8 Ads 111/2024 — Nejvyšší správní soud

8 Ads 111/2024- 43 - text  8 Ads 111/2024-45 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Petra Mikeše a soudců Milana Podhrázkého a Jitky Zavřelové v právní věci žalobce: J. N., zast. JUDr. Dagmar Soukenkovou, advokátkou se sídlem Masná 1850/4, Ostrava, proti žalované: generální ředitelka Generálního finančního ředitelství, se sídlem Lazarská 15/7, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 8. 2023, čj. 52030/23/7400-11196-051552, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 3. 2024, čj. 22 Ad 13/2023-47, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 3. 2024, čj. 22 Ad 13/2023-47, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: [1] Nejvyšší správní soud v této věci dospěl k závěru, že rozhodnutí vydané představeným z nadřízeného služebního úřadu namísto příslušným služebním orgánem nemohlo založit překážku věci rozhodnuté ve smyslu § 48 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu. I. Vymezení věci [2] Žalobce je zaměstnancem Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj. Dne 9. 9. 2016 při příchodu na pracoviště utrpěl služební úraz. V souvislosti s tím uplatnil nárok na náhradu škody ve výši 129 167 Kč za období pracovní neschopnosti od 13. 9. 2016 do 12. 5. 2017 (dále „první nárok“). Tento nárok projednala Komise pro odškodňování služebních, respektive pracovních úrazů a nemocí z povolání Generálního finančního ředitelství (dále jen „Komise“), v souladu se směrnicí generálního ředitele č. 3/2017, Zajištění a organizace, bezpečnosti a ochrany zdraví při výkonu služby, respektive práce (dále jen „směrnice“). Podle čl. 23 odst. 3 směrnice rozhodla o odškodnění služebního úrazu ředitelka Sekce ekonomiky Generálního finančního ředitelství (dále jen „ředitelka sekce ekonomiky“) a dne 23. 8. 2017 žalobci náhradu škody přiznala. Následně žalobce uplatnil další nárok na náhradu škody ve výši 290 219 Kč za období pracovní neschopnosti od 15. 9. 2017 do 22. 6. 2018 (dále „druhý nárok“). Rozhodnutím ředitelky sekce ekonomiky ze dne 5. 11. 2020 mu byla požadovaná náhrada škody přiznána. [3] V průběhu roku 2021 žalobce uplatnil další dva nároky na náhradu škody v důsledku následné pracovní neschopnosti a nárok na náhradu škody spočívající ve ztrátě na výdělku v důsledku povolené kratší služební doby. Komise se s těmito nároky seznámila, ale nerozhodla o nich. Pojala totiž pochybnosti, zda byla vzniklá škoda v příčinné souvislosti se služebním úrazem. Z následně zpracovaného znaleckého posudku vyplynulo, v příčinné souvislosti se služebním úrazem žalobce byla s ohledem na jeho charakter pouze pracovní neschopnost uplatněná v rámci prvního nároku, a to maximálně v délce 10 týdnů. [4] V návaznosti na znalecký posudek rozhodla ředitelka sekce ekonomiky dne 1. 2. 2022 o zrušení rozhodnutí o prvním a o druhém nároku žalobce. Poté měla Komise znovu projednat všechny žalobcem uplatněné nároky. K tomu však nedošlo, jelikož v návaznosti na aktuální judikaturu byl změněn procesní postup při projednávání nároků na náhradu škody z titulu odpovědnosti zaměstnavatele. Nově měl o náhradě škody rozhodovat služební orgán ve smyslu § 159 odst. 1 zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě. [5] Následně tedy ředitel Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj (dále „ředitel FÚ“) jako příslušný služební orgán rozhodnutím ze dne 18. 5. 2023, ve znění opravného rozhodnutí ze dne 26. 5. 2023, rozhodl, že úraz, který se stal žalobci dne 9. 9. 2016, byl služebním úrazem (§ 271k odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve spojení s § 124 odst. 1 a 2 zákona o státní službě). Zároveň přiznal žalobci právo na úhradu částky 51 016 Kč, která byla vyčíslena dle závěrů znaleckého posudku. Ve zbytku nároky žalobce zamítl. [6] Proti rozhodnutí ředitele FÚ podal žalobce odvolání, které žalovaná zamítla v záhlaví uvedeným rozhodnutím. Mimo jiné uvedla, že i kdyby nebyla rozhodnutí ředitelky sekce ekonomiky o prvním a druhém nároku žalobce zrušena, nebylo by možné považovat vyplacení částek na jejich základě za oprávněné. Rozhodnout o tom, že státní zaměstnanec má nárok na náhradu újmy, mohl totiž pouze služební orgán. [7] Následně se žalobce bránil žalobou, které Krajský soud v Ostravě vyhověl. Rozhodnutí žalované zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení. Na rozdíl od ní dospěl k závěru, že o prvním a druhém nároku žalobce bylo vedeno správní řízení, jehož výsledkem byla rozhodnutí v materiálním smyslu podle § 67 správního řádu. Ačkoli rozhodnutí nebyla vyhotovena písemně a doručena žalobci podle § 27 odst. 1 správního řádu, materiálně se s jejich obsahem seznámil nejpozději při výplatě náhrady škody na jeho bankovní účet. Zároveň krajský soud konstatoval, že v prvním stupni rozhodoval příslušný služební orgán v souladu s § 162 zákona o státní službě. Jím bylo Generální finanční ředitelství, za které dle směrnice rozhodovala ředitelka sekce ekonomiky. [8] Žalovaná proto pochybila, pokud se ztotožnila s postupem ředitelky sekce ekonomiky, která rozhodnutím ze dne 1. 