I.ÚS 72/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 72/22 ze dne 16. 6. 2022 N 74/112 SbNU 165 Povinnost soudu umožnit účastníkům řízení vyjádřit se ke zvažovanému použití moderačního oprávnění podle § 150 o. s. ř.   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky Vlasty Štamfestové, zastoupené Mgr. Františkem Mészárosem, advokátem, sídlem Pod Novým lesem 127/44, Praha 6 - Veleslavín, proti výroku II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2021 č. j. 72 Co 321/2021-122, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a Ing. Václava Trnky, zastoupeného Mgr. Zuzanou Selementovou, LL.M., advokátkou, sídlem Rašínovo nábřeží 2000/78, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Výrokem II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2021 č. j. 72 Co 321/2021-122 bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Výrok II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2021 č. j. 72 Co 321/2021-122 se proto ruší. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí v napadeném II. výroku, přičemž tvrdí, že jím byla porušena základní práva zakotvená v čl. 96 Ústavy, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 27. 4. 2021 č. j. 7 C 64/2012-106 uložil stěžovatelce jako žalované povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi jako žalobci částku 300 000 Kč (výrok I), zamítl žalobu co do zaplacení částky 100 000 Kč (výrok II) a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení ve výši 25 300 Kč (výrok III). Obvodní soud takto rozhodl o žalobě, kterou se vedlejší účastník domáhal na stěžovatelce zaplacení částky 400 000 Kč z titulu nesplacených půjček, poskytnutých na základě smluv ze dne 6. 11. 2006 a ze dne 17. 1. 2008 s tím, že v případě půjčky podle smlouvy ze dne 6. 11. 2006 činí dluh stěžovatelky 310 000 Kč a v případě půjčky podle smlouvy ze dne 17. 11. 2006 činí dluh stěžovatelky 90 000 Kč. Na zjištěný skutkový stav aplikoval s poukazem na přechodné ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen "občanský zákoník 2012") právní úpravu obsaženou v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "občanský zákoník 1964"). Konstatoval, že mezi účastníky není sporu o tom, že vedlejší účastník poskytl stěžovatelce finanční prostředky v souladu se shora uvedenými smlouvami o půjčce. Vzal v úvahu, že splatnost poslední splátky půjčky ze dne 6. 11. 2006 nastala dne 31. 12. 2006 a splatnost poslední splátky půjčky ze dne 17. 1. 2008 nastala dne 31. 12. 2008, přičemž žaloba v této věci byla podána až po uplynutí tříleté promlčecí doby dne 12. 12. 2012. Vzhledem k tomu uzavřel, že nárok vedlejšího účastníka na zaplacení žalované částky je podle § 101 odst. 1 občanského zákoníku 1964 promlčený. Přes uvedené dospěl nicméně k závěru, že žalobě lze co do požadavku vedlejšího účastníka na zaplacení částky 300 000 Kč vyhovět, když stěžovatelka při jednání před insolvenčním soudem dne 13. 4. 2015 v tomto rozsahu svůj dluh ze smluv o půjčce uznala. Ačkoliv protokol není opatřen podpisem stěžovatelky, měl obvodní soud za splněnou písemnou formu uznání dluhu, neboť stěžovatelka byla jednání osobně přítomna, protokol byl sepsán bez námitek a jde o veřejnou listinu. Námitku stěžovatelky, že v insolvenčním řízení byla osvobozena od placení pohledávek včetně pohledávek vedlejšího účastníka, pak posoudil jako námitku uplatněnou v rozporu s dobrými mravy, neboť svým obsahem odporuje ujištění, která dala stěžovatelka vedlejšímu účastníkovi při jednání před insolvenčním soudem ze dne 13. 4. 2015. Z uvedených důvodů žalobě vyhověl co do uplatněného nároku na zaplacení částky 300 000 Kč, jinak ji ve zbytku co do požadavku na zaplacení částky 100 000 Kč zamítl. O nákladech řízení rozhodl obvodní soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "o. s. ř.") a převážně úspěšnému vedlejšímu účastníkovi přiznal právo na náhradu jejich poměrné části (podle poměru úspěchu a neúspěchu účastníků ve věci přiznal vedlejšímu účastníkovi právo na náhradu 50 % vzniklých nákladů řízení). 