1 As 67/2024 — Nejvyšší správní soud

63 A 3/2024- 59 - text  17 63 A 3/2024 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Terezy Kučerové a soudců JUDr. Michala Hájka, Ph.D., a Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka, ve věci žalobkyně: I. B., X bytem X zastoupena B. B., obecným zmocněncem bytem X proti žalovanému: Městský úřad Sezimovo Ústí sídlem Dr. E. Beneše 21, 391 01 Sezimovo Ústí o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu, spočívajícím v nečinnosti žalovaného ve věci nezahájení řízení o odstranění stavby tenisového hřiště na pozemku p.č. XE v k.ú. X, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění I. Vymezení věci a obsah žaloby 1. Žalobkyně je spoluvlastnicí pozemků p. č. XA, XB, XC a XD v k.ú. X (všechny v rozsudku uváděné pozemky se nacházejí v k.ú. X – pozn. krajského soudu), v jejichž blízkosti se nachází pozemek p.č. XE a XF ve vlastnictví O. P., na kterých je tenisové hřiště. Žalobkyně je provozem tohoto hřiště (hlukem a dopady tenisových míčků na pozemky v jejím vlastnictví) obtěžována a hřiště je dle jejího názoru nepovolenou stavbou. Žalovaný pochybil, když na základě jejího podnětu nezahájil řízení o odstranění této stavby a nezakázal její užívání. 2. Závěr o nepovolené stavbě tenisového hřiště žalobkyně dovodila z nicotnosti ohlášení sporovaného tenisového hřiště (sdělení Městského národního výboru v Sezimově Ústí, Odboru výstavby a územního plánování ze dne 20. 4. 1988, č. j. výst 6/88-výst, o absenci námitek proti stavebníkem ohlášenému provedení terénní úpravy zahrady za účelem realizace rekreačního hřiště na tenis a odbíjenou [dále též jen jako „sdělení“]). Ohlášení stavby ze strany stavebníka z roku 1988 totiž dle žalobkyně neobsahuje tehdy účinnou právní úpravou (vyhláška č. 85/1976 Sb.) požadované náležitosti, když součástí tohoto ohlášení není situační náčrt, nejsou v něm uvedeny rozměry tenisového hřiště, umístění hřiště není dostatečně specifikováno a daným ohlášením není povoleno tenisové hřiště, nýbrž pouze terénní úprava. Z ohlášení tak dle žalobkyně není ani zřejmé, zda je jeho předmětem tenisové hřiště či pouze terénní úprava pozemku, či na kterém pozemku a v jaké podobě má být takové hřiště realizováno. 3. I pokud by se soud s namítanou nicotností souhlasu stavebního úřadu ve formě ohlášení neztotožnil, považuje žalobkyně sporovaný povolovací akt za nesprávný, pročež mělo být žalovaným zahájeno řízení o odstranění stavby z moci úřední. Řešené tenisové hřiště totiž bylo povoleno nižším povolovacím aktem, než jakým dle názoru žalobkyně mělo být. Dle žalobkyně mělo být vydáno rozhodnutí o změně využití území. Hřiště navíc bylo provedeno ještě před vydáním jeho ohlášení a svou podobou neodpovídá podmínkám v tomto ohlášení stanoveným. Žalovaný pak měl dle žalobkyně postupovat podle § 156 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) a sám ohlášení zrušit pro jeho rozpor se zákonem. 4. Žalobkyně závěrem dovozuje, že se na nyní řešenou stavbu aplikují ustanovení zákona č. 283/2021 Sb., stavebního zákona (dále jen „stavební zákon z roku 2021“) což ale nic nemění na tom, že žalovaný porušil obdobná ustanovení zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon z roku 2006“). Podle § 171 stavebního zákona z roku 2021 vyžaduje sporné hřiště povolení záměru a vzhledem k tomu, že jím nedisponuje, jde o nepovolenou stavbu. Žalovaný je proto povinen zahájit řízení o odstranění nepovolené stavby podle § 250 odst. 1 písm. b) stavebního zákona z roku 2021 a současně vydat zákaz užívání této nepovolené stavby. Dále žalobkyně upozornila na to, že užívání nepovolené stavby je přestupkem dle § 301 odst. 1 písm. c) téhož zákona. 5. Na základě shora uvedeného bylo navrženo určit, že zásah žalovaného spočívající v nezahájení řízení o odstranění stavby tenisového hřiště na základě podnětu žalobkyně ze dne 21. 5. 2023 a v nevydání rozhodnutí o zákazu užívání stavby tohoto tenisového hřiště, byl nezákonný. Současně je navrhováno žalovanému nařídit, aby na základě § 250 odst. 1 písm. b) stavebního zákona z roku 2021 zahájil řízení o odstranění stavby tenisového hřiště a aby podle § 294 odst. 1 písm. a) téhož zákona vydal rozhodnutí zakazující jakékoli užívání tenisového hřiště. II. Vyjádření žalovaného 6. Žalovaný ve vyjádření k žalobě ji s odkazem na lhůtu dle § 84 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), navrhl jako opožděnou odmítnout, popř. zamítnout jako nedůvodnou či nepřípustnou. 