9 Afs 180/2022 — Nejvyšší správní soud

9 Afs 180/2022- 35 - text  9 Afs 180/2022 - 38 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Pavla Molka a JUDr. Tomáše Herce v právní věci žalobkyně: Krajská správa a údržba silnic Karlovarského kraje, příspěvková organizace, se sídlem Chebská 282, Sokolov, zast. JUDr. Richardem Šenderou, advokátem se sídlem Karla Havlíčka Borovského 692/63, Sokolov, proti žalovanému: Finanční úřad pro Karlovarský kraj, se sídlem Krymská 2011/2a, Karlovy Vary, na ochranu před nezákonným zásahem, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2022, č. j. 3 A 36/2021163, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2022, č. j. 3 A 36/2021163, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. II. Žalovanému se vrací soudní poplatek za kasační stížnost ve výši 5 000 Kč, který mu bude vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Předmětem projednávané věci je vyřízení žádosti o vrácení přeplatku vzniklého uhrazením uloženého odvodu za porušení rozpočtové kázně, který však byl částečně prominut. [2] Úřad Regionální rady regionu soudržnosti Severozápad uložil žalobkyni čtyřmi platebními výměry ze dne 7. 1. 2014, č. j. RRSZ 267/2014, č. j. RRSZ 275/2014, č. j. RRSZ 278/2014 a č. j. RRSZ 289/2014, odvody za porušení rozpočtové kázně v celkové výši 58 935 789 Kč. Žalobkyně požádala o prominutí odvodů, čemuž Výbor Regionální rady rozhodnutími ze dne 5. 2. 2014 částečně vyhověl a prominul mezi 75 % a 90 % výše jednotlivých odvodů. Zároveň se žalobkyně proti platebním výměrům odvolala k Ministerstvu financí, které jakožto nadřízený správce daně snížil uložené odvody na celkovou částku 7 033 367 Kč. Tuto částku žalobkyně k výzvě Úřadu Regionální rady uhradila a následně Úřad Regionální rady požádala o vrácení části uhrazených odvodů odpovídající procentuálnímu prominutí, o kterém bylo rozhodnuto dříve, a to v celkové výši 5 932 226 Kč. [3] Žádosti o vrácení přeplatků zamítl předseda Regionální rady přípisy ze dne 18. 12. 2017. K odvolání žalobkyně proti těmto přípisům Ministerstvo financí konstatovalo, že přípisy vykazují takové vady, že je nelze považovat za rozhodnutí, o žádostech tak nebylo dosud řádně rozhodnuto a odvolání žalobkyně jsou předčasná. Dne 8. 1. 2020 podala žalobkyně podnět k učinění opatření proti nečinnosti Úřadu Regionální rady, který Ministerstvo financí shledalo důvodným a nařídilo Úřadu Regionální rady příkazem ke zjednání nápravy ze dne 27. 5. 2020 napravit nežádoucí stav tím, že vrátí na účet žalobkyně daňový přeplatek podle jejích žádostí. [4] Jelikož Úřad Regionální rady nařízenou povinnost nesplnil, domáhala se žalobkyně u městského soudu ochrany proti nečinnosti, avšak Ministerstva financí jakožto nadřízeného správce daně. K poučení soudu žalobkyně změnila žalovaný správní orgán na Úřad Regionální rady regionu soudržnosti Severozápad. V důsledku změny právní úpravy v průběhu soudního řízení zákonem č. 251/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 251/2021 Sb.“), kterým byly všechny regionální rady zrušeny, se však dle městského soudu stalo žalovaným v souladu s § 69 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), Ministerstvo pro místní rozvoj. Městský soud následně žalobě vyhověl rozsudkem ze dne 18. 1. 2022, č. j. 3 A 36/2021100, a nařídil Ministerstvu pro místní rozvoj vydat rozhodnutí o žádostech žalobkyně o vrácení vratitelných přeplatků. [5] Ke kasační stížnosti Ministerstva pro místní rozvoj Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu č. j. 3 A 36/2021100 zrušil rozsudkem ze dne 24. 3. 2022, č. j. 9 Afs 6/202232. Z úřední povinnosti přihlédl k vadě zmatečnosti, kterou městský soud zatížil řízení, když projednal nečinnostní žalobu, aniž by byly splněny podmínky řízení na ochranu proti nečinnosti. Zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), totiž v době rozhodování městského soudu nestanovil žádnému orgánu povinnost vydat rozhodnutí o žádosti o vrácení vratitelného přeplatku. Dle kasačního soudu by v úvahu přicházela zásahová žaloba. Nejvyšší správní soud dále shledal důvodnou námitku týkající se pasivní legitimace Ministerstva pro místní rozvoj. Městský soud vyložil přechodná ustanovení zákona č. 251/2021 Sb. nesprávně a žalovaným správním orgánem má být příslušný finanční úřad. [6] Vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu městský soud řízení dále vedl s nynějším žalovaným. Zároveň žalobkyni vyzval k upřesnění, zda se žalobou domáhá ochrany před nezákonným zásahem, což žalobkyně učinila. Městský soud následně nyní napadeným rozsudkem připustil změnu žalobního návrhu tak, že předmětem soudního přezkumu je nezákonný zásah žalovaného spočívající v nevrácení vratitelných přeplatků v celkové výši 5 932 226 Kč (výrok I.), deklaroval nezákonnost tohoto zásahu (výrok II.) a uložil žalovanému povinnost žalobkyni částku 5 932 226 Kč vyplatit (výrok III.). Rozhodl též o tom, že Ministerstvo pro místní rozvoj není osobou zúčastněnou na řízení (výrok IV.), a o náhradě nákladů řízení (výrok V.). [7] Městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku konstatoval, že nárok žalobkyně na vrácení vratitelných přeplatků není mezi účastníky sporný. Nepřisvědčil tvrzení žalovaného, že k vyplacení přeplatku je příslušné Ministerstvo pro místní rozvoj. Ustanovení § 258 daňového řádu se v projednávané věci neuplatní, jelikož příjemcem daňového výnosu není subjekt odlišný od státního rozpočtu. Finanční prostředky žalovaného i Ministerstva pro místní rozvoj jsou prostředky ze státního rozpočtu. Je to proto žalovaný, kdo je povinen vratitelný přeplatek žalobkyni vyplatit, přičemž jeho tvrzení o nedostatku finančních prostředků označil městský soud za irelevantní. Městský soud závěrem uvedl, že Ministerstvo pro místní rozvoj nepřipustil jako osobu zúčastněnou na řízení, neboť mu nebyla ukládána žádná povinnost a jeho zájmy nemohly být rozhodnutím přímo dotčeny. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobkyně [8] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) napadl výše označený rozsudek městského soudu kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Navrhl napadený rozsudek zrušit a věc vrátit městskému soudu k dalšímu řízení. [9] Stěžovatel namítá, že městský soud rezignoval na povinnost uloženou mu Nejvyšším správním soudem, aby uvážil, zda jsou splněny podmínky pro podání zásahové žaloby a zda byly vyčerpány opravné prostředky, zejména § 159 odst. 1 a 6 daňového řádu. Městský soud automaticky předjímal, že nevrácení vratitelného přeplatku je nutno považovat za nezákonný zásah, a v napadeném rozsudku absentuje byť jen zmínka o tom, že byly vyčerpány všechny opravné prostředky. [10] Stěžovatel nezpochybňuje určení žalovaného správního orgánu, nesouhlasí však s určením orgánu povinného k vyplacení přeplatku. K posuzovanému případu se stěžovatel mohl poprvé relevantně vyjádřit až v důsledku zrušení regionálních rad, městský soud se však argumenty stěžovatele ve vyjádření k žalobě a jeho doplnění podrobně nezabýval. Tyto argumenty jsou však zcela zásadní. Stěžovatel popsal poskytování dotací z rozpočtů již zrušených regionálních rad s tím, že na finanční úřady byla přesunuta ta část kompetencí, v jejímž rámci plní roli správce daně. Kompetence finančního úřadu končí převedením vybraného a vymoženého peněžitého plnění (odvodu) na účet Ministerstva pro místní rozvoj. Tento závěr se dle stěžovatele opírá též o Stanovisko náměstka Sekce 06 – Veřejné rozpočty Ministerstva financí ze dne 9. 12. 2021, které ke kasační stížnosti přiložil. Dále poukázal na schéma bankovních účtů finančních úřadů a Ministerstva pro místní rozvoj pro odvody a penále za porušení rozpočtové kázně a na skutečnost, že bezprostředně po obdržení výzvy městského soudu jako nový žalovaný informoval písemností ze dne 18. 5. 2022 Ministerstvo pro místní rozvoj, aby jakožto příjemce výnosu daní žalobkyni příslušný přeplatek vrátilo. [11] Stěžovatel nesouhlasí ani se závěrem městského soudu ohledně neaplikace § 258 daňového řádu. Stěžovatel poukázal na znění § 257 odst. 1 a § 258 odst. 1 daňového řádu ohledně převodů výnosů daní a na skutečnost, že žalobkyně uhradila odvod za porušení rozpočtové kázně do rozpočtu regionální rady, který ovšem nespadal pod státní rozpočet. Městský soud uvedené nevzal v potaz a vůbec se nezabýval schématem převodů peněžních prostředků. Městský soud nezohlednil ani skutečnost, že rozpočet regionální rady je nyní rozpočtem Ministerstva pro místní rozvoj a stěžovatel nikdy příslušnou částkou odvodu nedisponoval. Nesouhlasí proto s městským soudem, že je irelevantní jeho tvrzení stran nedisponování dostatečnými prostředky. Stěžovatel též vyložil poje