3 Afs 155/2019 — Nejvyšší správní soud

63 Af 7/2021- 46 - text  10 63 Af 7/2021 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Terezy Kučerové a soudců JUDr. Marie Trnkové a JUDr. Michala Hájka, Ph.D., v právní věci žalobkyně: Českomoravská olejářská komanditní společnost, IČO 25176145 sídlem Horní Vltavice 116 zastoupené společností Censitio s. r. o. sídlem Ratajova 1113/8, Praha 4 proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 9. 2021, č.j. 35029/21/5100-41453-712277, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobou napadeným rozhodnutím bylo změněno rozhodnutí Finančního úřadu pro Jihočeský kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 14. 11. 2018, č.j. 2105679/18/2216-50522-302330, a to tak, že žalobkyni byl přiznán úrok z neoprávněného jednání správce daně dle § 254 odst. 1 a 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění do 31. 12. 2020 ve výši 1 004 888 Kč. K přiznání tohoto úroku došlo z důvodu zrušení rozhodnutí správce daně ze dne 30. 10. 2014, č.j. 1903855/14/2209-25200-303504, ze dne 6. 2. 2015, č.j. 378783/15/2209-00540-303504, ze dne 18. 8. 2014, č.j. 1690430/14/2209-25200-303504 a ze dne 21. 7. 2015, č.j. 1576196/15/2209-00540-303504, kterými byla určena výše exekučních nákladů vzniklých při daňové exekuci a výše hotových výdajů, které vznikly správci daně při provádění daňové exekuce (jednalo se o exekuci prováděnou na základě exekučního příkazu na prodej movitých věcí č.j. 1962653/13/2209-25200-305824 ze dne 18. 12. 2013). Tato rozhodnutí správce daně byla zrušena rozhodnutím správce daně ze dne 21. 9. 2018, č.j. 1942255/18/2209-00540-303504, neboť uvedená rozhodnutí o výši exekučních nákladů a o výši hotových nákladů byla s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 1. 2016, č.j. 4 Afs 22/2015-104 a ze dne 22. 12. 2016, č.j. 2 Afs 155/2016-70 ve spojení s rozhodnutím téhož soudu ze dne 14. 3. 2018, č.j. 6 Afs 399/2017-26 shledána nezákonnými. Úrok byl stanoven též v souvislosti se zastavením daňové exekuce rozhodnutím ze dne 3. 5. 2018, č.j. 12669556/18/2209-00540-303504 (jednalo se o daňovou exekuci prodejem nemovitých věcí nařízenou exekučním příkazem ze dne 13. 11. 2014, č.j. 1923287/14/2209-00540-303504). 2. Částky úročené prostřednictvím žalovaného rozhodnutí byly získány na základě exekučního příkazu ze dne 18. 12. 2013, č.j. 1962653/13/2209-25200-305824 na prodej movitých věcí. V rámci prodeje těchto movitých věcí byly získány částky: 78 519 Kč (peněžní prostředky v hotovosti), 11 693,75 Kč (peněžní prostředky v hotovosti), 186 992,46 Kč, 611 514,30 Kč, 53 550 Kč, 33 750 Kč, 108 806 Kč a 147 216,84 Kč. Takto získané peněžní prostředky byly užity na úhradu příslušenství daně – 1 232 042,35 Kč. 3. V souvislosti s rozhodnutím ze dne 3. 5. 2018, č.j. 12669556/18/2209-00540-303504, jímž byla zastavena daňová exekuce nařízená exekučním příkazem ze dne 13. 11. 2014, č.j. 1923287/14/2209-00540-303504, byla žalobkyni dne 23. 5. 2018 vrácena částka 500 000 Kč, která byla „započtena“ ve vztahu k výše uvedeným vymoženým částkám 78 519 Kč, 11 693,75 Kč, 186 992,46 Kč a 611 514,30 Kč (celkem 888 719,51 Kč). Zbývající nevrácená částka ve výši 388 719,51 Kč byla vrácena žalobkyni dne 24. 10. 2018. 4. Žalovaný v intencích závěrů rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2021, č.j. 5 Afs 9/2020-34 stanovil datum počátku běhu úročné doby ke dni 18. 12. 2013, kdy byly vydány exekuční příkazy a bylo tak zahájeno exekuční řízení dle § 178 odst. 1 daňového řádu. 5. Konec této úročné doby žalovaný určil ve vztahu ke každému jednotlivému exekučnímu řízení provedenému prodejem movitých věcí zvlášť, a to vždy k okamžiku, kdy na základě příklepu došlo k ukončení exekuce každé jednotlivé dražené movité věci. Žalovaný v této souvislosti zdůraznil, že v případě takového řízení, kdy je vydáváno několik exekučních příkazů realizovaných různými způsoby provedení exekuce, neexistuje jediné rozhodnutí, jímž by byla tato exekuční řízení ukončena. Z tohoto důvodu připadá konec běhu úročné doby ve smyslu § 254 odst. 2 daňového řádu na jiné datum, které odpovídá konkrétnímu datu, kdy byla exekuce reálně ukončena, a to dle výsledku toho kterého exekučního řízení. II. Obsah žaloby 6. Žalobkyně se shora nastíněným postupem žalovaného nesouhlasí a uvádí, že napadené rozhodnutí je nesprávné a nezákonné, když žalovaný nevzal v potaz okamžik celkového ukončení exekuce, nýbrž okamžik dřívější, a to právě ve vztahu ke každé jednotlivé exekvované částce. Žalobkyně poukázala na to, že dne 23. 