22 As 192/2025 — Nejvyšší správní soud

22 As 192/2025- 35 - text  22 As 192/2025-37 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Jitky Zavřelové a soudců Tomáše Foltase a Jana Kratochvíla v právní věci žalobkyně: RD AUDO, spol. s r. o., se sídlem Československé armády 347, Slavkov u Brna, zastoupená JUDr. Kamilem Jelínkem, Ph.D., advokátem se sídlem Dominikánské náměstí 656/2, Brno, proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo náměstí 449/3, Brno, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) P. V., zastoupený Mgr. Jiřím Nezhybou, advokátem se sídlem Údolní 567/33, Brno, II) EG.D, s. r. o., se sídlem Lidická 1873/36, Brno, III) CETIN a. s., se sídlem Českomoravská 2510/19, Praha, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 12. 2022, čj. JMK 177197/2022, o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 8. 2025, čj. 29 A 17/202386, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. IV. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobkyně podala 18. 12. 2019 žádost o vydání společného povolení podle § 94j a násl. tehdy účinného zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), pro stavbu čtyř dvoupodlažních bytových domů s obytným podkrovím v k. ú. Slavkov u Brna. Městský úřad Slavkov u Brna (dále „stavební úřad“) rozhodnutím z 15. 9. 2021, čj. SU/98110-19/3432-2020/For, jímž vydal společné povolení pro uvedený stavební záměr a stanovil podmínky pro umístění a provedení stavby (dále „společné povolení“). [2] Odvolání proti společnému povolení podala osoba zúčastněná na řízení I), která byla účastníkem společného územního a stavebního řízení (dále „společné řízení“) z titulu spoluvlastníka sousedních pozemků. Namítala nesoulad záměru s územně plánovací dokumentací. [3] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutí odvolání vyhověl, společné povolení zrušil a věc vrátil stavebnímu úřadu k novému projednání. Shledal totiž, že stavební záměr překračuje maximální povolenou míru zastavěnosti danou územním plánem města Slavkov u Brna, a proto je nepřípustný. [4] Žalobkyně toto rozhodnutí žalovaného napadla žalobou u Krajského soudu v Brně. Ten ji v záhlaví uvedeným usnesením odmítl pro nepřípustnost podle § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 68 písm. e) a § 70 písm. a) s. ř. s. [pozn. NSS: není-li dále výslovně uvedeno jinak, všechna ustanovení tohoto zákona jsou zde uváděna ve znění účinném do 31. 12. 2025, podle nějž postupoval krajský soud, a postupuje i Nejvyšší správní soud – část sedmá čl. XI zákona č. 314/2025 Sb.]. Na základě závěrů ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu dospěl krajský soud k závěru, že nyní napadené rozhodnutí žalovaného vydané podle § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu není rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., jelikož není konečným rozhodnutím ve věci a nezasahuje tak do hmotněprávní sféry žalobkyně. K tomu obecně poukázal rovněž na zásadu subsidiarity soudního přezkumu a s tím související povinnost vyčerpat řádné opravné prostředky ve správním řízení před podáním žaloby k soudu. Zároveň krajský soud v nyní projednávané věci neshledal žádné výjimečné okolnosti, pro něž judikatura Nejvyššího správního soudu dovodila výjimečný přezkum i takových správních rozhodnutí. Uzavřel, že ochrany svých práv se žalobkyně bude moci domáhat případně žalobou podanou proti pravomocnému rozhodnutí správního orgánu, kterým bude konečným způsobem rozhodnuto o její žádosti o vydání společného povolení. II. Kasační stížnost [5] Žalobkyně (dále „stěžovatelka“) podala proti usnesení krajského soudu kasační stížnost. Navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení, nebo aby o podané žalobě rozhodl sám. [6] Stěžovatelka uvedla, že si je vědoma ustálené judikatury správních soudů, podle které není zrušující rozhodnutí nadřízeného správního orgánu rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., kvůli čemuž jej ani nelze napadnout žalobou. Namítla, že krajský soud však nesprávně aplikoval § 68 písm. e) s. ř. s., podle nějž je nepřípustnou žaloba podaná proti rozhodnutí, které je z přezkoumání podle tohoto nebo zvláštního zákona vyloučeno. Podle stěžovatelky totiž toto ustanovení nedopadá na odvolací rozhodnutí vydaná podle § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu, jelikož jejich vyloučení ze soudního přezkumu není dáno přímo zákonem, nýbrž je výsledkem toliko soudního výkladu. Uvažovat lze spíše o aplikaci § 68 písm. a) s. ř. s., avšak