7 As 257/2025 — Nejvyšší správní soud

7 As 257/2025- 42 - text  7 As 257/2025 - 44 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Hipšra, soudce Milana Podhrázkého a soudkyně Jiřiny Chmelové v právní věci žalobkyně: JUDr. Z. N., Ph.D., proti žalovanému: Ministryně spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2025, č. j. 10 A 167/20256, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. [1] Žalobou podanou u Městského soudu v Praze žalobkyně brojila proti nezákonnému zásahu žalovaného, který podle žalobkyně spočíval v nepodání návrhu na zahájení kárného řízení proti soudkyni Obvodního soudu pro Prahu 1 JUDr. M. N. II. [2] Městský soud usnesením ze dne 20. 11. 2025, č. j. 10 A 167/20256, žalobu odmítl podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., jelikož ji shledal nepřípustnou podle § 85 s. ř. s. Podle městského soudu disciplinární řízení spadá do oblasti správního trestání a kázeňský postih se považuje za přestupkovou sankci. I když se žalobkyně cítí poškozena postupem soudkyně v konkrétním soudním řízení, nemůže se zásahovou žalobou domoci zahájení kárného řízení proti ní. Posuzování viny a případné uložení trestu v takovém řízení má totiž čistě veřejnoprávní povahu a odehrává se výlučně ve vztahu státu, reprezentovaného ministryní spravedlnosti, a danou soudkyní. Rozhodnutí vydané v tomto řízení by do veřejných subjektivních práv žalobkyně nijak nezasáhlo. Žalobní tvrzení tak neposkytují oporu pro závěr, že by se žalovaný zásah mohl dotknout žalobkyniny právní sféry. III. [3] Proti tomuto usnesení podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. [4] Podle stěžovatelky městský soud opomenul zásadní skutkové okolnosti, a proto nesprávně posoudil existenci zásahu do její právní sféry. Stěžovatelka je účastníkem soudního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 32 P 17/2019, které projednává soudkyně JUDr. M. N., jehož předmětem je péče o nezletilého syna stěžovatelky. Stěžovatelka žalovanému detailně popsala tvrzený nezákonný a svévolný postup JUDr. N. v rámci předmětného řízení, kterým je ohrožena důvěra v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů. I přes tuto skutečnost žalovaný nezákonně rozhodl nepřezkoumávat hrubá porušení povinností soudce ze strany JUDr. N., která spočívají v nezákonné rozhodovací praxi vyznačující se soustavným a úmyslným porušováním právních norem za účelem ovlivnění řízení v neprospěch stěžovatelky. Žalovaný je přitom povinen podle § 128 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, podat kárnou žalobu proti soudci, pokud se dozví o jeho závažném porušení povinnosti soudce. JUDr. N. nezákonně odebrala stěžovatelce jejího nezletilého syna a svěřila ho do výlučné péče jeho otce, čímž dochází ke stálému zásahu do veřejných subjektivních práv stěžovatelky. Podnět k zahájení kárného řízení tedy stěžovatelka podala jako osoba přímo dotčená na svých právech protiprávním stavem, k jehož odstranění má řízení zahajované z moci úřední sloužit. Stěžovatelka přitom zásah do své právní sféry spatřuje zejména v zásahu do práva na rodinný život a práva na péči o dítě, dále v porušení práva na vyřízení věci v přiměřené lhůtě, porušení práva na účinné prostředky ochrany a porušení práva na zákonného a nestranného soudce. Tím, že žalovaný odmítl popsaný nezákonný stav přezkoumat a odstranit, došlo k zásahu do subjektivních veřejných práv stěžovatelky. JUDr. N. se stále dopouští páchání dalších kárných deliktů v rámci řízení o péči a styku stěžovatelky s nezletilým synem. Její potrestání za nezákonný postup v rámci vedení řízení je zcela způsobilé napravit nezákonný stav řízení, čímž dojde ke zhojení trvajících zásahů do právní sféry stěžovatelky. Nápravy nezákonného stavu řízení se nelze domoci jinými právními prostředky. [5] Z uvedených důvodů proto stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. [6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se plně ztotožňuje s napadeným usnesením. Nezahájením kárného řízení nebylo zasaženo do právní sféry stěžovatelky, když se v případě