3. 2018 podala návrh na zastavení exekuce, a to na základě aktuální judikatury Nejvyššího správního soudu, na základě tohoto návrhu bylo správcem daně vydáno celkem 11 rozhodnutí o zastavení exekuce, přičemž za podstatné pro nyní projednávanou žalobkyně považuje rozhodnutí o zastavení exekuce ze dne 15. 5. 2018, č.j. 1345952/18/2209-00540-303504, která byla zahájena exekučním příkazem ze dne 18. 12. 2013, č.j. 1963184/13/2209-25200-305824 na prodej movitých věcí. Exekuce tak v případě žalobkyně trvala od 18. 12. 2013 do 15. 5. 2018. 7. Konec úročné doby tak byl dle žalobkyně žalovaným určen nesprávně. K tomu žalobkyně cituje z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2020, č.j. 3 Afs 155/2019-40 a uvádí, že v jejím případě nebyla daň prostřednictvím exekuce vymožena, když exekucí bylo získáno pouze 21 335 781,79 Kč z celkové dlužné částky ve výši 169 640 330 Kč. K pravomocnému ukončení exekuce došlo tak dle žalobkyně až dne 15. 5. 2018, kdy bylo vydáno shora zmiňované rozhodnutí o zastavení exekuce. Dle názoru žalobkyně jí tak náležel úrok z neoprávněně vedeného exekučního řízení v období od 18. 12. 2013 do 15. 5. 2018. Žalobkyně po celou tuto dobu pociťovala zásah do svého vlastnického práva, a to bez ohledu na faktický okamžik výtěžku každé jednotlivé dílčí exekuce. Proto je navrhováno žalobou napadené rozhodnutí zrušit a věc žalovanému vrátit k dalšímu řízení. III. Vyjádření žalovaného 8. Žalovaný ve vyjádření k žalobě setrval na svých závěrech o způsobu, jakým je zapotřebí určit konec úročné doby neoprávněně vedeného exekučního řízení. Vysvětlil, že tvrzení žalobkyně ohledně jediného okamžiku ukončení exekuce je nesprávné. Daňový řád totiž nezná institut či typové rozhodnutí, jímž by jednak byla zahájena daňová exekuce, aniž by byl zvolen způsob jejího provedení, a především nezná institut či typové rozhodnutí, kterým by byla exekuce jako taková ukončena. Pokud je rozhodnutí o ukončení exekuce vůbec vydáváno (§ 181 odst. 2 daňového řádu), pak se jedná vždy o rozhodnutí, které se vztahuje ke konkrétní exekuci, nikoli k exekučnímu řízení jako takovému. K tomu žalovaný připomenul, že v případě některých exekucí se žádné rozhodnutí o jejím ukončení nevydává, a to např. v případě úspěšného ukončení exekuce, kdy je nedoplatek zcela vymožen. 9. Žalobkyní zdůrazňované rozhodnutí o zastavení exekuce ze dne 15. 5. 2018, č.j. 1345952/18/2209-00540-303504, kterým byla zastavena exekuce nařízená exekučním příkazem č.j. 1963184/13/2209-25200-305824 na prodej movitých věcí, bylo vydáno, neboť v rámci tohoto exekučního řízení nebylo vymoženo nic. Z hlediska úroku z neoprávněného vymáhání je tato exekuce zcela bez významu (úrok z 0 Kč je 0 Kč). 10. V souvislosti s rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2021, č.j. 5 Afs 9/2020-34 žalovaný uvedl, že v tomto řízení se Nejvyšší správní soud zabýval počátkem běhu úročné doby neoprávněného vymáhání. Závěry kasačním soudem v tomto směru přijaté žalovaný plně respektoval. Kasační soud se však dle žalovaného již blíže nezabýval specifiky a detaily týkajícími se ukončení exekučního řízení, které může např. jako neúspěšné skončit ze zákona či naopak jako úspěšné může být ukončeno bez vydání jakéhokoli rozhodnutí. 11. Pokud by žalovaný přistoupil na konstatování žalobkyně, že k ukončení exekučního řízení nedošlo, když celková vymáhaná částka vymožena nebyla, pak by exekuce dodnes ukončena nebyla. Takový argument žalobkyně považuje žalovaný za nesmyslný, neboť exekuce nemůže nadále probíhat, pokud daňový subjekt nedisponuje dostatečným majetkem k uhrazení daňového nedoplatku. 12. Žalovaný shrnul, že žalobní argumentace nemá oporu v právní úpravě, a proto navrhuje žalobu jako nedůvodnou zamítnout. IV. Replika žalobkyně a duplika žalovaného 13. Žalobkyně se v replice k vyjádření žalovaného nejprve pohoršeně vymezila proti obratům užívaným žalovaným. K věci samé žalobkyně s odkazem na konkrétní exekuční příkazy uvedla, že exekuce je proti ní vedena i v době podání žaloby a ta tudíž neustále čelí negativním materiálním důsledkům exekuce. Žalobkyně s odkazem na dikci § 254 odst. 2 daňového řádu zopakovala, že jí úroky náleží za celou dobu neoprávněně vedeného exekučního řízení, tedy za celou dobu, co je vedena exekuce, bez ohledu na jednotliv