Ústavní soud II.ÚS 745/24 – Zločin legalizace výnosů z trestné činnosti

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel (vedle dalších spoluobviněných) uznán vinným zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. b), c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění účinném do 31. 5. 2015, ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, kterého se (zkráceně uvedeno) dopustil tím, že společně s dalšími osobami v souvislosti se zmanipulováním veřejné soutěže a následným uzavřením smluv mezi společností A a společnostmi B (kde byl stěžovatel předsedou představenstva), a C, na základě kterých došlo k neoprávněnému zadání veřejných zakázek na dodávky služeb a zboží v oblasti informačních technologií - software, hardware a související služby, přičemž neoprávněně získané peněžní prostředky v řádu 100 milionů Kč byly následně obratem bez ekonomického důvodu zaslány na zahraniční bankovní účty dalších společností, aby tak byl zastřen jejich původ. Za to byl stěžovateli uložen podle § 216 odst. 4 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let. Současně mu byl uložen podle § 70 odst. 1 písm. c), d) trestního zákoníku trest propadnutí věci, a to věcí vyjmenovaných v tomto výroku. Uvedeným rozsudkem bylo také rozhodnuto podle § 101 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku o zabrání peněžních prostředků a nemovitostí, případně podílů na nich zúčastněným osobám.

Proti rozsudku okresního soudu podali odvolání příslušný státní zástupce (i v neprospěch stěžovatele), a to do výroku o trestu, dále stěžovatel (vedle dalších spoluobviněných), poškozený A, a všechny zúčastněné osoby, kterých se týkal výrok o zabrání věci podle § 101 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") shora označeným napadeným usnesením z podnětu odvolání všech zúčastněných osob podle § 258 odst. 1 písm. b) a c), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zrušil výrok o zabrání věci podle § 101 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku a v tomto rozsahu podle § 259 odst. 1 trestního řádu věc vrátil okresnímu soudu k novému rozhodnutí. Všechna ostatní podaná odvolání (včetně odvolání stěžovatele) podle § 256 trestního řádu zamítl.

Dovolání stěžovatele proti usnesení krajského soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl. V odůvodnění rozhodnutí mimo jiné uvedl, že z § 216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. b), c) trestního zákoníku, ve znění účinném do 31. 5. 2015, rozhodně nevyplývá, že by výnos z trestné činnosti v podobě vyvedené majetkové hodnoty nebo poskytnuté odměny musel být dosažen již v době jednání obviněného, kterým je zastírán převod věci, nebo jímž obviněný jinak usiluje o podstatné ztížení nebo znemožnění zjištění převodu věci nebo jiné majetkové hodnoty, která byla získána zdrojovým trestným činem, nebo jako odměna za něj. Nepřisvědčil stěžovateli ani v jeho přesvědčení, že byl oproti obžalobě uznán vinnými i jednáním, které mu nebylo kladeno za vinu ve vztahu k legalizaci výnosů z trestné činnosti získané prostřednictvím obchodní společnosti X, ani v tom jeho mínění, že ohledně pozemku parc. č. X1, zapsanému na LV X2, pro katastrální území K., vedeného u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Příbram (dále jen "pozemek"), nebyly splněny zákonné podmínky pro jeho propadnutí.

Stěžovatel v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení namítá, že byl odsouzen za skutek, pro který nebyl stíhán, neboť okresní soud, aniž by ho na to upozornil, překonfiguroval skutky a provedl jejich kompilaci tak, že vytvořil nové spolupachatelství, rozšířil rozsah deliktního jednání a do takto vytvořené kompilace zařadil i znak majetkového prospěchu, který nebyl v usnesení o zahájení trestního stíhání ani v obžalobě. Podle přesvědčení stěžovatele jde o zásadní a nepřípustný zásah do podstaty pravidel trestní odpovědnosti, neboť zatímco v obžalobě mu bylo kladeno za vinu, že po dohodě se spoluobviněným J. H. vyvedl majetkový prospěch obchodní společnosti B, v rozsudku byl uznán vinným jednáním i ve spolupachatelství se spoluobviněným M. Š., které se týkalo obchodní společnosti C Za vinu je mu v rozporu s obžalobou kladen i majetkový prospěch ve výši 15 000 000 Kč. Okresní soud tak oproti obžalobě rozšířil jeho zaviněné jednání i ve vztahu k obchodní společnosti, se kterou neměl žádnou souvislost. Stěžovatel má za to, že tak byl odsouzen i za jednání, pro které nebyl obviněn, přičemž nejde o pouhé "jiné grafické řešení", ale o nepřípustný zásah.

