III.ÚS 1368/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1368/23 ze dne 5. 6. 2024 Odejmutí věci rozhodujícímu soudci a projednání v jiném složení senátu podle § 262 trestního řádu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného prof. JUDr. Tomášem Gřivnou, Ph.D., advokátem, sídlem Revoluční 1044/23, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 To 94/2022 ze dne 16. února 2023, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto: I. Usnesením Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 To 94/2022 ze dne 16. února 2023 bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s právem na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 To 94/2022 ze dne 16. února 2023 se proto ruší. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu se podává, že rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") sp. zn. 41 T 10/2019 ze dne 20. 10. 2020 (dále též "první zprošťující rozsudek") byli stěžovatel (v pořadí třetí obžalovaný) a M. O. (v pořadí čtvrtý obžalovaný) zproštěni obžaloby podle § 226 písm. c) trestního řádu pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, kterého se měli dopustit formou spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že skutek spáchali. Uvedeného trestného činu se měl stěžovatel dopustit jako jednatel společnosti A, třetího článku řetězce společností obchodujících s motorovou naftou, a jeho motivací pro vstup do řetězového obchodu s podvodem na dani z přidané hodnoty měl být finanční prospěch oproti přímému nákupu přímo z rafinérie, čímž měla společnost získat konkurenční výhodu, díky které mohla prodávat zboží odběratelům za výhodnější cenu. Městský soud konstatoval, že obhajoba stěžovatele nebyla vyvrácena žádným z provedených důkazů a nebylo prokázáno, že by byl stěžovatel do karuselového obchodu zapojen vědomě. První obžalovaná a druhý obžalovaný byli uvedeným trestným činem uznáni vinnými. 3. Z podnětu odvolání státní zástupkyně byl první zprošťující rozsudek ve vztahu ke stěžovateli a M. O. zrušen usnesením vrchního soudu sp. zn. 3 To 109/2020 ze dne 3. 5. 2021 (dále též "první zrušující usnesení") a věc byla vrácena městskému soudu k novému rozhodnutí. Vrchní soud konstatoval (bod 23 prvního zrušujícího usnesení), že odůvodnění zprošťujícího výroku nevyznívá přesvědčivě. Uvedl, že městský soud provedl v zásadě všechny dostupné důkazy, které mohly k objasnění věci přispět, nicméně při zkoumání otázky zavinění pominul celou řadu důkazů a nerespektoval ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu, neboť se nedostatečně vypořádal se skutečnostmi vyplývajícími z jednotlivých důkazů, bez vyvození z nich potřebných závěrů, a nevypořádal se v rozsahu předpokládaném § 125 odst. 1 trestního řádu se všemi skutečnostmi, které jsou významné z hlediska zkoumání otázky zavinění. Podle vrchního soudu nebylo zřejmé, zda městský soud zkoumal smysl, jaký měla mít posuzovaná daňová trestná činnost, zda stěžovatel měl skutečně od počátku v úmyslu uskutečnit zdanitelná plnění podle obchodních smluv a daňových dokladů, nebo zda šlo pouze o účelově vytvořený a toliko formálně existující dodavatelský odběratelský řetězec, do kterého mohl být stěžovatel úmyslně zapojen. Závěry městského soudu o neúčasti stěžovatele na daňovém podvodu (body 95-102 prvního zprošťujícího rozsudku) označil vrchní soud za přinejmenším předčasné a nemající hlubší oporu v provedených důkazech. Vytkl městskému soudu, že se dostatečně nezabýval hodnocením okolností vzniku spolupráce mezi obchodními společnostmi a způsobem realizace dodávek motorové nafty a že některé podstatné skutečnosti (vrchní soud je vyjmenoval) hodnotil příliš obecně. Vrchní soud mimo jiné odkázal na rozhodnutí správce daně (Finanční úřad pro Středočeský kraj, územní pracoviště Praha-západ), který zjistil, že společnost A, uplatnila nárok na odpočet daně v rozporu se zákonem, a daň z přidané hodnoty jí doměřil. 4. Rozsudkem městského soudu č. j. 41 T 10/2019-6578 ze dne 30. 9. 