4 As 20/2026 — Nejvyšší správní soud

4 As 20/2026- 34 - text 4 As 20/2026-36 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Tomáše Kocourka, Ph.D. v právní věci žalobkyně: Mgr. A. M., zast. JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, Ph.D., advokátem, se sídlem Bráfova tř. 52, Třebíč, proti žalovanému: Krajský pozemkový úřad pro Jihočeský kraj, Pobočka Prachatice, se sídlem Vodňanská 329, Prachatice, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 8. 2025, č. j. SPU 283444/2025, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 1. 2026, č. j. 57 A 31/2025-104, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Shrnutí předcházejícího řízení [1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 28. 8. 2025, č. j. SPU 283444/2025, schválil podle § 11 odst. 4 zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pozemkových úpravách“), návrh komplexních pozemkových úprav v katastrálním území Vlachovo Březí a navazující části katastrálního území Chlumany. [2] Proti tomuto rozhodnutí brojila žalobkyně žalobou u Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“), který ji usnesením ze dne 12. 1. 2026, č. j. 57 A 31/2025-104, odmítl pro nepřípustnost podle § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 68 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), neboť žalobkyně napadla rozhodnutí prvostupňového orgánu, aniž by vyčerpala dostupný řádný opravný prostředek, přičemž o možnosti podat odvolání byla řádně poučena. Podle sdělení Státního pozemkového úřadu ze dne 7. 1. 2026 sice žalobkyně podala dne 17. 10. 2025 odvolání, o němž však nebylo do dne podání žaloby (2. 12. 2025) rozhodnuto. II. Obsah kasační stížnosti a dalších podání účastníků řízení [3] Proti tomuto usnesení krajského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včasnou kasační stížnost z důvodů, které podřadila pod § 103 odst. 1 písm. a), d) a e) s. ř. s. Stěžovatelka navrhla napadené usnesení zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení. [4] Stěžovatelka v kasační stížnosti namítla, že krajský soud nesprávně posoudil povahu podané žaloby, když ji mechanicky kvalifikoval jako žalobu jediného typu, ačkoli šlo o sloučenou a společnou žalobu, v níž bylo kumulováno více forem soudní ochrany. Součástí žaloby byl také návrh na přiznání jejího odkladného účinku, o němž krajský soud rozhodl samostatným výrokem, aniž by při posouzení žaloby reflektoval její skutečný obsah a povahu uplatněných žalobních návrhů. Dále podle stěžovatelky krajský soud bez nařízení jednání a bez výzvy k upřesnění žalobního typu žalobu odmítl, čímž postupoval přepjatě formalisticky a odepřel jí právo na přístup k soudu. Napadené usnesení je rovněž nepřezkoumatelné, neboť se nevypořádává s obsahem žaloby. [5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že ve svém rozhodnutí řádně poučil všechny účastníky řízení o možnosti podat proti rozhodnutí odvolání. Ve lhůtě pro podání odvolání žádný z účastníků řízení odvolání nepodal. Odvolání stěžovatelky bylo podáno 17. 10. 2025, přičemž zákonná lhůta k učinění tohoto úkonu uplynula dne 13. 10. 2025, neboť rozhodnutí bylo doručeno dne 28. 9. 2025 fikcí. Ústředí Státního pozemkového úřadu rozhodlo o odvolání stěžovatelky tak, že jej rozhodnutím ze dne 14. 1. 2026, č. j. SPU 479477/2025, zamítlo jako opožděné. [6] Stěžovatelka v replice k vyjádření žalovaného uvedla, že s ním nesouhlasí a setrvává na své kasační argumentaci. Dále uvedla důvody, proč žalovaný dospěl k nesprávnému závěru ohledně opožděnosti odvolání. K povaze své žaloby zmínila, že byla od počátku koncipována tak, aby postihla nezákonnost rozhodnutí, nezákonnost procesního postupu správního orgánu, včetně nezákonných zásahů do vlastnického práva. Nešlo tak o náhodnou procesní konstrukci, nýbrž o vědomý postup. Za takové situace měl krajský soud posoudit žalobu v její celistvosti, nikoli ji rozdělovat na jednotlivé žalobní typy. III. Posouzení kasační stížnosti [7] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti. Přitom neshledal vady uvedené v § 109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Stěžovatelka v kasační stížnosti označila důvody podle § 103 odst. 1 písm. a), d) a