8 Azs 95/2024 — Nejvyšší správní soud

8 Azs 95/2024- 39 - text  8 Azs 95/2024-41 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Petra Mikeše a soudkyň Lenky Krupičkové a Jitky Zavřelové v právní věci žalobce: O. H., zast. Mgr. Jiřím Douskem, advokátem se sídlem 8. března 21/13, Liberec 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 1. 2024, čj. OAM-19219-9/ZR-2023, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec ze dne 11. 3. 2024, čj. 58 Az 2/2024-17, takto: Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 11. 3. 2024, čj. 58 Az 2/2024-17, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: [1] Nejvyšší správní soud se v této věci zabýval z moci úřední vadou řízení před krajským soudem, který nedal účastníkům řízení možnost vyjádřit se ke dni určujícímu počátek běhu lhůty pro podání žaloby, který uvedl žalobce, a bez dalšího žalobu odmítl pro opožděnost. I. Vymezení věci [2] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím žalobci odňal oprávnění k pobytu na území České republiky za účelem dočasné ochrany podle § 5 odst. 7 zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaných invazí vojsk Ruské federace. [3] Žalobce proti tomuto rozhodnutí podal žalobu, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci v záhlaví uvedeným usnesením odmítl jako opožděnou. Uvedl, že rozhodnutí žalovaného bylo žalobci doručeno fikcí dne 2. 2. 2024 ve smyslu § 15a odst. 2 zákona č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců. Následujícího dne tak začala běžet patnáctidenní lhůta pro podání žaloby a její poslední den připadl na 19. 2. 2024 Pokud tedy žalobce podal žalobu až 4. 3. 2024, byla tato zjevně opožděná. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [4] Proti usnesení krajského soudu podal žalobce (dále „stěžovatel“) kasační stížnost. Nesouhlasil se závěrem krajského soudu, že lhůta pro podání žaloby počala plynout 2. 2. 2024. Výzva k převzetí rozhodnutí o odnětí dočasné ochrany byla dne 11. 1. 2024 doručena pouze stěžovateli, ačkoliv byl žalovaný již od 4. 1. 2024 obeznámen s tím, že je stěžovatel zastoupen. [5] Zástupce stěžovatele následně žalovaného opakovaně žádal, poprvé výzvou ze dne 1. 2. 2024, o doručení rozhodnutí také k jeho rukám. Žalovaný však rozhodnutí zástupci doručil až dne 16. 2. 2024 z důvodu údajně chybějící plné moci u žádost ze dne 1. 2. 2024. [6] Ze zákona o dočasné ochraně cizinců vyplývá, že je-li účastník řízení zastoupen, doručuje se rozhodnutí ministerstva ve věci dočasné ochrany zástupci i zastoupenému. Právní účinky doručení nastávají doručením zastoupenému. Citované ustanovení však předpokládá, že žalovaný bude doručovat zástupci i zastoupenému současně. S ohledem na skutečnost, že zástupci se v naprosté většině případů doručuje do datové schránky, bývá toto doručení rychlejší než doručování zastoupenému. Zákonodárce se tedy spíše snažil poskytnout účastníkům delší časový prostor k uplatnění jejich práv. Postupem žalovaného, který napadené rozhodnutí doručil zástupci stěžovatele tři dny před uplynutím lhůty k podání žaloby (z nichž dva dny tvořil víkend), byl tak stěžovatel nepřípustně zkrácen na svých zákonných právech. Lhůta pro podání žaloby tedy měla být počítána ode dne, kdy bylo napadené rozhodnutí doručeno zástupci stěžovatele tak, jak stěžovatel žalovaného předem žádal. [7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že vlivem administrativního pochybení skutečně zástupci stěžovatele nejprve nedoručoval. Přesto však měl za to, že jeho pochybení nemělo vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Zástupce stěžovatele měl vědět, že pro běh lhůty k podání žaloby je rozhodné, kdy bylo rozhodnutí doručeno stěžovateli samotnému. Navíc měl rozhodnutí k dispozici ještě v této lhůtě a věděl, kdy si měl stěžovatel rozhodnutí převzít. Musel tedy nutně vědět, kdy končí lhůta pro podání žaloby. I přes to ji však podal o 12 dnů později. