1 As 200/2025 — Nejvyšší správní soud

1 As 200/2025- 42 - text  1 As 200/2025 - 45 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ivo Pospíšila, soudkyně Lenky Kaniové a soudce Petra Pospíšila v právní věci žalobkyně: N. S., zastoupena JUDr. et Mgr. Michaelou Marešovou Haškovcovou, LL.M., advokátkou se sídlem Ostrovského 253/3, Praha 5, proti žalovanému: Ministerstvo financí, se sídlem Letenská 525/15, Praha 1, o žalobě směřující proti postupu žalovaného ve věci nevypořádání dědických a vlastnických práv a náhrady za znárodnění domu, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2025, č. j. 3 A 138/2025  31, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. IV. Ustanovené zástupkyni žalobkyně advokátce JUDr. et Mgr. Michaele Marešové Haškovcové, LL.M. se přiznává odměna za zastupování žalobkyně v řízení o kasační stížnosti ve výši 15 210 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobkyně se žalobou podanou k Městskému soudu v Praze domáhala určení, že při znárodnění domu v ulici S. X, P., byla porušena práva prarodičů žalobkyně J. a M. K. a že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni finanční náhradu, kterou určí znalec podle hodnoty nemovitosti v době znárodnění valorizované k současnosti. [2] Žalobkyně se původně s těmito nároky obrátila na žalovaného, který je posoudil jako žádost o finanční náhradu podle restitučních předpisů. Ve vyjádřeních ze dne 25. 6. 2025 a 7. 7. 2025 žalobkyni sdělil, že je neuznává. Žalobkyně neprokázala, že by její prarodiče vlastnili byt či část domu. Naopak z pozemkových knih a dalších podkladů vyplývá, že dům byl (již v roce 1929) ve spoluvlastnictví manželů P., v roce 1950 polovinu domu zdědila paní P. po svém manželovi a v roce 1953 dům přešel do vlastnictví státu jako odúmrť po paní P.. Policejní přihláška prarodičů žalobkyně k jednomu z bytů v domě z roku 1929, v níž je uvedena poznámka „ve vlastním bytě“, pak nedokládá jejich vlastnické právo. [3] Městský soud žalobu nyní napadeným usnesením odmítl podle § 68 písm. b) a § 46 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), neboť svou podstatou jde o soukromoprávní věc, k jejímuž projednání jsou příslušné soudy v občanském soudním řízení, nikoliv správní soudy. Žalobkyni pak poučil, že do jednoho měsíce od právní moci usnesení může podat žalobu podle části třetí zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), k Obvodnímu soudu pro Prahu 1. [4] Konkrétně dospěl městský soud k závěru, že předmětem žaloby je finanční náhrada za údajně odňatý majetek, resp. za tvrzené protiprávní „znárodnění“ domu, v němž měli prarodiče žalobkyně vlastnit byt. Ačkoliv sama žalobkyně neuváděla, podle jakého právního předpisu se náhrady domáhá, žalovaný jej posoudil jako žádost podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. V takových případech se podle zákona č. 231/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky v mimosoudních rehabilitacích, mělo přiměřeně postupovat podle tehdejšího zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, který byl nahrazen v současnosti účinným zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „zákon o odpovědnosti státu“). Nároky na odškodnění podle tohoto zákona se považují za nároky soukromoprávní, k jejichž projednání jsou příslušné soudy v občanském soudním řízení, přičemž procesní podmínkou uplatnění nároku u soudu je jeho předběžné projednání u příslušného ministerstva. Jeho sdělení není správním rozhodnutím napadnutelným ve správním soudnictví (městský soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4637/2010, a usnesení bývalého Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 5. 1992, sp. zn. 6 A 15/92). II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného a replika žalobkyně [5] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadla dne 2. 12. 2025 usnesení městského soudu kasační stížností, kterou na výzvu soudu doplnila podáním ze dne 12. 1. 