e) s. ř. s. [8] Nejvyšší správní soud předesílá, že kasační stížností je napadeno usnesení o odmítnutí žaloby podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. pro nepřípustnost. Je-li kasační stížností napadeno usnesení o odmítnutí žaloby, přichází z povahy věci v úvahu pouze kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004-98, publ. pod č. 625/2005 Sb. NSS). Nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí žaloby však může spočívat nejenom v nesprávném posouzení právní otázky soudem (např. aplikuje-li soud výluku ze soudního přezkumu, která na věc nedopadá), nýbrž i v nepřezkoumatelnosti pro nesrozumitelnost či nedostatek důvodů, zejména skutkových (např. odmítne-li podání pro opožděnost, ačkoliv rozhodné skutečnosti nezjistil), popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek, že došlo k odmítnutí návrhu a tím i soudní ochrany, ačkoliv pro takový postup nebyly splněny zákonné podmínky (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2005, č. j. 6 As 4/2004-53, a ze dne 17. 2. 2016, č. j. 6 As 2/2015-128). [9] Stěžovatelka v kasační stížnosti napadá správnost procesního postupu krajského soudu, který části jejího podání posoudil odděleně, nikoli v jejich celistvosti, jak zamýšlela. [10] Nejvyšší správní soud ve své judikatuře dovodil, že nevhodnost spojení různých podání podle § 39 odst. 1 s. ř. s. ještě bez dalšího neznamená, že v daném případě takové spojení věcí krajským soudem samo o sobě založí oprávněnost námitek svědčících kasačnímu důvodu podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tedy jiné vadě řízení před soudem, která mohla mít za následek nezákonnost napadeného rozsudku (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2008, č. j. 1 Afs 15/2008-100). Tyto závěry lze vztáhnout také na posuzování vhodnosti vyloučení věci k samostatnému projednání podle § 39 odst. 2 s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2026, č. j. 4 As 211/2025-27, bod 10). Vhodnost tohoto postupu může být totiž dána řadou důvodů, mezi něž patří například rychlost, resp. hospodárnost řízení, rozdílnost podmínek řízení aj. Přestože v nyní posuzované věci nedošlo formálně k vyloučení části podání k samostatnému projednání ve smyslu § 39 odst. 2 s. ř. s., lze tyto závěry aplikovat i na situaci, kdy krajský soud rozhodne o části žaloby, aniž by ji vyloučil k samostatnému projednání. [11] Nejvyšší správní soud připomíná, že z hlediska posuzování procesních úkonů účastníků řízení je určující jejich obsah, nikoliv formální označení. Při výkladu procesního úkonu soud proto nevychází z jeho pojmenování, nýbrž z toho, co účastník nebo osoba zúčastněná na řízení tímto úkonem sleduje. Při podřazování konkrétního úkonu pod některý z žalobních, případně návrhových typů není rozhodující, jak navrhovatel podání pojmenuje, nýbrž co jím po obsahové stránce sleduje (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 7. 2009, č. j. 7 Aps 2/2009-197, a ze dne 24. 6. 2004, č. j. 2 Ans 1/2004-64). [12] Stěžovatelka ve svém podání krajskému soudu nejprve vylíčila historický vývoj vlastnických práv k pozemkům, které jsou nyní v jejím vlastnictví. Dále namítla nezákonnosti různého druhu, které spatřovala v postupu žalovaného v procesu schvalování komplexních pozemkových úprav. Rovněž brojila proti opatření obecné povahy - změně č. 3 Územního plánu Vlachovo Březí (dále jen „změna územního plánu“), při jehož přijímání podávala námitky a připomínky. V petitu svého podání navrhovala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného, zrušení změny územního plánu a „vypuštění“ stavební uzávěry pod Záhorskou z územního plánu. Následně podáním ze dne 26. 1. 2026 navrhla zrušení opatření obecné povahy - 4b. aktualizace Zásad územního rozvoje Jihočeského kraje (dále jen „aktualizace zásad územního rozvoje“). [13] Z obsahu stěžovatelčina podání tedy vyplývá, že v sobě zahrnovalo vícero žalobních, resp. návrhových typů. Stěžovatelka brojila proti rozhodnutí žalovaného o schválení návrhu komplexních pozemkových úprav, proti změně územního plánu, proti stavební uzávěře a nakonec i proti aktualizaci zásad územního rozvoje. Nejvyšší správní soud připomíná, že řízení o žalobě proti rozhodnut