2. 2022 zrušila rozhodnutí o prvním a druhém nároku žalobce (tj. rozhodnutí ze dne 23. 8. 2017 a ze dne 5. 11. 2020). Nejednalo se o žádný ze zákonných způsobů, kterým lze zrušit pravomocné rozhodnutí správního orgánu. Následně vydaným rozhodnutím pak ředitel FÚ rozhodl o všech nárocích žalobce současně, tedy zároveň i o prvním a druhém nároku. O těch však již jednou rozhodnuto bylo. Postupoval proto v rozporu s § 48 odst. 2 správního řádu, podle kterého lze přiznat totéž právo z téhož důvodu a téže osobě pouze jednou. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobce [9] Žalovaná (dále „stěžovatelka“) podala proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost spojenou s návrhem na přiznání odkladného účinku. [10] Nesouhlasila se závěrem krajského soudu, že příslušným služebním orgánem bylo v případě žalobce Generální finanční ředitelství. To není služebním orgánem, ale služebním úřadem. Služebním orgánem žalobce je v souladu se zákonem vedoucí příslušného služebního úřadu, tedy ředitel FÚ. Krajský soud se proto dopustil nesprávného posouzení věci, jelikož tyto subjekty v rozporu se zákonem řádně nerozlišoval. [11] Krajský soud navíc nesprávně vycházel z předpokladu, že žalobce byl zařazen k výkonu služby na Generálním finančním ředitelství. Žalobce však vykonával službu na Finančním úřadu pro Moravskoslezský kraj. O jeho nároku tedy nerozhodoval příslušný služební orgán, ale představená z nadřízeného služebního úřadu. Podle stěžovatelky proto chybí zásadní prvek pro to, aby mohla být rozhodnutí ředitelky sekce považována za rozhodnutí v materiálním smyslu, jelikož nebyla vydána příslušnou osobou. Úvahy krajského soudu ve svém souhrnu vedly k nesprávnému posouzení povahy rozhodnutí ředitelky sekce ekonomiky jako rozhodnutí v materiálním smyslu. [12] V neposlední řadě stěžovatelka nesouhlasila s krajským soudem v tom, že za žalovaného jako zaměstnavatele rozhodovala o odškodnění služebního úrazu podle směrnice ředitelka sekce ekonomiky. Žalobce totiž není v pracovním poměru, a proto vůči němu žalovaný nevystupuje jako zaměstnavatel. V době rozhodování o nárocích byl (a stále je) ve služebním poměru. Krajský soud však pracovní a služební poměr nedostatečně odlišil, což mohlo mít vliv na zhodnocení správnosti postupu žalované. [13] Stěžovatelka vznesla i další kasační námitky pro situaci, že by soud dospěl k závěru, že rozhodnutí ředitelky sekce ekonomiky vyvolala zamýšlené právní účinky. Jelikož však Nejvyšší správní soud dospěl níže k závěru, že tomu tak není, tak tyto kasační námitky dále nerekapituloval. [14] Žalobce se ve vyjádření ke kasační stížnosti plně ztotožnil se závěry napadeného rozsudku a navrhl zamítnutí kasační stížnosti v celém rozsahu. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [15] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost a dospěl k závěru, že je důvodná. [16] Soud úvodem předesílá, že v případě osob, které jsou ve služebním poměru, tedy ve veřejnoprávním služebním vztahu ke státu, je rozhodování o odškodnění za služební úraz věcí veřejnoprávní, o níž přísluší rozhodovat služebnímu orgánu. Ten je ve věcech služebních správním orgánem, byť jde o konkrétní osobu (rozsudek NSS ze dne 12. 9. 2019, čj. 1 As 110/2018-37, č. 3804/2018 Sb. NSS, bod 22). [17] Ve vztahu k projednávané věci platí, že domáhá-li se státní zaměstnanec po služebním úřadu náhrady škody, případně újmy, která mu měla vzniknout při výkonu služby, jedná se o věc služebního poměru ve smyslu § 10 odst. 2 zákona o státní službě: „je nemyslitelné, aby nešlo o věc služebního poměru, tedy jediného právem konstruovaného vztahu mezi takovým státním zaměstnancem a služebním úřadem, u něhož byl k výkonu služby zařazen. Rozhodování o této věci je proto v pravomoci služebních orgánů. O nároku se vede správní řízení.“ (rozsudek ze dne 13. 5. 2024, čj. 8 Ads 71/2023-88, bod 36). Je tomu tak bez ohledu na to, že řízení o náhradě újmy způsobené služebním úrazem není výslovně uvedeno v § 159 odst. 1 zákona