3 As 321/2019 — Nejvyšší správní soud

57 A 1/2022- 38 - text  7 57 A 1/2022 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Heleny Nutilové a soudkyň JUDr. Terezy Kučerové a JUDr. Marie Trnkové, ve věci žalobce: X nar. X bytem X zastoupen Mgr. Janem Aulickým advokátem se sídlem Za Tiskárnou 327, 381 01 Český Krumlov proti žalovanému: Ministerstvo obrany - ředitel sekce plánování schopností MO 1122 sídlem Vítězné náměstí 1500/5, 160 01 Praha 6 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 12. 2021, č.j. MO 371958/2021-1122 takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 12. 2021, č.j. MO 371958/2021-1122, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 11 228 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právního zástupce. Odůvodnění: I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení 1. Krajské vojenské velitelství České Budějovice (dále jen „krajské vojenské velitelství“) rozhodnutím ze dne 19. 11. 2018, č. j. MO 315040/2018-5638, zamítlo žádost žalobce o jmenování do vyšší vojenské hodnosti a udělení vojenského vyznamenání. V odůvodnění uvedlo, že podle § 27 odst. 2 zákona č. 585/2004 Sb., o branné povinnosti a jejím zajišťování (dále jen „branný zákon“) lze sice vojáka ve výslužbě, jímž žalobce je, jmenovat do vyšší vojenské hodnosti, ale platná právní úprava neobsahuje jasná pravidla pro povyšování vojáků ve výslužbě. Jelikož na toto povýšení není právní nárok, konstatovalo krajské vojenské velitelství, že absence pravidel pro jmenování žalobce do vyšší vojenské hodnosti neumožňuje jeho žádosti vyhovět. Ani žádosti o vojenské vyznamenání nebylo možné vyhovět, neboť ředitel krajského vojenského velitelství s ohledem na čl. 3 a 6 Rozkazu ministra obrany č. 40/2017 Sb., Věstníku Vojenská vyznamenání (dále jen „rozkaz ministra obrany“) vojenská vyznamenání neuděluje. 2. Žalobcovo odvolání proti tomuto rozhodnutí žalovaný zamítl rozhodnutím ze dne 17. 1. 2019, č. j. MO 17657/2019-1122. V odůvodnění nejdříve poukázal na to, že krajské vojenské velitelství žalobci přiznalo svým dřívějším rozhodnutím postavení vojáka ve výslužbě a oprávnění nosit vojenský stejnokroj. Dále vymezil rozhodné právní předpisy, z nichž krajské vojenské velitelství vycházelo – branný zákon, zákon č. 45/2016 Sb., o službě vojáků v záloze (dále jen „zákon o službě vojáků v záloze“) a zákon č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání (dále jen „zákon o vojácích z povolání“). Žalovaný dospěl k závěru, že branný zákon sice umožňuje jmenovat vojáka ve výslužbě do vyšší vojenské hodnosti, ale pro naplnění této možnosti chybí zákonná úprava. Jmenování vojáka ve výslužbě do vyšší vojenské hodnosti totiž nelze realizovat, neboť branný zákon odkazuje na podmínky stanovené v zákoně o službě vojáků v záloze, který ve spojení se zákonem o vojácích z povolání pro jmenování vyžaduje: 1) splnění nejkratší doby výkonu služby; 2) splnění kvalifikačních předpokladů pro stanovenou hodnost; 3) hodnocení vojáka jako způsobilého pro vyšší hodnost; 4) zařazení nebo předurčení vojáka pro systemizované místo s vyšší hodností. Jmenování do vyšší vojenské hodnosti tedy předpokládá výkon branné povinnosti formou vojenské činné služby, avšak takový předpoklad voják ve výslužbě a tedy ani žalobce nesplňuje. 3. K žádosti o udělení vojenského vyznamenání žalovaný konstatoval, že ředitel krajského vojenského velitelství k tomu není podle rozkazu ministra obrany oprávněn. Kandidáty na udělení vojenských vyznamenání navrhují podle tohoto rozkazu vedoucí organizačních celků rezortu Ministerstva obrany nebo jeho představení. Vojenská vyznamenání uděluje ministr obrany a oceňuje jimi vynikající plnění služebních povinností, záslužný čin nebo skutek vojenské povahy a aktivitu v bezpečnostních, humanitárních a jiných akcích mezinárodního nebo vnitrostátního charakteru ve prospěch demokracie a míru. Krajské vojenské velitelství nemělo žádné poznatky o aktivitách žalobce, které by uvedená kritéria splňovaly, proto ani nemohlo jeho návrh na udělení vojenského vyznamenání doporučit. Žalobce byl navíc již oceněn Etickou komisí České republiky pro ocenění účastníků odboje a odporu proti komunismu tím, že mu bylo dne 23. 10. 2017 vydáno osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu za protikomunistickou činnost spočívající v soustavném šíření protikomunistických a demokratických názorů a informací, v soustavné kritice komunistického režimu v letech 1975-1980 a v poskytnutí Prohlášení Charty 77 k přečtení svým kolegům ze zaměstnání v lednu 1977. 