přípisů jednalo toliko o odpovědi na opakované podněty stěžovatelky, která se domáhala zahájení kárného řízení se soudkyní. Zahájení kárného řízení se soudcem je možné pouze na návrh taxativně vymezených osob podle § 8 odst. 2 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, ve znění pozdějších předpisů, a stěžovatelka na něj nemá právní nárok. Odmítnutí podnětu k zahájení kárného řízení je tak sdělením, jímž orgán veřejné moci pouze informuje, že neshledal důvody pro podání návrhu na zahájení kárného řízení. Tímto sdělením se nezakládají, nemění, neruší ani závazně neurčují ničí práva či povinnosti; v žádném ohledu se jím pak nemodifikují práva a povinnosti stěžovatelky jako podatelky podnětu. Podle žalovaného nemohlo dojít k zásahu do práv stěžovatelky v důsledku nezahájení kárného řízení, neboť to se týká pouze osoby soudkyně a stěžovatelka by v tomto řízení ani neměla postavení účastníka. Žalovaný podnět stěžovatelky řádně prošetřil, sdělil stěžovatelce výsledek šetření a své závěry rovněž srozumitelně vysvětlil. Žalovaný je přesvědčen, že se proti jeho postupu nelze bránit zásahovou žalobou. Nesouhlas stěžovatelky se závěry žalovaného přitom sám o sobě nezákonnost působit nemůže. S ohledem shora uvedené proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud podanou kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou. IV. [7] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). [8] Kasační stížnost není důvodná. [9] Podle § 82 s. ř. s. se může každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen „zásah“) správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný. Smyslem a účelem tohoto žalobního typu je poskytnout ochranu proti zásahům veřejné moci, proti nimž jiná ochrana není dána. V této souvislosti lze poukázat např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 3. 2005, č. j. 2 Aps 1/200565, č. 603/2005 Sb. NSS, podle něhož je „ochrana podle § 82 a násl. s. ř. s. důvodná tehdy, jsouli – a to kumulativně, tedy zároveň – splněny následující podmínky: Žalobce musí být přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením (‚zásahem‘ správního orgánu v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka), přičemž ‚zásah‘ v širším smyslu nebo jeho důsledky musí trvat nebo musí hrozit opakování ‚zásahu‘ (6. podmínka). Neníli byť jen jediná z uvedených podmínek splněna, nelze ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. poskytnout.“ Tyto podmínky doznaly změn pouze v souvislosti s novelou soudního řádu správního provedenou zákonem č. 303/2011 Sb., v jejímž důsledku se lze žalobou domáhat i pouhého určení, že zásah byl nezákonný. [10] Zásadním předpokladem věcného projednání žaloby na ochranu před nezákonným zásahem tedy je, že se o takový zásah vůbec může jednat. Skutečnost, že žalobce nějaký úkon za nezákonný zásah označil, ještě neznamená, že se o takový zásah jedná a že je třeba proti němu poskytnout soudní ochranu ve správním soudnictví. K tomu, které úkony mohou či nemohou být nezákonným zásahem, existuje bohatá judikatura Nejvyššího správního soudu, přičemž obecně byl nezákonný zásah vymezen již v rozsudku ze dne 3. 6. 2004, č. j. 2 Afs 17/200354, podle něhož „spadá pod pojem zásahu velké množství faktických činností správních orgánů, ke kterým jsou různými zákony oprávněny. Jde o úkony neformální, pro které mohou a nemusí být stanovena pravidla, např. faktické pokyny (typicky v dopravě), bezprostřední zásahy (při ohrožení, při demonstraci, příkazy ke zjednání nápravy), zajišťovací úkony atd. Jedná se tedy obecně o úkony, které nejsou činěny formou rozhodnutí, ale přesto jsou závazné pro osoby, vůči nimž směřují. Tyto osoby jsou povinny na jejich základě něco konat, nějaké činnosti se zdržet nebo nějaké jednání strpět, a to na základě jak písemného, tak i faktického (ústního či jinak vyjádřeného) pokynu či příkazu.“ Tento právní názor byl akceptován i v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2005, č. j. 2 Afs 144/2004110, č. 735/2006 Sb. NSS. [11] Pro postup soudu je podstatné, zda označený zás