4 Azs 28/2026 – Nejvyšší správní soud

4 Azs 28/2026- 35 - text  4 Azs 28/2026-38 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Tomáše Kocourka, Ph.D. v právní věci žalobce: N. T. D., zast. Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 30. 7. 2025, č. j. CPR190994/ČJ2025930310V244, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2026, č. j. 4 A 42/202550, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2026, č. j. 4 A 42/202550, se zrušuje. II. Rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, ze dne 30. 7. 2025, č. j. CPR190994/ČJ2025930310V244, a rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy ze dne 29. 4. 2025, č. j. KRPA37920334/ČJ202400002250, se zrušují a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. III. Žalovaná je povinna uhradit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti a o žalobě proti rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, ze dne 30. 7. 2025, č. j. CPR190994/ČJ2025930310V244, částku ve výši 38.674 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce advokáta Mgr. Petra Václavka. Odůvodnění: I. Shrnutí předcházejícího řízení [1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 30. 7. 2025, č. j. CPR190994/ČJ2025930310V244, zamítla odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy ze dne 29. 4. 2025, č. j. KRPA37920334/ČJ202400002250, jímž byla žalobci uložena povinnost opustit území členských států Evropské unie (dále jen „EU“) a smluvních států podle § 50a odst. 2 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), a současně mu byla stanovena doba k opuštění území podle § 50a odst. 3 téhož zákona do 30 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí. Podle těchto rozhodnutí pobýval žalobce na území České republiky od 18. 10. 2024 do 6. 12. 2024 bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu nebyl oprávněn, není držitelem platného oprávnění k pobytu vydaného jiným členským státem EU a důsledkem rozhodnutí o správním vyhoštění by byl nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života. [2] Žalobce napadl rozhodnutí žalované žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který ji rozsudkem ze dne 16. 1. 2026, č. j. 4 A 42/202550, zamítl jako nedůvodnou. [3] V odůvodnění tohoto rozsudku městský soud mimo jiné uvedl, že podle § 75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), vycházel při přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodnutí správního orgánu. Teprve až po vydání rozhodnutí žalované přitom městský soud rozsudkem ze dne 24. 11. 2025, č. j. 2 A 53/202460, zrušil rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále jen „Komise“) ze dne 15. 10. 2024, č. j. MV1229737/SO2024, jímž byl změněn výrok usnesení Ministerstva vnitra ze dne 2. 7. 2024, č. j. OAM42710/ZM2023, tak, že se řízení o žádosti žalobce o prodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty zastavuje podle § 169r odst. 5 zákona o pobytu cizinců, neboť žádost nebyla podána na úředním tiskopisu. Rovněž po tomto rozhodném datu Komise rozhodnutím ze dne 11. 12. 2025, č. j. MV12297321/SO2024, zrušila usnesení Ministerstva vnitra ze dne 2. 7. 2024, č. j. OAM42710/ZM2023, a věc mu vrátila k novému projednání. V době vydání žalobou napadeného rozhodnutí (30. 7. 2025) tedy bylo původní rozhodnutí Komise ze dne 15. 10. 2024, č. j. MV1229737/SO2024, v právní moci ke dni 17. 10. 2024, přičemž odkladný účinek žalobě proti němu nebyl přiznán, čehož si žalobce měl a mohl být vědom. Proto zrušující rozsudek městského soudu ze dne 24. 11. 2025, č. j. 2 A 53/202460, ani rozhodnutí Komise ze dne 11. 12. 2025, č. j. MV12297321/SO2024, nemohou mít vliv na zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí a při hodnocení neoprávněného pobytu žalobce k nim nelze přihlížet. Navíc k zrušujícímu rozsudku městského soudu došlo v důsledku změny v judikatuře Nejvyššího správního soudu, neboť jeho rozšířený senát rozsudkem ze dne 5. 11. 2025, č. j. 8 Azs 99/202365, dovodil, že správní orgán je povinen posuzovat přiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince i v případě, jsouli dány důvody pro vydání rozhodnutí o zastavení řízení, pokud je možnost takového zásahu patrná z okolností věci, ze spisu či ji cizinec tvrdí. K prolomení pravidla zakotveného v § 75 odst. 1 s. ř. s. v dané věci nelze přistoupit ani na základě mezinárodních závazků České republiky či požadavků práva EU. Nicméně pokud žalobce v době vycestování získá oprávnění k pobytu na území České republiky, nebude muset z území členských států EU a smluvních států vycestovat ani po uplynutí doby k vycestování na základě žalobou napadeného rozhodnutí. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované [4] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou blanketní kasační stížnost. V jejím doplnění učiněném v měsíční lhůtě stanovené ve výzvě soudu uvedl, že ji podává z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. [5] Stěžovatel v doplnění kasační stížnosti namítl, že v důsledku zastavení řízení o prodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty přestal pobývat na území České republiky oprávněně a zároveň přišel o možnost alternativního řešení své pobytové situace. Toto rozhodnutí však bylo v rámci soudního přezkumu zrušeno a k jeho žádosti bylo prodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty povoleno. Pokud tedy městský soud nepřihlédl ke zrušení uvedeného nezákonného usnesení, na jehož základě bylo vydáno žalobou napadené rozhodnutí, dopustil se mechanické aplikace práva, aniž by vzal v úvahu smysl a účel aplikované právní normy. V této souvislosti stěžovatel citoval nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. III ÚS 188/04, a ze dne 3. 11. 2011, sp. zn. III. ÚS 3645/10, jakož i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2008, č. j. 5 Afs 4/2008108. [6] S ohledem na zásah do hmotněprávního postavení spočívající v uložení povinnosti opustit území České republiky v důsledku nezákonného rozhodnutí v pobytové věci se stěžovatel domáhá přijatelnosti kasační stížnosti a navrhuje zrušení kasační stížností napadeného rozsudku i žalobou napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalované k dalšímu řízení. [7] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázala na skutečnost, že v době vydání rozhodnutí správních orgánů obou stupňů nebyl stěžovatel oprávněn pobývat na území České republiky, a byl tedy dán zákonný důvod pro vydání rozhodnutí podle § 50a odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců. V důsledku udělení pobytového statusu po vydání žalobou napadeného rozhodnutí však po cizinci nebude vymáhána povinnost opustit území členských států EU a smluvních států. S ohledem na tyto skutečnosti žalovaná navrhla zamítnutí kasační stížnosti. III. Posouzení kasační stížnosti [8] Kasační stížnost byla podána ve věci, v níž před městským soudem rozhodovala specializovaná samosoudkyně, a proto se musel Nejvyšší správní soud dále zabývat otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, jinak by ji podle § 104a odst. 1 s. ř. s. odmítl jako nepřijatelnou. [9] O přijatelnou kasační stížnost se může jednat v následujících typových případech: 1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu, 2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, 3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon, tj. Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky řešené dosud správními soudy jednotně, 4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, b) krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/200639, č. 933/2006 Sb. NSS, ve světle odstavce 52 usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/202033, č. 4170/2021 Sb. NSS, rozhodnutí tohoto sou