III.ÚS 1306/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1306/25 ze dne 29. 4. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele V. H., zastoupeného JUDr. Janem Svobodou, advokátem, sídlem Kollárova 1064/18, Teplice, proti výroku II usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. června 2024 č. j. 4 To 373/2023-492, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení výroku II v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a Ústavním soudem vyžádaného spisu Okresního soudu v Teplicích (dále jen "okresní soud") sp. zn. 5 T 69/2019 se podává, že vůči stěžovateli a dalšímu spoluobviněnému byla vznesena obžaloba pro skutek spočívající stručně řečeno v tom, že jako příslušníci Policie České republiky, v úmyslu ulehčit si výkon služby, po příjezdu na místo oznámeného napadení, ačkoliv získali dostatečné indicie, že je nutné šetřit možné spáchání trestného činu, neučinili potřebné úkony k objasnění vzniku zranění poškozeného a o věci vytvořili nepřesné záznamy, nevyjadřující jasně nutnost vyšetřování, nýbrž formulované v tom směru, že není jasné, zda zranění poškozenému způsobila třetí osoba, nebo zda se nezranil pouhým pádem pod vlivem návykových látek. Tím měli dle obžaloby spáchat přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku a přečin nadržování podle § 366 odst. 1 trestního zákoníku. 3. Okresní soud usnesením ze dne 14. 10. 2020 č. j. 5 T 69/2019-348 podle § 222 odst. 2 trestního řádu věc postoupil řediteli Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, neboť podle něj nejde o trestný čin, avšak mohlo by jít o kárné provinění. Neuvěřil sice obhajobě obviněných, že nezískali dostatečně jasné informace, že zranění poškozeného mělo vzniknout napadením, nicméně vyšel z toho, že určité úkony obvinění učinili, a věc by museli došetřit dalšího dne (byť se to nestalo, protože jim byl případ okamžitě odebrán). Dospěl proto k závěru, že neměli úmysl prošetření oznámení zmařit. 4. K odvolání státního zástupce Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") usnesení okresního soudu podle § 149 odst. 1 písm. b) trestního řádu zrušil a uložil mu, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Podle krajského soudu okresní soud nedocenil, že k prověření útoku na poškozeného došlo nezávisle na vůli obviněných, z jejichž záznamu v informačním systému neplyne, že došlo k trestnému činu. 5. Okresní soud poté usnesením ze dne 16. 2. 2022 č. j. 5 T 69/2019-423, po dílčím doplnění dokazování, rozhodl obdobným způsobem jako dříve o postoupení věci. Přitom setrval na svém posouzení s tím, že obvinění v informačním systému případu přiřadili číslo jednací a s ohledem na nastavenou praxi kontrol nadřízenými nemohli jednat s vědomím, že si ušetří práci nebo že umožní neznámému pachateli vyhnout se postihu. Co do subjektivní stránky trestného činu podle okresního soudu obvinění věděli, že svým jednáním fakticky nemohou ohrozit zájem chráněný trestním zákonem. 6. K odvolání státního zástupce krajský soud usnesením ze dne 29. 12. 2022 č. j. 4 To 157/2022-444 posledně uvedené usnesení zrušil. Vyslovil, že dokazování bylo doplňováno zbytečně, neboť podstatou jeho výtek vůči okresnímu soudu je, že přeceňuje význam kontrolních mechanismů, které měly obviněné druhý den donutit k dalšímu šetření. Jednání obviněných směřovalo k odložení věci, k čemuž sice díky kontrole nadřízených nedošlo, nicméně dané kontrolní mechanismy nejsou závislé na vůli obviněných. Dle krajského soudu je třeba, aby okresní soud svá skutková zjištění vyjasnil a nepřikládal některým zjištěným skutečnostem větší váhu, než si zaslouží. 7. Okresní soud následně rozsudkem ze dne 7. 6. 2023 č. j. 5 T 69/2019-474 rozhodl obdobným způsobem jako dříve o postoupení věci. Nad rámec odůvodnění svých předchozích rozhodnutí okresní soud poukázal na to, že v souladu s judikaturou Ústavního soudu odvolací soud není oprávněn zrušit rozsudek nalézacího soudu k prosazení vlastního hodnocení důkazů, které sám neprovedl. 