4. Žalobu proti tomuto rozhodnutí zamítl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 9. 9. 2019, č.j. 57 A 7/2019-24, který žalobce napadl kasační stížností. Nejvyšší správní soud rozsudkem z 20. 9. 2021, č.j. 3 As 321/2019-41, rozsudek krajského soudu i rozhodnutí žalovaného zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. 5. Nejvyšší správní soud shledal rozsudek krajského soudu v části týkající se jmenování žalobce do vyšší vojenské hodnosti nezákonným, neboť na věc sice nelze aplikovat pravidla stanovená v zákoně o službě vojáků v záloze a v zákoně o vojácích z povolání, ale nelze věc ani uzavřít konstatováním, že pro jmenování vojáka ve výslužbě do vyšší vojenské hodnosti chybí použitelná zákonná úprava. Jestliže branný zákon umožňuje jmenování vojáka ve výslužbě do vyšší vojenské hodnosti, avšak pro naplnění této možnosti chybí zákonná úprava, neboť zákon o službě vojáků v záloze, na který branný zákon za tímto účelem odkazuje, nelze ani ve spojení se zákonem o vojácích z povolání použít, pak bylo povinností krajského soudu současně posoudit, zda se v předložené věci neotevřel prostor pro dotvoření práva výkladem z důvodu možné existence mezery v zákoně. 6. Žalovaný ve věci opětovně rozhodl v záhlaví označeným rozhodnutím, jímž žalobcovo podání ze dne 5. 12. 2018 zamítl a rozhodnutí krajského vojenského velitelství potvrdil. V odůvodnění uvedl, že voják ve výslužbě může být jmenován do vyšší hodnosti postupem podle zákona o službě vojáků v záloze obdobně. Jmenování do vyšší hodnosti není nárokové a žalobce jako voják v záloze nesplňuje podmínky pro takové jmenování, protože ty jsou limitovány důsledným propojením s výkonem činné služby. Ani jazykovým výkladem není možné dojít k ústavnímu principu zachování rovných podmínek pro veškeré posuzované případy. Při využití aplikačního pravidla podle § 2 zákona o službě vojáků v záloze a na základě rozboru zákona o vojácích z povolání lze dospět k závěru, že ze zákona by pro účel jmenování vojáka do vyšší hodnosti mohla být využitelná úprava uvedená v § 7 a § 7a zákona o vojácích z povolání. Ta je však pro jmenování vojáků ve výslužbě nevyužitelná, neboť je svázána s výkonem branné povinnosti formou vojenské činné služby. 7. Ve vztahu k požadovanému udělení vyznamenání žalovaný stručně poukázal na rozkaz ministra obrany (40/2017) a skutečnost, že udělení vyznamenání není nárokové a nelze o něj požádat. Znovu zopakoval, že žalobce již byl za svůj občanský postoj oceněn. Povýšení i vyznamenání vojáka je plně v kompetenci příslušného velitele a není nárokové. Nárokovat si povýšení či vyznamenání, resp. se „samonominovat“ nepovažuje žalovaný za zcela morální. II. Podstatný obsah žaloby 8. Žalobce v žalobě podané dne 22. 2. 2022 především namítá nezákonnost napadeného rozhodnutí, neboť v rozporu se závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu neposoudil celou záležitost podle zákona č. 170/2002 Sb., o válečných veteránech, tudíž postupoval v rozporu s § 78 odst. 5 soudního řádu správního (zákon č. 150/2002 Sb., dále jen „s.ř.s.“). 9. Žalobce dále nesouhlasil s názorem, že si nelze nárokovat „samonominaci“, neboť dle § 5a zákona o válečných veteránech může do ostatních hodností kromě generála válečného veterána jmenovat ministr obrany, přičemž nominující subjekt není nijak omezen. Analogickou aplikací tohoto ustanovení lze dospět k názoru opačnému, než jak jej vyjádřil žalovaný. Žalovaný připomněl závěry Nejvyššího správního soudu o možné existenci mezery v zákoně a dále konstatoval, že napadené rozhodnutí neobsahuje kritéria, která v rámci diskreční pravomoci žalovaný shledal naplněnými či nenaplněnými po zohlednění postupů v obdobným případech, a proto je nepřezkoumatelné. 10. Pokud jde o možnost udělení vojenského vyznamenání, žalobce si je vědom rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, přesto má za to, že by mělo být v diskreční pravomoci správního orgánu posouzení splnění podmínek dle výše uvedeného rozkazu ministra obrany. Podle jeho názoru též nebyla dostatečně zohledněna možnost uvedená v článku 3, umožňující jmenování do vyšší hodnosti mj. za účast na akcích vnitrostátního charakteru ve prospěch demokracie a míru. V této souvislosti žalobce odkázal na své ocenění Etickou komisí a jeho odůvodnění, jímž je prokázáno, že byl účasten akcí ve prospěch demokracie a míru. Napadené rozhodnutí je proto dle jeho názoru v rozporu se zákonem pro nesprávnou aplik