2026. Uvedla, že usnesení napadá z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), d) a e) s. ř. s. [6] Stěžovatelka namítá, že městský soud ji měl před odmítnutím žaloby vyzvat podle § 37 odst. 5 s. ř. s. k odstranění vad žaloby, a to především k vyjasnění toho, vůči jakému konkrétnímu úkonu žalovaného žaloba směřuje (zda napadala rozhodnutí, zásah či nečinnost), a k úpravě petitu. Jinak řečeno, městský soud před odmítnutím žaloby nevyjasnil, jaký žalobní typ stěžovatelka uplatnila; přitom nešlo o situaci, kdy by případná úprava žaloby byla bezúčelná. [7] Další kasační námitka se týká nepřezkoumatelnosti napadeného usnesení. Městský soud totiž na jedné straně konstatuje, že žalovaný nevydal žádná rozhodnutí a že jde o stanoviska předběžné povahy, na druhé straně však odmítnutí žaloby opírá i o § 68 písm. b) s. ř. s., tedy o to, že jde o rozhodnutí správního orgánu v soukromoprávní věci. Tato neujasněnost důvodu pro odmítnutí se pak promítá do posouzení, zda bylo namístě žalobu bez dalšího odmítnout, nebo zda soud neměl stěžovatelce poskytnout prostor právě i k vyjasnění toho, jakého typu ochrany podle soudního řádu správního se vlastně domáhá. [8] Konečně má stěžovatelka za to, že řízení před městským soudem je stiženo procesní vadou, které vedla k vydání překvapivého rozhodnutí. Městský soud žalobu odmítl na základě klíčového závěru o soukromoprávní povaze věci, aniž by dal stěžovatelce prostor na takovou úvahu předem reagovat. S ohledem na to stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení zrušil a vrátil věc městskému soudu k dalšímu řízení. [9] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti zopakoval důvody, které jej vedly k tomu, že nevyhověl žádostem o finanční náhradu. Ztotožnil se se závěrem městského soudu, že v dané věci není dána příslušnost soudů ve správním soudnictví. Napadené usnesení považuje za zcela správné, řádně odůvodněné a obsahující poučení o věcně a místně příslušném soudu. Odkázal přitom na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž je postup podle zákona o odpovědnosti státu pouze předběžným projednáním, jeho výsledek není správním rozhodnutím, ale svou povahou odpovídá občanskoprávnímu jednání státu (rozsudek ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 258/2015). To platí i v případě sdělení, kterým ministerstvo nepřiznává finanční náhradu za nemovitost, kterou nebylo možné vydat podle restitučních předpisů; nebylali náhrada přiznána, lze se jí domáhat žalobou podle § 79 o. s. ř. u obecného soudu státního orgánu, proti němuž žaloba směřuje (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1829/2001). Žalovaný rovněž namítl nedostatek aktivní legitimace, neboť stěžovatelka neprokázala své právní nástupnictví po prarodičích a neprokázala, že by nemovitost byla v jejich vlastnictví. Navrhl proto, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. [10] Stěžovatelka reagovala na vyjádření žalovaného replikou, v níž zopakovala a zdůraznila některé části kasační argumentace. Má nadále za to, že bylo namístě, aby ji městský soud jako právního laika vyzval k odstranění vad žaloby a před jejím odmítnutím vyjasnil, o jaký žalobní typ se vlastně jedná. Setrvala také na tvrzení, že argumentace městského soudu je vnitřně rozporná – není zřejmé, zda důvodem odmítnutí je to, že napadený úkon není rozhodnutím, nebo to, že věc spadá do pravomoci civilních soudů. Za takové situace výzva soudu nebyla bezpředmětná, jak tvrdí žalovaný. Také skutečnost, že žalovaný nevede žádný správní spis, jen dokresluje potřebu vyjasnit, o jaký typ soudní ochrany se v dané věci jedná. Pokud jde o argumentaci meritorní povahy, pak pro ni podle stěžovatelky není v kasačním řízení prostor, neboť nyní jde toliko o posouzení zákonnosti odmítnutí žaloby. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [11] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána oprávněnou osobou a včas. [12] Stěžovatelce bylo napadené usnesení doručeno již dne 24. 10. 2025, avšak dne 7. 11. 2025, tj. poslední den zákonné lhůty, podala Nejvyššímu správnímu soudu žádost o osvobození od soudních poplatků a návrh na ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti. Tím se podle § 35 odst. 10 věty třetí s. ř. s. stavěla lhůta k podání kasační stížnosti. Kasační soud pak o žádosti i o návrhu rozhodl usnesením ze dne 28. 11. 2025, č. j. Na 170/202531, které nabylo právní moci dne 2. 12. 2025. Pokud stěžovatelka prostřednictvím ustanoveného zástupce podala stejného