I.ÚS 3458/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3458/19 ze dne 25. 8. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky: ČSAD Hodonín a. s., se sídlem Brněnská 3883/48, Hodonín, zastoupené Mgr. Miroslavem Fotrem, advokátem se sídlem Rodinova 691/4, Hodonín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2019,č. j. 23 Cdo 1847/2019-404, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 2. 2019, č. j. 4 Cmo 203/2018-293, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 6. 2018, č. j. 36/8 Cm 59/2013-265, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a společnosti FIRAD Truck s. r. o., se sídlem Popluží 936, Vamberk, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Ústavní soud obdržel dne 29. 10. 2019 návrh stěžovatelky na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených výroků rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva a svobody ve smyslu čl. 2 odst. 2, odst. 3, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 4 čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky. 2. Podstatou řízení před obecnými soudy byla žaloba vedlejší účastnice o zaplacení částky 4 413 000 Kč. Vedlejší účastnice uzavřela se stěžovatelkou dne 7. 12. 2007 kupní smlouvu, jejímž předmětem byl převod vlastnického práva k nemovitostem v katastrálním území a obci Chabařovice, za kupní cenu 52 500 000 Kč. Část kupní ceny měla být hrazena v hotovosti a část v půlročních splátkách. Žalovaná částka představuje část konkrétní splátky ve výši 1 500 000 Kč, která dle vedlejší účastnice nebyla zaplacena, a smluvní pokutu 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení (od 1. 7. 2012 do 24. 10. 2017). 3. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. 6. 2018, č. j. 36/8 Cm 59/2013-265, byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 4 413 000 Kč (výrok I.) a současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nárok vedlejší účastnice na zaplacení splátky kupní ceny za nemovitosti nebyl mezi účastníky sporný. Stěžovatelka pouze namítala, že tato pohledávka již byla splněna, když si na ni započetla náhradu škody, která jí byla způsobena tím, že vedlejší účastnice porušila smluvní ujednání (čl. VI.), obsažené v dohodě o postoupení a započtení pohledávek, uzavřené dne 24. 1. 2012 mezi třemi subjekty - stěžovatelkou, vedlejší účastnicí a společností Rapid Servis s.r.o., v němž se smluvní strany zavázaly k uzavírání dohod o postoupení a započtení svých vzájemných pohledávek v budoucnu. Smyslem takového "trojzápočtu" bylo následující: stěžovatelka bude dodávat společnosti Rapid Servis s.r.o. náhradní díly, společnost Rapid Servis s.r.o. nebude stěžovatelce hradit faktury; výslednou pohledávku (za pololetí) stěžovatelka postoupí vedlejší účastnici; tato pohledávka bude následně započtena s pohledávkou na zaplacení příslušné pololetní splátky kupní ceny za nemovitosti. Soud prvního stupně shledal předmětný článek shora uvedené dohody neplatným, neboť nesplňuje náležitosti v rozsahu, aby došlo k platnému uzavření smlouvy dle § 289 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obchodní zákoník"). S ohledem na to, že se jedná o tři smluvní strany, které navíc hovoří o vzájemných pohledávkách, je takovéto ustanovení neurčité, neboť neobsahuje specifikaci pohledávek, které má toto ustanovení na mysli, když v obecném smyslu vzájemné pohledávky mezi třemi subjekty neexistují. Nelze z něj současně ani zjistit, co je přesným obsahem takto formulované povinnosti, tedy jaké konkrétní dohody o postoupení a započtení jakých pohledávek by na základě tohoto ustanovení měly být uzavřeny. Jelikož soud shledal uvedené ustanovení neplatným v souladu s § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 40/1964 Sb."), nemohlo jím dojít k platnému smluvení žádné určité povinnosti. Je tak zjevné, že když nedošlo k postoupení pohledávky stěžovatelky za společností Rapid Servis s.r.o. za dodávku náhradních dílů vedlejší účastnici, nevznikla stěžovatelce ani pohledávka, spočívající v nezaplacené ceně za postoupení pohledávky vůči vedlejší účastnici a tak ji nebylo možné použít k započtení na dlužnou splátku kupní ceny a stěžovatel tedy nebyl oprávněn učinit jednostranný zápočet ze dne 29. 