3. Rozsudek obvodního soudu napadla stěžovatelka odvoláním. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu změnil tak, že žalobu s požadavkem na zaplacení částky 300 000 Kč zamítl (výrok I). Napadeným výrokem II stěžovatelce nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl městský soud shodně s obvodním soudem k závěru, že mezi vedlejším účastníkem jako věřitelem a stěžovatelkou jako dlužníkem byly ve dnech 6. 11. 2006 a 17. 1. 2008 uzavřeny písemné smlouvy o půjčce podle § 657 a násl. občanského zákoníku 1964, podle kterých vedlejší účastník přenechal stěžovatelce peněžitou částku 370 000 Kč, respektive 120 000 Kč. Stěžovatelka se ve smlouvách zavázala poskytnuté peněžité prostředky vedlejšímu účastníkovi ve sjednané době vrátit, svůj smluvní závazek však splnila pouze částečně, když zaplatila vedlejšímu účastníkovi na splacení půjčky sjednané dne 6. 11. 2006 částku 60 000 Kč a na splacení půjčky sjednané dne 17. 1. 2008 částku 30 000 Kč. Městský soud nicméně nesdílel právní názory obvodního soudu, že žalobou uplatněnému nároku vedlejšího účastníka na zaplacení částky 400 000 Kč lze v řízení před soudem v rozsahu částky 300 000 Kč vyhovět. Městský soud totiž nepovažoval za správný závěr obvodního soudu o tom, že stěžovatelka dluh vůči vedlejšímu účastníkovi z titulu shora uvedených nesplacených půjček co do částky 300 000 Kč písemně uznala, a tudíž se v projednávané věci uplatní desetiletá promlčecí doba podle § 110 odst. 1 občanského zákoníku 1964. Závěr o uznání dluhu stěžovatelkou nemá oporu v provedeném dokazování, přičemž ústní přednesy stěžovatelky při jednání před insolvenčním soudem dne 13. 4. 2015, zaznamenané v protokolu o jednání, zjevně zákonné náležitosti hmotněprávního úkonu v podobě písemného uznání dluhu nesplňují (§ 558 občanského zákoníku 1964 ve spojení s § 3028 odst. 3 občanského zákoníku 2012). Absentuje nejen zákonem vyžadovaná písemná forma uznání dluhu, ale také jeho obsahové náležitosti s přihlédnutím ke skutečnosti, že předmětem uznání měly být dluhy vyplývající ze dvou různých závazkových vztahů, tj. vyjádření konkrétního příslibu stěžovatelky zaplatit vedlejšímu účastníkovi ten který dluh a především jednoznačná identifikace důvodu a výše každého z uznávaných dluhů tak, aby bylo nepochybné, který dluh a do jaké výše je uznáván. Za této situace je podle městského soudu nutno uzavřít, že právo vedlejšího účastníka na uspokojení jeho pohledávek z nesplacených půjček ze dne 6. 11. 2006, respektive ze dne 17. 1. 2008, je podle § 100 a 101 občanského zákoníku 1964 promlčeno, neboť obecná tříletá promlčecí doba, běžící ode dne, kdy právo mohlo být s ohledem na sjednanou splatnost půjček vykonáno poprvé, marně uplynula ještě před podáním žaloby dne 12. 12. 2012. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka se promlčení dovolala (§ 100 odst. 1 občanského zákoníku 1964), nelze již z tohoto důvodu vedlejšímu účastníkovi žalobou uplatněný nárok ani zčásti přiznat. Nadto v projednávané věci nelze žalobě vyhovět ani z toho důvodu, že stěžovatelka byla jako dlužník v insolvenčním řízení po splnění oddlužení rozhodnutím insolvenčního soudu podle § 414 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, osvobozena od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, s tím, že osvobození se vztahuje také na věřitele, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, na věřitele, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ačkoli tak učinit mohli, i na ručitele a jiné osoby, které měly vůči dlužníku pro tyto pohledávky právo postihu. Podle městského soudu je nepochybné, že účinky osvobození stěžovatelky od placení pohledávek v insolvenčním řízení se vztahují i na pohledávky vedlejšího účastníka za stěžovatelkou z titulu shora uvedených nesplacených půjček, neboť vedlejší účastník tyto své pohledávky do insolvenčního řízení stěžovatelky nepřihlásil. Znamená to tedy, že zmíněné pohledávky získaly povahu tzv. naturální obligace, tedy že nezanikly, nadále existují, možnost j