7. Žalovaný dále předestřel skutkové okolnosti, za nichž byl tenisový kurt realizován. V roce 1988 tehdejší MNV v Sezimově Ústí souhlasil s ohlášením daného záměru (včetně situace rekreačního hřiště pro tenis a odbíjenou). Téhož roku stavební úřad souhlasil i s vybudováním oplocení, které by zabraňovalo pronikání míčků na sousední pozemek. Žalovaný na základě podnětu žalobkyně k zahájení řízení o odstranění stavby popsaný skutkový stav ze spisové dokumentace ověřil a o výsledku tohoto šetření žalobkyni vyrozuměl. Žalovaný stejně jako jeho nadřízený správní orgán (krajský úřad Jihočeského kraje) neshledali důvod pro zahájení řízení o nařízení odstranění dotčeného tenisového hřiště ani pro zákaz jeho užívání. 8. Závěrem žalovaný s poukazem na rozhodnutí zdejšího soudu ze dne 21. 1. 2022, č. j. 63 A 16/2021-20, odkázal žalobkyni na procesní prostředky soukromého práva, neboť k tvrzenému porušování soukromých práv žalobkyně nedochází ze strany orgánu veřejné správy. III. Řízení před krajským soudem a Nejvyšším správním soudem 9. Krajský soud ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 15. 3. 2024, č. j. 63 A 3/2024-22, kterým projednávanou žalobu zamítl. Z hlediska přípustnosti žaloby krajský soud dospěl k závěru, že se jedná o žalobu zápůrčí, u níž je lhůta pro její podání zachována. Pokud jde o aktivní procesní legitimaci, krajský soud dovodil, že dotčení právní sféry žalobkyně nelze v tomto případě a priori vyloučit, neboť žalobkyně je vlastnicí pozemku, jež přímo sousedí se sporným tenisovým hřištěm, které je dle žalobkyně nepovolenou stavbou, pro kterou se žalobkyně domáhá u žalovaného jejího odstranění. Již tato skutečnost vede k závěru, že veřejná subjektivní práva žalobkyně by potenciálně mohla být eventuální nečinností žalovaného spočívající v nevedení řízení o odstranění stavby dotčena a žalobu tedy lze věcně projednat. 10. Z hlediska věcného projednání krajský soud konstatoval, že spornou otázkou je, zda sporované tenisové hřiště představuje nepovolenou stavbu či nikoli, tedy zda bylo realizováno na základě rozhodnutí či jiného aktu vyžadovaného tehdy účinným stavebním zákonem [zákonem č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, dále jen „stavební zákon z roku 1976“]. Od zodpovězení uvedené otázky se odvíjí zákonná povinnost žalovaného zahájit řízení o odstranění stavby na základě § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona z roku 2006 (stavební zákon z roku 2021 nabyl účinnosti až dne 1. 1. 2024 – pozn. krajského soudu) a jeho eventuální povinnost vyzvat stavebníka k ukončení užívání takové stavby na základě § 134 odst. 5 téhož zákona. V dané věci krajský soud dovodil, že stavebníci (P. a R. P.) v roce 1988 disponovali řádným titulem pro realizaci stavby tenisového hřiště – sdělením Městského národního výboru v Sezimově Ústí, Odboru výstavby a územního plánování ze dne 20. 4. 1988, č. j. výst 6/88-výst, o absenci námitek proti provedení terénní úpravy zahrady za účelem realizace rekreačního hřiště na tenis a odbíjenou. Uvedené sdělení bylo žadatelům řádně doručeno a vyvolalo tak zamýšlené právní účinky, přičemž krajský soud odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2023, č. j. 3 As 33/2022-60, bod 20 odůvodnění. Krajský soud proto dospěl k závěru, že se nejednalo o stavbu, která by byla provedena bez rozhodnutí či jiného aktu vyžadovaného tehdy účinným stavebním zákonem z roku 1976. Dle závěrů krajského soudu šlo o terénní úpravu podstatně neměnící vzhled prostředí, povolenou dle § 72 a § 73 uvedeného zákona, a to na základě shora zmiňovaného sdělení Městského národního výboru. Krajský soud dodal, že předmětem tohoto řízení není a nemůže být věcný přezkum zmiňovaného sdělení Městského národního výboru a soud se v nynější věci nemůže zabývat námitkami směřujícími k věcnému posouzení předmětného sdělení, které je nadto z přezkumu před správními soudy vyloučeno, pročež opětovně odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2023, č. j. 3 As 33/2022-60. Krajský soud nerozhodoval o návrhu na vydání předběžného opatření, který žalobkyně učinila součástí podané žaloby, když ve lhůtě pro jeho vydání rozhodl ve věci samé. 11. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 18. 4. 2024, č. j. 1 As 67/2024–38, shledal kasační stížnost směřující proti uvedenému rozsudku krajského soudu důvodnou, pročež krajský rozsud