6. 2012, resp. tento úkon nebyl platně učiněným započtením ve smyslu § 580 zákona č. 40/1964 Sb. Předmětný zápočet soud shledal rovněž neurčitým, neboť se týká tří subjektů, které mají mít dle stěžovatelky "vzájemné pohledávky, které se vzájemně kryjí". K argumentaci stěžovatelky, že jí vznikla škoda tím, že nemohla postupovat jako dříve, tedy uhradit předmětnou splátku kupní ceny ve výši 1 500 000 Kč popsaným způsobem (započtením nezaplacené ceny za postoupenou pohledávku vedlejší účastnici, kterou měla vůči společnosti Rapid Servis s.r.o. za dodání náhradní dílů) soud uvedl, že předpokladem vzniku oprávněného nároku na náhradu škody je, že došlo k porušení zákonné nebo smluvní povinnosti a vznik majetkové újmy nebo-li škody v příčinné souvislosti mezi nimi. V daném případě však chybí platně smluvená povinnost, která měla být vedlejší účastnicí porušena. Stěžovatelce nemohl vzniknout nárok na náhradu škody ani dle § 290 obchodního zákoníku, tedy za neuzavření smlouvy dle smlouvy o smlouvě budoucí, když tato samotná nebyla platně uzavřena, ani ve smyslu § 373 obchodního zákoníku, neboť v čl. VI. předmětné dohody nedošlo k platnému smluvení závazku, tedy ke konkrétní a určité povinnosti, jejíž splnění by mohlo být nárokováno. 4. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 2. 2019, č. j. 4 Cmo 203/2018-293, byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen (výrok I.), ve výroku o nákladech řízení byl rozsudek změněn (výrok II.) a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud považuje skutková zjištění a skutkové závěry soudu prvního stupně za správné. Rovněž se ztotožnil s právním posouzením zjištěného skutkového stavu. Souhlasí, že ujednání v čl. VI. dohody o postoupení a započtení je neplatné, rovněž se závěrem, že stěžovatelka ke dni 29. 6. 2012, kdy učinila úkon jednostranného započtení na žalovanou splátku kupní ceny, neměla za vedlejší účastnici "započítávanou" pohledávku. Stěžovatelce škoda ve výši 1 500 000 Kč neuzavřením trojstranného zápočtu vzniknout nemohla, když o tuto částku se její majetek nezmenšil, majetková újma na její straně proto nevznikla. 5. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2019, č. j. 23 Cdo 1847/2019-404, bylo dovolání stěžovatelky podle § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "občanský soudní řád"), jako nepřípustné odmítnuto. Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolatelkou vymezené otázky, jako otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle § 237 občanského soudního řádu, neboť při jejich formulaci stěžovatelka vychází z jiného skutkového zjištění, než k jakému dospěly oba soudy. Předpoklad pro vymezení přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu naplňují jen takové otázky, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Nejvyšší soud rovněž neshledal, že by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce aplikace výkladových pravidel projevu vůle stran podle § 266 obchodního zákoníku. II. 6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nejprve obecně formuluje podstatu její stížnosti, kterou je soudní nečinnost a nezákonnost soudních řízení, spočívající v opomíjení stěžovatelkou uplatňovaných návrhů a námitek, provedení, hodnocení a odůvodnění důkazů, hodnocení a zdůvodnění autonomie vůle a právních jednání smluvních stran, reagování na návrhy a námitky všech účastníků řízení bez jejich opomíjení, jejichž smyslem a účelem by měla být neformálnost, objektivita a nezávislost soudního rozhodování, jakož i zabezpečení práv účastníků, aby jejich tvrzení, s doloženými důkazy, byla soudy projednána a řádně zdůvodněna. Z toho vyplývá i nesoulad skutkových a právních závěrů prvostupňového soudu i soudu odvolacího. Rovněž nesouhlasí s výkladem přípustnosti dovolání Nejvyššího soudu. 7. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka shrnuje skutkový stav a dosavadní řízení. Má za to, že obecné soudy pominuly její zásadní argumentační námitky. Nesouhlasí s právními závěry obecných soudů a poukazuje na procesní pochybení, přílišný formalismus, p