8 Azs 118/2025 — Nejvyšší správní soud

8 Azs 118/2025- 52 - text  8 Azs 118/2025-55 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Molka (soudce zpravodaj) a soudců Petra Mikeše a Kateřiny Kopečkové v právní věci žalobce: I. K., zast. Mgr. Pavlem Čižinským, advokátem se sídlem Varšavská 714/38, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 2. 2025, č. j. OAM-1467/ZA-ZA15-LE05-EX-2024, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2025, č. j. 20 Az 6/2025-66, takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobce, státní příslušník Ukrajiny, pobýval po vypuknutí ozbrojeného konfliktu na Ukrajině na území České republiky se svou manželkou a dvěma syny na základě dočasné ochrany, kterou si však následně neprodloužil. Již dne 29. 8. 2015 se měl na Ukrajině dopustit trestného činu úmyslného vážného ublížení na zdraví, když měl razantním kopnutím do hlavy způsobit nevratné znetvoření obličeje poškozeného. Za tento skutek dle ukrajinského práva hrozí sazba trestu odnětí svobody na 5 až 8 let. [2] Dne 9. 3. 2023 na něj v souvislosti s tímto skutkem ukrajinské orgány vydaly mezinárodní zatýkací rozkaz. Dne 29. 10. 2024 požádal žalobce o udělení mezinárodní ochrany v České republice, a to až poté, co se dozvěděl o probíhajícím extradičním řízení. Mezitím bylo pravomocně rozhodnuto o přípustnosti jeho vydání k trestnímu stíhání na Ukrajinu a dne 13. 11. 2024 byl vzat do vydávací vazby. Žalovaný rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto usnesení rozhodl, že žalobci neuděluje azyl podle § 12, § 13 a § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, a doplňkovou ochranu nelze udělit pro existenci důvodů podle jeho § 15a odst. 1 písm. b), neboť dospěl k závěru, že existují závažné důvody se domnívat, že se žalobce ve své domovině dopustil vážného zločinu. [3] Žalobce brojil proti rozhodnutí žalovaného žalobou, ve které namítal, že popsaný skutek nelze kvalifikovat jako vážný zločin ve smyslu zákona o azylu, že žalovaný nesprávně vycházel z rozhodnutí vydaných v extradičním řízení, která nerozhodují o jeho vině, a že mu byla odepřena možnost vyjádřit se k některým podkladům, zejména k opravenému překladu listin. Dále zpochybňoval průběh vyšetřování na Ukrajině a poukazoval na rozpory mezi jednotlivými svědeckými výpověďmi, na průtahy a na procesní nedostatky při vyšetřování ukrajinskými orgány. Dále uvedl, že se obává návratu do vlasti z důvodu válečného konfliktu a z obavy před nespravedlivým trestním stíháním. [4] Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) žalobu v záhlaví citovaným rozsudkem zamítl. Konstatoval, že pojem „vážný zločin“ je třeba vykládat autonomně ve světle vnitrostátního práva i příslušných unijních předpisů. Zdůraznil, že rozhodnutí o vině a trestu přísluší orgánům trestní justice, nikoli žalovanému, ten však musí na základě dostupných podkladů posoudit, zda existují závažné důvody domnívat se, že žadatel o mezinárodní ochranu vážný zločin spáchal. Skutkový popis obsažený v extradičním spise a lékařské zprávy podle městského soudu nasvědčují tomu, že žalobcovo jednání mělo vysokou intenzitu a způsobilo těžké ublížení na zdraví. Městský soud uvedl, že výpovědi svědků ohledně žalobcova podílu na útoku se v jádru shodují a že zjištěné zranění bylo natolik závažné, aby odůvodňovalo aplikaci vylučovací klauzule. [5] Městský soud se dále zabýval tvrzenými procesními vadami. Připustil, že žalobci nebyla dána možnost vyjádřit se k opravenému překladu některých listin, avšak dospěl k závěru, že tato vada neměla vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, neboť samotný obsah listin se věcně nezměnil. Odmítl i námitku nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného a uzavřel, že se s otázkou naplnění vylučovací klauzule podle § 15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu vypořádal dostatečně. Z těchto důvodů žalobu jako nedůvodnou zamítl. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [6] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). [7] Stěžovatel předně namítá, že skutkový děj, z něhož žalovaný i městský soud vycházeli, nelze kvalifikovat jako vážný zločin ve smyslu § 15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu. Má za to, že žalovaný se otázkou naplnění této vylučovací klauzule nezabýval dostatečně a rezignoval na vlastní posouzení věci, když své závěry založil převážně na rozhodnutích vydaných v extradičním řízení. Tato rozhodnutí však nerozhodují o vině stěžovatele, a nemohou proto sloužit jako podklad pro závěr o existenci důvodného podezření ze spáchání vážného zločinu. [8] Dále uvádí, že skutková zjištění, na nichž žalovaný a městský soud stavěli, jsou rozporná. Zejména výpovědi svědků podle stěžovatele vykazují značné nesrovnalosti a nelze z nich spolehlivě dovodit, že to byl právě on, kdo poškozenému způsobil těžké zranění. Namítá též, že orgány činné v trestním řízení na Ukrajině postupovaly nestandardně, neboť svědky vyslýchaly s výrazným časovým odstupem a za okolností, které vzbuzují pochybnosti o jejich věrohodnosti. Tyto rozpory podle jeho názoru správní orgány ani městský soud dostatečně nereflektovaly. Stěžovatel namítá, že jejich bagatelizace je v rozporu se zásadou in dubio mitius a s judikaturou Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“), zejména rozsudkem ze dne 31. 3. 2011, č. j. 4 Azs 60/2007-136, podle něhož leží důkazní břemeno výhradně na státu. Z citovaného rozsudku dle stěžovatele také vyplývá, že mu již během azylového pohovoru měly být sděleny důvody pro aplikaci § 15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu, aby se k nim mohl vyjádřit. Městský soud podle stěžovatele tuto judikaturu nerespektoval, čímž zatížil své rozhodnutí vadou překvapivosti. [9] V této souvislosti stěžovatel rovněž zpochybňuje, že otázku, zda se skutek stal a kdo jej spáchal, má postavit najisto trestní soud, nikoliv orgány v řízení o mezinárodní ochraně. Výklad, který přijal městský soud, podle něj nepřípustně rozšiřuje aplikaci vylučovací klauzule, neboť připouští, aby azylový orgán založil rozhodnutí i na rozporných či pochybně získaných důkazech, s odkazem na to, že tyto rozpory budou vyřešeny až v rámci trestního řízení. Stěžovatel je přesvědčen, že takový postup není slučitelný s požadavkem na existenci „závažných důvodů“ ve smyslu § 15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu. [10] Stěžovatel označil rozsudek městského soudu za nepřezkoumatelný, neboť podle něj neobsahuje řádné vypořádání všech jeho námitek, zejména ohledně kvalifikace vážného zločinu, pochybností v extradičním spise a bezpečnostní situace na Ukrajině. Podle stěžovatele se obě instance jednostranně soustředily na otázku vylučovací klauzule, aniž by vzaly v potaz, že v případě návratu mu hrozí vážná újma nejen v podobě trestního stíhání, jehož férovost je zpochybnitelná, ale též v důsledku pokračujícího válečného konfliktu. [11] S ohledem na shora uvedené stěžovatel navrhuje, aby NSS zrušil rozsudek městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [12] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti plně odkázal na své rozhodnutí, správní spis a napadený rozsudek. Závěry žalovaného mají oporu ve správním spise a všechny kasační námitky považuje za nedůvodné. Dále odkázal na ustálenou judikaturu NSS. Proto kasační stížnost navrhl odmítnout jako nepřijatelnou či zamítnout pro její nedůvodnost. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [13] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). [14] Ve věcech, v nichž před krajským (respektive městským) soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, se NSS po posouzení přípustnosti zabývá otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele (§ 104a odst. 1 s. ř. s.). Pokud by tomu tak totiž nebylo, musela by být odmítnuta jako nepřijatelná. NSS přijme kasační stížnost k věcnému přezkumu pouze v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu, a to i) z důvodu neexistence, nejednotnosti nebo potřeby překonání judikatury, nebo ii) v případě zásadního pochybení krajského soudu (usnesení NSS ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS). [15] NSS shledal, že kasační stížnost není přijatelná, jelikož nebyl naplněn žádný z obou výše uvedených důvodů. NSS nezjistil žádné zásadní pochybení městského soudu a na stěžovatelovy námitky již nabízí dostatečnou odpověď ustálená judikatura NSS, na kterou odkazuje níže. [16] Vzhledem k tomu, že stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti také důvod podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., zabýval se NSS nejprve tímto důvodem a pro stručnost odkazuje na judikaturu ohledně posouzení toho, jaké vady