. a) téhož zákona. Za to mu byla podle § 24 odst. 17 písm. e) zákona o ochraně spotřebitele ve spojení s § 93, § 46 odst. 1 a § 41 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“) uložena úhrnná pokuta ve výši 1 100 000 Kč a dále povinnost uhradit náhradu nákladů řízení ve výši 1 000 Kč. Žalobci bylo rovněž podle § 7b odst. 5 zákona č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci, uloženo propadnutí 14 178 kusů padělků a nedovolených napodobenin. [2] K odvolání žalobce změnil žalovaný prvostupňové rozhodnutí tak, že snížil uloženou úhrnnou pokutu na částku ve výši 900 000 Kč a ve zbytku prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Rozhodnutí žalovaného poté napadl žalobce žalobou u Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“). [3] Krajský soud žalobě vyhověl, výrokem I. napadeného rozsudku zrušil rozhodnutí žalovaného a výrokem II. rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení. Předně se zabýval námitkami nepřezkoumatelnosti, přičemž dospěl k závěru o jejich nedůvodnosti. Námitce nepřezkoumatelnosti, již žalobce uplatnil ve vztahu k uložené pokutě však krajský soud vyhradil prostor až v závěru napadeného rozsudku. Dospěl totiž k závěru, že část rozhodnutí žalovaného, jež se týká uložené pokuty je relativně oddělitelná od zbytku rozhodnutí, pročež může a má být podle krajského soudu přezkoumána samostatně. Krajský soud se následně zabýval žalobními námitkami, jež se týkaly nedostatečně zjištěného skutkového stavu, přičemž v tomto směru vady neshledal. [4] Poté se krajský soud zabýval žalobní námitkou, která se týkala uložené pokuty, kterou žalobce označil za nepřiměřenou a likvidační. Žalobce rovněž namítl, že rozhodnutí o výši pokuty je nepřezkoumatelné. Odůvodnění stanovení pokuty vychází podle krajského soudu správně z právní úpravy obsažené v § 36 a násl. zákona o odpovědnosti za přestupky. V nyní projednávané věci je však uložení sankce specificky odůvodněno enormním množstvím zajištěných výrobků a tím, že se v případě žalobce jedná o recidivu. Žalobce byl totiž již v minulosti dvakrát trestán mj. za porušení § 8 zákona o ochraně spotřebitele, a to prostřednictvím příkazu na místě ze dne 2. 10. 2016, č. j. ČOI 127653/16/2200, kterým mu byla uložena pokuta ve výši 5 000 Kč a příkazem na místě ze dne 2. 10. 2017, č. j. ČOI 130295/17/2200, jímž mu byla uložena pokuta ve výši 10 000 Kč. Podle krajského soudu považují správní orgány v nyní projednávané věci tyto okolnosti za klíčové při rozhodnutí o výši pokuty. Žádný z uvedených příkazů však není součástí správního spisu v nyní projednávané věci. Jelikož jedno ze zásadních východisek pro rozhodnutí o výši stanovené pokuty postrádá oporu ve spisovém materiálu, jedná se podle krajského soudu o podstatnou vadu, která v intencích § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. musí vyústit v kasaci rozhodnutí žalovaného. Rozhodnutí o uložení není podle krajského soudu možné přezkoumat, neboť pokuty vychází z podkladů, které nejsou součástí správního spisu. II. Kasační stížnost a vyjádření žalobce [5] Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodů, které podřadil pod § 103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). [6] Skutečnost, že ve spisu nebyla založena předchozí pravomocná rozhodnutí o uložení sankce žalobci, nepředstavuje podle stěžovatele vadu řízení. Jedná se o skutečnosti, jež jsou správnímu orgánu známá z jeho úřední činnosti a které nadto žalobce nerozporoval. Jak v prvostupňovém rozhodnutí, tak i v rozhodnutí stěžovatele byla rozhodnutí o uložení sankce jednoznačně a nezaměnitelně identifikována datem vydání a číslem jednacím. Jedná se o pravomocná rozhodnutí, která musela být žalobci v minulosti doručena a byl tak s jejich obsahem seznámen; tím spíš, že se jedná o příkazy na místě. Na podporu svých tvrzení odkázal stěžovatel na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2019, č. j. 1 As 112/2019  32 a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. 1. 2022, č. j. 31 A 141/2021  42. Správní orgány postupovaly v souladu se zákonem, konstantní judikaturou i praxí, aniž by došlo k porušení procesních práv žalobce. Krajský soud související právní otázku nesprávně posoudil, čímž způsobil nezákonnost napadeného rozsudku. Z výše uvedených důvodu stěžoval navrhl zrušení napadeného rozsudku. [7] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti označil napadený rozsudek za věcně správný. Kasační argumentace se podle něj míjí se skutečným důvodem zrušení rozhodnutí stěžovatele, zejména se nijak nevypořádává se skutečností, že shora definované příkazy nejsou součástí spisového materiálu, ačkoliv na tato rozhodnutí stěžovatel sám odkázal a zdůvodnil jimi výši uložené sankce v neprospěch žalobce. Rozhodnutí stěžovatele ohledně uložené sankce zatížil stěžovatel podle žalobce vadou nepřezkoumatelnosti. Žalobce se s těmito listinami nemohl seznámit a vyjádřit se k jejich obsahu podle § 36 odst. 3 správního řádu. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [8] Nejvyšší správní soud po konstatování včasnosti kasační stížnosti, jakož i splnění ostatních podmínek řízení, přezkoumal napadený rozsudek krajského sodu v rozsahu a z důvodů, které stěžovatel uplatnil, přičemž se zabýval i otázkou, zda netrpí vadami, k nimž by byl povinen přihlížet z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). [9] Kasační stížnost je důvodná. [10] Předmětem sporu je v nyní projednávané věci otázka, zda mohly správní orgány ve svých rozhodnutích odkázat na dříve vydaná rozhodnutí ve věci žalobce (příkazy na místě, jež byly specifikované dnem vydání a číslem jednacím) a skutečnosti z nich vyplývající zohlednit při stanovení výši sankce, aniž by je učinily součástí správního spisu v projednávané věci. [11] Odpověď na tuto právní otázku lze hledat již v dřívější rozhodovací činnosti kasačního soudu; konkrétně lze vycházet z rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2011, č. j. 1 As 33/2011  58 a ze dne 22. 2. 2017, č. j. 9 As 244/2016  22. Podle prvního z těchto rozhodnutí: „aplikujeli soud skutečnosti známé z úřední činnosti, musí náležitě vyložit v odůvodnění rozhodnutí, ze které své konkrétní úřední činnosti či postupu zná takové skutečnosti, resp. odkud se o nich dozvěděl. (…). Všechny právě uvedené závěry lze jistě přiměřeně vztáhnout též na aplikaci práva orgány veřejné správy. Správní orgán tedy nemusí uvádět zdroj, z něhož se dozvěděl o existenci obecně známé skutečnosti. To by bylo z povahy věci nadbytečné. Naproti tomu musí uvést, ze které jeho konkrétní úřední činnosti či post