V další části ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti výroku o propadnutí věci, konkrétně shora zmíněného pozemku. Opakovaně poukazuje na to, že zmíněný pozemek nabyl v roce 2002, nebyl získán trestnou činností, pro kterou je stíhán, nepředstavuje výnos z této trestné činnosti a nebyl užit ani určen ke spáchání trestné činnosti, za kterou byl uznán vinným. Je přesvědčen, že jde o věc, u které nebylo možno propadnutí vyslovit. K tomu odkazuje na četnou judikaturu Ústavního soudu týkající se odůvodnění soudních rozhodnutí. Závěrem dodává, že rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 16. 4. 2015 sp. zn. 9 To 24/2015, na které krajský soud i Nejvyšší soud odkazují, se týkalo zajištění předmětného pozemku, nikoli jeho propadnutí.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatelů, ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)], resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.

Jde-li o námitku stěžovatele, že byl oproti obžalobě uznán vinným i jednáním, které mu nebylo kladeno za vinu, již okresní soud i krajský soud v odůvodnění svých rozhodnutí, s nimiž se ztotožnil i Nejvyšší soud, jasně a dostatečně vysvětlily, že stěžovatel se vytýkaného jednání dopustil ve spolupachatelství s obviněnými J. H. a M. Š., přičemž obviněný J. H. činnost spolupachatelů řídil. Stěžovatel coby předseda představenstva obchodní společnosti B, za tuto obchodní společnost uzavřel dohodu o společném podniku s britskou obchodní společností D dne 18. 11. 2008 a následně i dne 7. 1. 2010 dodatek č. 1 k této dohodě (upravující způsob úhrady služeb a platební podmínky). Obviněný M. Š. (předseda představenstva obchodní společnosti C) ve stejné dny uzavřel obdobnou dohodu o společném podniku a dodatek č. 1 k této dohodě s britskou obchodní společností E. Oba přitom prokazatelně vzájemně věděli o fiktivnosti uvedených dohod i o skutečnosti, že jejich jediným cílem je vyvedení přes další obchodní společnosti zisku získaného zdrojovým deliktem kvalifikovaným jako zločin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku, ve znění účinném do 30. 11. 2011, na němž se oba obvinění podle výsledků provedeného dokazování rovněž podíleli, resp. stěžovatel o něm prokazatelně nejméně věděl.

Již ze skutečnosti, že skutku se jmenovaní obvinění dopustili jediným, byť delší dobu trvajícím jednáním jako členové organizované skupiny, je zřejmé, že jde o skutek jediný (nikoli samostatné skutky). Podle učiněných skutkových zjištění obvinění (včetně stěžovatele) jednali podle pokynů obviněného J. H. a jejich jednání směřovalo ke společnému cíli, ač s ohledem na postavení předsedů představenstev vítězných obchodních společností se na zastření původu peněžních prostředků získaných zdrojovým deliktem podíleli jen v rámci jejich pravomocí vyplývajících z jejich postavení ve vztahu ke konkrétní obchodní společnosti. V průběhu řízení nevznikly žádné pochybnosti ani o tom, že stěžovatel takto získal majetkový prospěch přesahující částku 15 000 000 Kč, přičemž si byl vědom toho, že prospěch získaný J. H. je mnohonásobně větší. Bez jednání stěžovatele a M. Š. jako statutárních orgánů společností B a C, by nemohla být společná trestná činnost uskutečněna, a proto zjevně nejde o pouhé umožnění či usnadnění společné trestné činnosti.

