II.ÚS 2187/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2187/08 ze dne 4. 11. 2010   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. P. P., zastoupeného JUDr. Jiřím Matijaševičem, advokátem se sídlem Na Hradbách 16, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008 sp. zn. 5 Tdo 1412/07, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 4. 2007 č. j. 3 To 554/2006-7831 a rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 21. 2. 2006 č. j. 19 T 104/2000-7770, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 2 odst. 5, poslední věta zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), v platném znění, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 8. 2008, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž mělo být zasaženo do jeho ústavních práv garantovaných čl. 10 Ústavy, čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Současně navrhuje, aby Ústavní soud zrušil pro rozpor s ústavním pořádkem ustanovení § 2 odst. 5 poslední věta trestního řádu v platném znění. Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel spatřuje v tom, že při rozhodování obecných soudů došlo k nesprávné aplikaci zákazu reformationis in peius a byly porušeny principy zákazu libovůle a předvídatelnosti rozhodnutí, k čemuž Nejvyšší soud, který rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumával jen v mezích ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nepřihlížel. V porušení zákazu změny rozhodnutí k horšímu jen na podkladě opravného prostředku obviněného stěžovatel spatřuje nesprávné právní posouzení skutku, neboť soudy dle něj posuzovaly jiný skutek, než pro který bylo zahájeno trestní stíhání. Stěžovatel rekapituluje průběh řízení před podáním obžaloby i ve stádiu před obecnými soudy, přičemž poukazuje na to, že skutek, uvedený v obžalobě, zcela neodpovídá skutku popsanému ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, neboť tato věta neobsahuje žádné skutečnosti, z nichž by vyplývaly znaky trestného činu porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127 odst. 1 tr. z. Především namítá nedostatek zavinění ve formě úmyslu. Dále odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 670/2005 a tvrdí, že porušení zákazu reformationis in peius spočívá v tom, že pokud odvolací soud rozhodoval v původním řízení na podkladě odvolání státního zástupce podaného v neprospěch stěžovatele pouze proti výroku o trestu, nemohl být v dalším řízení, konaném po zrušení původního rozsudku soudu prvního stupně, změněn rozsah skutku v neprospěch stěžovatele. Dle jeho názoru již orgány činné v přípravném řízení neoznačily přesným a nezaměnitelným způsobem skutek, pro který byl odsouzen, čímž porušily ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř. Návrh na zrušení ustanovení § 2 odst. 5 poslední věta tr. ř. stěžovatel odůvodňuje tím, že tato úprava, která nezbavuje soud povinnosti, aby sám doplnil dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí, nezaručuje rovnost zbraní a tím porušuje princip fair procesu, neboť soudům umožňuje, aby se bez návrhu státního zástupce podílel na utváření popisu skutku a formulování viny obžalovaného. Uvedené ustanovení tedy brání řádnému uplatnění práva na spravedlivý proces dle Úmluvy a není tak v souladu s čl. 10 Ústavy. K ústavní stížnosti se vyjádřili coby účastníci řízení Krajský soud v Ostravě a Okresní soud v Opavě. Krajský soud v Ostravě uvedl, že důvody ústavní stížnosti nepovažuje za právně relevantní, a odkázal na své rozhodnutí, v němž se s obdobnými námitkami stěžovatele vypořádal. Navrhl ústavní stížnost odmítnout. Okresní soud v Opavě vyjádřil názor, že obsah ústavní stížnosti je v podstatě reflexí současné právní úpravy trestního řízení, která je, pokud jde o roli státního zástupce a soudu při dokazování, vlivu podání stran na další postup a výsledek řízení, mnohoznačná a není ovládána jednotnou koncepcí a zásadami a dostatečně zřetelnými formulacemi. Chybí úprava odpovědnosti státního zástupce a vlivu jeho úkonů na průběh a výsledek řízení v případě, že je nedostatečně činný. Výsledná smíšená koncepce tr. řádu v praxi vede k tomu, že ustanovení § 2 odst. 5 poslední věta tr. ř. se někdy stává primárním. Soud se však nedomnívá, že by tato nejednoznačnost mohla být odstraněna zrušením ve stížnosti označené části ustanovení, neboť jde o otázku změny zákona v širším rozsahu. Má za to, že v případě stěžovatele nebyly porušeny principy spravedlivého procesu, rovnosti zbraní i zákazu reformationis in peius. Poukázal na to, že totožnost skutku je dána jednáním stěžovatele, shodně popsaným jak ve sdělení obvinění, tak i pod bodem 2 rozsudku, přičemž úplná shoda dalších skutkových a právních okolností není vyžadována. Doplnění skutkových okolností v napadeném rozsudku oproti prvnímu zrušenému rozsudku bylo provedeno na základě skutečností známých z dokazování, a obhajoba měla možnost se k nim vyjádřit. Soud je přesvědčen, že oproti původnímu zrušenému rozsudku nedošlo ke zhoršení postavení stěžovatele. Na uvedená vyjádření účastníků řízení, která byla stěžovateli zaslána k případné replice, již stěžovatel nereagoval. Z obsahu spisu Okresního soudu v Opavě sp. zn. 19 T 104/2000, který si Ústavní soud k projednání věci vyžádal, bylo zjištěno následující: Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Opavě byl stěžovatel společně se spoluobviněným Ing. V. H. uznán vinným trestným činem porušování závazných pravidel hospodářského styku dle § 127 odst. 1 tr. zák. Za tento trestný čin byl stěžovatel podle § 127 odst. 1 tr. z. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. z. podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Odvolání stěžovatele do rozsudku soudu prvního stupně bylo druhým napadeným rozsudkem podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud toto dovolání usnesením ze dne 27. 3. 2008 sp. zn. 5 Tdo 1412/2007 podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Byť stěžovatel výslovně petitem ústavní stížnosti nenavrhuje zrušit usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo dovolání stěžovatele odmítnuto, z úvodní pasáže ústavní stížnosti je naprosto zřejmé, že napadá jak rozsudky soudů I. a II. stupně, tak i navazující usnesení Nejvyššího soudu, čemuž koresponduje i odůvodnění ústavní stížnosti, v němž jsou vznášeny argumenty i proti dovolacímu rozhodnutí. Rozhodnutí o posledním opravném prostředku tedy stěžovatel označil způsobem, který Ústavnímu soudu umožňuje, aby je vzal v úvahu a přezkoumal, aniž by bylo nutné stěžovatele vyzývat k upřesnění petitu (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 256/08, rozsudek Evropského soudu pro lidská zpráva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004, str. 125). Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., jakož i ustanovení § 125 tr. ř. a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení přehodnocovat. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí je dán pouze tehdy, pokud by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, nález č. 34). Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní projednávané věci, v souvislosti s přezkoumáním námitek stěžovatele. Stěžovatel především namítá porušení procesních ustanovení, která se týkají tzv. zákazu reformationis in peius, tedy zákazu změny rozhodnutí k horšímu jen z podnětu opravného prostředku podaného obviněným, a s tím souvisejícího nedodržení totožnosti skutku ve vztahu mezi sdělením obvinění, obžalobou a odsuzujícím rozsudkem, což se mělo projevit v nesprávném právním poso