8. K dalšímu odvolání státního zástupce krajský soud napadeným usnesením prvostupňové rozhodnutí podle § 149 odst. 1 písm. b) trestního řádu opět zrušil a věc byla okresnímu soudu vrácena (výrok I.); přitom bylo navíc rozhodnuto, že se podle § 262 trestního řádu nařizuje, aby tato trestní věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu (výrok II.). Dle krajského soudu judikatura Ústavního soudu neznačí, že odvolací soud musí rezignovat na nesplnění povinnosti soudu prvého stupně hodnotit důkazy způsobem uloženým § 2 odst. 6 trestního řádu. II. Argumentace stěžovatele 9. Stěžovatel má krajským soudem nařízený postup dle § 262 trestního řádu za neodůvodněný. Ačkoliv judikatura Ústavního soudu libovůli při aplikaci tohoto institutu zapovídá (nález ze dne 31. 8. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3011/20), v napadeném rozhodnutí nejsou uvedena žádná skutková zjištění ani konkrétní pochybení, která by ospravedlňovala tak závažný zásah do ústavně zaručeného práva stěžovatele nebýt odňat svému zákonnému soudci. I krajský soud považoval dokazování za dostačující a vytkl okresnímu soudu jen to, že své setrvalé stanovisko o absenci trestní odpovědnosti za spáchaný čin neodůvodnil logickým, přesvědčivým a významné pochybnosti nevzbuzujícím způsobem. Přitom odvolací soud nemá dávat pokyny k hodnocení důkazů (Šámal, Pavel a kol.: Trestní řád komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1804). III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Vyjádření k věci 11. Ústavní soud vyzval účastníka a vedlejšího účastníka řízení k vyjádření k ústavní stížnosti. Žádný z nich poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužil. V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti a) obecná východiska 12. Čl. 38 odst. 1 Listiny zakotvuje ústavní imperativ "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci". Ten má především vyloučit svévolnou manipulaci při přidělování věcí jednotlivým soudcům, tedy garantuje způsob ustanovení senátu či samosoudce, který bude ve věci rozhodovat. Kromě toho však chrání i stabilitu obsazení soudu zákazem svévolné změny v jeho složení (obdobně nález ze dne 21. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 794/16, bod 31 a 33). 13. Možnost změny obsazení soudu upravuje trestní řád pro odvolací řízení ve svém § 262 větě prvé ("rozhodne-li odvolací soud, že se věc vrací k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně, může zároveň nařídit, aby byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu") a pro stížnostní řízení v § 149 odst. 5. Ústavní soud ustáleně judikuje, že postup podle těchto ustanovení je namístě pouze výjimečně, nejde však o úpravu protiústavní, při jejímž použití by snad bylo možno "automaticky" dovozovat porušení práva na zákonného soudce. Právo na zákonného soudce je ochranou především proti libovůli či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc; možnost výjimečné změny v osobě soudce, na základě právní úpravy v zákoně (čl. 38 odst. 1 věta druhá Listiny), nevylučuje (podobně nález ze dne 5. 3. 2013 sp. zn. II. ÚS 3564/12, bod 17). Je na zvážení odvolacího či stížnostního soudu, zda k takovému rozhodnutí z vážných důvodů přistoupí. 14. Použití § 262 či § 149 odst. 5 trestního řádu musí být přezkoumatelným způsobem odůvodněno. Z odůvodnění musí být zřejmá vysoká pravděpodobnost, že v případě ponechání věci současnému senátu ten nebude schopen ukončit řízení způsobem, který by nadřízený soud mohl aprobovat (obdobně nález sp. zn. II. ÚS 3564/12, bod 19, či ze dne 10. 6. 2024 sp. zn. III. ÚS 761/24, bod 16). Příkladem takové situace může být opakované nerespektování závazných pokynů odvolacího soudu, jako jsou instrukce, aby se prvostupňový soud vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, odstranil neúplnosti nebo nejasnosti svých skutkových zjištění, případně aby některé důkazy zopakoval či provedl další důkaz