ani toto ustanovení v nyní projednávané věci nemůže představovat zákonný důvod pro odmítnutí žaloby. Společné povolení totiž bylo na újmu práv stěžovatelky zrušeno k opravnému prostředku jiného, pročež po ní nelze spravedlivě požadovat vyčerpání řádných opravných prostředků. [7] Pro případ, že by i tak rozhodnutí žalovaného spadalo pod § 68 písm. e) s. ř. s., stěžovatelka poukázala na existenci několika výjimek z výše uvedené ustálené praxe, jakož i na nutnost zužujícího výkladu kompetenčních výluk ze soudního přezkumu. Je přesvědčená že, v nyní projednávané věci rozhodnutí žalovaného zasahuje do práv stěžovatelky, pročež je soudně přezkoumatelným rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. Zásah do svých práv žalobou napadeným rozhodnutím žalovaného spatřuje především v ekonomických dopadech způsobených zpožděním realizace stavebního záměru (enormní zvýšení ceny stavebních materiálů) a délce správního řízení. Zmínila rovněž nelogičnost a neefektivnost toho, že by měla s žalobou čekat dalších několik let až na konečné rozhodnutí žalovaného ve věci, ačkoli je další vývoj zcela předvídatelný. [8] Pro podporu své argumentace zmínila rovněž skutečnost, že od 1. 1. 2026 vstoupila v účinnost novela soudního řádu správního, která již výslovně umožňuje samostatný soudní přezkum závazných stanovisek. Odepření soudního přezkumu v tomto okamžiku povede pouze k neefektivnímu procesnímu „ping-pongu“ mezi jednotlivými instancemi, který skončí budoucí žalobou na přezkum téhož závazného stanoviska, jež je obsahem již nyní podané žaloby, jen s odstupem několika let. [9] Žalovaný ani žádná z osob zúčastněných na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřili. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [10] Kasační stížnost není důvodná. [11] Podle § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu, jestliže odvolací správní orgán dojde k závěru, že napadené rozhodnutí je v rozporu s právními předpisy nebo že je nesprávné, napadené rozhodnutí nebo jeho část zruší a věc vrátí k novému projednání správnímu orgánu, který rozhodnutí vydal; v odůvodnění tohoto rozhodnutí vysloví odvolací správní orgán právní názor, jímž je správní orgán, který napadené rozhodnutí vydal, při novém projednání věci vázán; proti novému rozhodnutí lze podat odvolání (…). [12] Podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. nestanoví-li tento zákon jinak, soud usnesením odmítne návrh, jestliže návrh je podle tohoto zákona nepřípustný. [13] Podle § 68 písm. e) s. ř. s. je žaloba nepřípustná také tehdy, domáhá-li se přezkoumání rozhodnutí, které je z přezkoumání podle tohoto nebo zvláštního zákona vyloučeno. [14] Podle § 70 písm. a) s. ř. s. jsou ze soudního přezkoumání vyloučeny úkony správního orgánu, které nejsou rozhodnutími. [15] Podle Nejvyššího správního soudu krajský soud dospěl ke správnému závěru, že rozhodnutí žalovaného v nyní projednávané věci není rozhodnutím napadnutelné správní žalobou. [16] Závěry krajským soudem poukazované judikatury platí v běžných věcech přezkoumávaných správními soudy, a to dokonce i tehdy, dochází-li k procesnímu „ping-pongu“ mezi prvostupňovým a druhostupňovým správním orgánem (rozsudek rozšířeného senátu NSS z 24. 10. 2018, čj. 7 As 192/2017-35, č. 3834/2019 Sb. NSS, bod 27). Žalobu proti takovému odvolacímu rozhodnutí je proto třeba odmítnout podle § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 68 písm. e) a § 70 písm. a) s. ř. s. (na uvedené usnesení navazující rozsudek NSS z 15. 8. 2025, čj. 8 As 210/2024-39, bod 31). [17] Jak přiléhavě, byť stručně, uvedl krajský soud v bodu 15 napadeného usnesení, na nyní projednávanou věc nedopadá žádná z výjimek dovozených judikaturou, jež by zakládala soudní přezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného (rozsudek NSS z 21. 3. 2016, čj. 2 As 305/2015-24, body 11 až 13). Nejde o specifickou situaci, jež může nastat při rozhodování o žádosti o informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. V nyní projednávané věci nebylo ani zrušeno již pravomocné správní rozhodnutí, protože na základě včasného odvolání podaného osobou zúčastněnou na řízení I) společné povolení právní moci nenabylo. A proto na něj ani nikdy nebylo možné, byť na okamžik, nahlížet jako na pravomocné. Nedošlo tedy k otřesení práv a povinností, o nichž měl jejich adresát již důvodně za to, že jsou neotřesitelná (rozsudky NSS z 14. 5. 2008, čj. 2 As 37/2007-111, a na něj navazující z 31. 3. 2010, čj. 9