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [8] Nejvyšší správní soud se předně zabýval tím, zda je kasační stížnost přijatelná. Podle § 104a odst. 1 s. ř. s. totiž platí, že rozhodoval-li před krajským soudem o věci specializovaný samosoudce a kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud jako nepřijatelnou. Nejvyšší správní soud přijme kasační stížnost k věcnému přezkumu pouze v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu, a to i) z důvodu neexistence, nejednotnosti nebo překonání judikatury, nebo ii) v případě zásadního pochybení krajského soudu (usnesení NSS ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS). [9] Soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je přijatelná. Zjistil totiž, že se krajský soud v řízení dopustil zásadního pochybení, které mohlo mít vliv na zákonnost jeho rozhodnutí. [10] Kasační stížnost je proto zároveň i důvodná. [11] Kasační stížnost míří proti usnesení, kterým krajský soud žalobu v odmítl pro opožděnost. Jediným přípustným kasačním důvodem je proto nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu podle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Na zákonnost závěru soudu o odmítnutí žaloby pro opožděnost však může mít vliv také shledání jiné vady řízení (rozsudek NSS ze dne 23. 7. 2015, čj. 8 As 36/2015-54, bod 15, či ze dne 15. 10. 2019, čj. 8 Afs 223/2019-26, bod 10). Bylo-li řízení zatíženou vadou, která mohla mít za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí, musí k tomu soud v souladu s § 109 odst. 4 s. ř. s. přihlédnout z moci úřední. [12] Nejvyšší správní soud ze spisu krajského soudu zjistil, že stěžovatel v souladu s § 71 odst. 1 písm. a) s. ř. s. uvedl v žalobě datum, které považuje za den doručení rozhodnutí žalovaného, a to konkrétně 16. 2. 2024. Jak plyne z přípisu na č. l. 10 spisu, krajský soud si k ověření této skutečnosti vyžádal od žalovaného kopii doručenky prokazující doručení napadeného rozhodnutí stěžovateli. Žalovaný v návaznosti na to zaslal napadené rozhodnutí s doložkou právní moci (uvedeno 2. 2. 2024), doručenku, ze které vyplývá, že napadené rozhodnutí bylo zástupci stěžovatele doručeno 16. 2. 2022, a doručenku, ze které vyplývá, že stěžovateli byla dne 11. 1. 2024 doručena výzva k převzetí napadeného rozhodnutí. Nejvyšší správní soud v návaznosti na to ověřil, že totožné dokumenty jsou založeny také ve správním spise. [13] Nejvyšší správní soud se v minulosti opakovaně zabýval případy, v nichž byl dán rozpor mezi tvrzením účastníka ohledně data doručení žalobou napadeného rozhodnutí a data doručení plynoucího z podkladů, jež má soud k dispozici. V rozsudku ze dne 12. 8. 2010, čj. 7 Afs 63/2010-65, mimo jiné konstatoval, že je „základním právem účastníků řízení vyjádřit se před rozhodnutím ve věci k zásadním skutkovým okolnostem, na nichž rozhodnutí soudu závisí. Stejně tak je právem účastníků řízení předkládat (navrhovat) soudu důkazní prostředky svědčící jejich skutkovým i právním tvrzením obsaženým v žalobě. […] Bylo proto naopak povinností krajského soudu, pokud došel k závěru, že žalobou napadené rozhodnutí bylo stěžovatelce doručeno (oznámeno) ve skutečnosti v jiný den, než tato výslovně deklarovala v žalobě, aby jí spolu s řádným poučením (§ 37 odst. 5 s. ř. s. ve spojení s § 43 o. s. ř.) umožnil se k této okolnosti vyjádřit a předložit k tomuto svému skutkovému tvrzení relevantní důkazy. Teprve pokud by stěžovatelka na výzvu soudu řádně nereflektovala, a své tvrzení o včasnosti žaloby nepodepřela důkazními návrhy, bylo by na místě její žalobu odmítnout. Tak tomu ale v této věci nebylo. Uvedené pochybení krajského soudu je proto nejen zatíženo vadou v řízení před krajským soudem, ale také ve svém důsledku, jak je přiléhavě poukazováno v kasační stížnosti, porušuje právo stěžovatelky na přístup k soudu ve smyslu ustanovení čl. 36 Listiny.“ (obdobně též rozsudky NSS ze dne 10. 1. 2019, čj. 1 As 382/2018-39, nebo ze dne 27. 2. 2018, čj. 9 As 347/2016-40). [14] Jestliže tedy žalobce v podané žalobě uvádí bez dalšího jiné datum doručení napadeného rozhodnutí, než vyplývá ze správního spisu či jiných podkladů, a krajský soud za takové situace odmítne žalobu, aniž by dal žalobci možnost vyjádřit se k tomu, je takové usnesení překvapivé, a proto nezákonné (rozsudek ze dne 18. 7. 2019, čj. 8 As 39/2019-25, bod 10). [15] Nyní projednávaná věc se od dříve řešených odlišuje tím, že není sporné jen to, kdy bylo příslušné správní rozhodnutí doručeno stěžovateli, ale to, zda pro počátek běhu lhůty postačuje doručení rozhodnutí účastníkovi řízení, pokud je zastoupen (s ohledem na specifické znění § 15a odst. 3 zákona o dočasné ochraně cizinců). Případně jak postupovat, pokud se tyto dva časové okamžiky odlišují. [16] Závěry plynoucí z citované judikatury však lze vztáhnout i pro tento případ. Podstata zde řešeného sporu je totiž obdobná. Stěžovatel v žalobě uvedl, že napadené rozhodnutí b