2021 (dále též "druhý zprošťující rozsudek") byli stěžovatel i M. O. opět zproštěni obžaloby, neboť městský soudu dospěl k závěru, že nebylo bez rozumných a důvodných pochybností prokázáno, že se na spáchání trestného činu podíleli. I přes doplnění dokazování setrval městský soud na svém závěru, že stěžovatel nevěděl, že se účastní plnění, jež bylo zasaženo podvodem na dani z přidané hodnoty. Na podporu svých tvrzení odkázal městský soud mimo jiné na rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 51 Af 12/2019-108 ze dne 18. 3. 2021 (dále též "rozsudek krajského soudu"), kterým bylo zrušeno rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství, jímž bylo zamítnuto odvolání společnosti A, proti dodatečným platebním výměrům. 5. Z podnětu odvolání státní zástupkyně byl druhý zprošťující rozsudek zrušen usnesením vrchního soudu č. j. 3 To 3/2022 ze dne 17. 3. 2022 (dále též "druhé zrušující usnesení") a věc byla vrácena městskému soudu k novému rozhodnutí. Vrchní soud konstatoval, že druhý zprošťující rozsudek opět nevyznívá přesvědčivě, neboť se městský soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, nepostupoval podle § 2 odst. 6 trestního řádu, své závěry postavil především na obhajobě stěžovatele, kterou zcela nekriticky převzal, a důkazy svědčící v neprospěch stěžovatele zcela pominul. Vrchní soud městskému soudu vytkl, že vůbec nepochopil mechanismus páchané daňové trestné činnosti, tedy kdo měl z trestné činnosti zisk a tím pádem i motivaci. Ve vztahu k rozsudku krajského soudu a v mezidobí vydanému rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Afs 95/2021-102 ze dne 4. února 2022 (dále též "rozsudek Nejvyššího správního soudu"), kterým byla zamítnuta kasační stížnost Odvolacího finančního ředitelství proti rozsudku krajského soudu, vrchní soud konstatoval, že v trestním řízení není jejich závěry vázán, že předmětem přezkumu ve správním řízení byly pouze první dvě dodávky pro odběratele A, a že věc byla v soudním řízení správním vrácena zpět Odvolacímu finančnímu ředitelství k dalšímu řízení. Vrchní soud městskému soudu vytkl, že pominul nové skutečnosti vzešlé ze správního řízení, které podporují závěr o trestní odpovědnosti stěžovatele. Městský soud si měl dále ujasnit, na jaké úrovni obchodního řetězce mělo dojít k realizaci výnosu z daňové trestné činnosti, a vzít v potaz skutečnost, že stěžovatel si byl vědom, že pohonné hmoty nakupuje od společnosti B levněji, než by je získal přímo od rafinerie SLOVNAFT, a. s., přičemž ovšem všechny zálohové platby vždy hradila společnost A, společnosti SLOVNAFT, a. s. Vrchní soud konstatoval, že jím vyjmenované okolnosti výraznou měrou podporují závěr o vědomé účasti stěžovatele na podvodném jednání. Za nezbytné považoval mimo jiné doplnění dokazování listinami souvisejícími s daňovými řízeními vztahujícími se k dodávkám realizovaným společnostmi C a D v červnu, červenci a září 2013 z rafinerie SLOVNAFT, a. s., prostřednictvím společnosti E pro odběratele A. 6. Rozsudkem městského soudu č. j. 41 T 10/2019-7299 ze dne 2. 8. 2022 (dále též "třetí zprošťující rozsudek") byli stěžovatel i M. O. opět zproštěni obžaloby. Městský soud doplnil dokazování mimo jiné výslechem stěžovatele a dalších svědků a spisem Odvolacího finančního ředitelství. Konstatoval, že na rozdíl od jiných podvodů tohoto typu byla důkazní situace, co se týče dovozování zavinění v podobě úmyslu, ztížena tím, že nebyl předložen důkaz např. v podobě odposlechů, který u daňových trestných činů bývá zásadním důkazem, nebyl použit institut spolupracujícího obviněného a nebyly obžalobou předloženy podobné důkazy, které by s obdobnou mírou přesvědčivosti svědčily o vině stěžovatele ve smyslu jeho úmyslného zapojení do karuselového řetězce. Listinné důkazy a výpovědi sice dávají podklad pro silné podezření, že řetězce byly vytvořeny účelově, bez zjevného ekonomického opodstatnění pro zapojení prostředníků (tzv. missing traders), nicméně nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že stěžovatel o ekonomicky nesmyslné činnosti svých dodavatelů věděl. Městský soud se ztotožnil se závěrem vrchního soudu o existenci silného podezření ohled