Na základě shora uvedeného nelze nic namítat proti závěru obecných soudů, že stěžovatel svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. b) i c) trestního zákoníku, ve znění účinném do 31. 5. 2015. Upozorňuje-li stěžovatel na změnu právní kvalifikace oproti obžalobě, která jeho jednání kvalifikovala podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, Ústavní soud se přiklání k názoru krajského soudu (kterému přisvědčil i Nejvyšší soud), který ve svém rozhodnutí konstatoval, že okresní soud měl sice stěžovatele na změnu právní kvalifikace upozornit ve smyslu § 190 odst. 2 trestního zákoníku, ale že toto pochybení nezasáhlo do práva stěžovatele na spravedlivý proces, neboť i když ve výroku o vině byla doplněna oproti obžalobě právní kvalifikace o další kvalifikační znak podle § 216 odst. 4 písm. b) trestního zákoníku, trestní sazba zůstala shodná, navíc všechny skutkové a právní námitky proti změněné právní kvalifikaci mohl stěžovatel uplatnit již v odvolacím řízení. K žádnému krácení práv stěžovatele tak nedošlo.

V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na přesvědčivá odůvodnění rozsudku okresního soudu a usnesení krajského soudu, ze kterých nelze dovodit, že by soudy rekonstruovaly ve výroku popsaný skutkový děj na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací. Logicky a přesvědčivě zdůvodnily, proč neuvěřily obhajobě stěžovatele a na základě jakých důkazů dospěly k závěru o jeho vině. S provedenými důkazy se vypořádaly jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech, přičemž opakovat souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.

Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, tak ani v tomto ohledu nebylo shledáno porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Nejvyšší soud se náležitě vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatele a zabýval se i tím, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení jeho základních práv a svobod, přičemž ani v tomto ohledu neshledal jakékoliv pochybení. V postupu Nejvyššího soudu nespatřuje Ústavní soud žádné znaky neústavního pochybení.

Za pravdu nelze dát stěžovateli ani v jeho tvrzení o nesprávném hmotněprávním posouzení ve vztahu k uloženému trestu propadnutí věci podle § 70 odst. 1 písm. c) a d) trestního zákoníku, a to konkrétně shora zmíněného pozemku. Krajský soud i Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích k uvedené námitce odkázaly na usnesení vrchního soudu ze dne 16. 4. 2015 sp. zn. 9 To 24/2015, kterým byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti zajištění předmětného pozemku v přípravném řízení. Již v uvedené stížnosti stěžovatel tvrdil, že předmětný pozemek získal ještě před spácháním trestné činnosti. Vrchní soud však tento argument nepřijal a zdůraznil, že ve věci je vedeno trestní řízení pro trestnou činnost, v důsledku níž měli pachatelé získat neoprávněný majetkový prospěch v řádu 100 milionů Kč, který je výnosem z trestné činnosti. Z rozboru finančních toků bylo zjištěno, že finanční plnění neoprávněně získané z předmětných zakázek bylo vyvedeno z dosahu orgánů činných v trestním řízení a nelze je proto zajistit. K argumentaci stěžovatele, že příslušný pozemek si pořídil před spácháním dané trestné činnosti, vrchní soud (kterému přisvědčil i Nejvyšší soud) vysvětlil, že při konkurenci dvou ústavně chráněných hodnot, tj. práva na ochranu vlastnictví a dosažení účelu trestního řízení, je třeba dát přednost ochraně té z nich, jejíž ohrožení se jeví z pohledu jejich vzájemného poměřování závažnějším. Takto učiněné rozhodnutí není podle přesvědčení Ústavního soudu svévolnou aplikací práva, nýbrž důsledkem zvážení dvou alternativ, při jejichž hodnocení dospěl soud k závěru, který v intencích dikce "jestliže to přichází podle povahy věci v úvahu" (§ 134 odst. 2 trestního řádu) rovněž řádně odůvodnil [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2004 sp. zn. III. ÚS 435/04 (U 46/34 SbNU 441)]. Vztáhly-li obecné soudy závěr týkající se zajištění konkrétního pozemku v konkrétní věci i na rozhodnutí o propadnutí téhož pozemku v nyní posuzované věci, nelze jim podle Ústavního soudu takový postup vytýkat.

Právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny (resp. spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) není možno vykládat tak, že by zaručovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat (srov. např. usnesení ze dne 23. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 811/20).

Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.